Historie:

Nežít se lží a nepodporovat ji!

(K výročí narozenin Radoly Gajdy 14. 2. 1892)

Masaryk, Beneš i Štefánik byli členy zednářské lóže v Paříži. Tato lóže měla za úkol zbolševizovat Evropu. Podařilo se jí to v Rusku implantovanými židobolševiky za podpory světového židovského kapitálu. Ale v katolickém Španělsku to illuminátům nevyšlo a byli nakonec v občanské válce 1936-1939 poraženi. Díky Francovým bojovníkům, armádě 7,5 tisíců křesťanských bojovníků, kteří před Madridem rozprášili 45 tisícovou armádu interbrigadistů, dobrodruhů a násilníků z celého světa.I z ČSR táhli internacionalisté pod rudým praporem na pomoc rudým republikánem. Byli opěvováni v dílech našich "velikánů",levičáků. Národní umělec Jaroslav Seifert z vůle KSČ, napsal báseň "Kdo brání Madrid, brání Prahu" nebo jeho sbírka básní "Zpíváno do rotačky" František Halas sbírku "Dokořán", S. K. Neumann "Sonáta horizontálního života". Básník J. Hora spojoval osud Španělska s osudem Československa: "I v nás je Španělsko, mí drazí, i v nás jsou oběti a vrazi."

Tato zednářská lóže měla také členy v domácím odboji, který se nazýval "Mafií". Rašín jako Štefánik prohlédli pikle a postavili se jim na odpor a tak mařili zmatek, v němž se daří socialismu a komunismu uchopit moc. Oba za to zaplatili životem. Zato hnusné charaktery byly za existence Československa vyzdvihovány .

Generál Gajda řekl (cituji z pamětí majora Vitáčka): "Bylo zjištěno, že Štefánik byl vyhozen z letadla před jeho pádem. Jeden z okupantů letadla byl zastřelen ještě před pádem stroje. Ze všech okolností se dalo usoudit, že mezi Štefánikem a některými, a nebo mezi všemi okupanty letadla vznikla rvačka, jejímž výsledkem bylo Štefánikovo vyhození z letadla (4. 5. 1920). Rvačka byla všeobecná a zúčastnili se jí také piloti, takže letadlo ztratila vedení. A poněvadž bylo v malé výši, nemohlo být již vyrovnáno a zřítilo se. Výsledkem rvačky bylo Štefánikova vyhození z letadla."

Aféra kolem generála Gajdy ve dvacátých letech nebyla jedinou událostí, která rozvířila hladinu veřejného politického života. Tehdá, když Beneš hodlal provést "oktroj ústavy", obrátil se generál Gajda jako náčelník generálního štábu čsl. armády taky na generála Šnejdárka, zdali půjde s ním, aby se udělal pořádek v republice a moc se ve státě dostala do rukou skutečných bojovníků za svobodu, kteří cedili krev za národ na světových bojištích. Generál Gajda tehdá nevěděl, že Šnejdárek je, na rozdíl od Generála Gajdy, členem zednářské lóže Bohemia ve službách Beneše. Nevěděl také, že Šnejdárek pobíral dva platy - jako čsl. generál a jako francouzský důstojník s platným francouzským státním občanstvím. To se dozvěděl až později, od generála Kadlece, věrného druha ve zbrani za bojů ruských legií. Ten znal i temnou minulost Josefa Šnejdárka. Tak se stal Gajda v polovině r. 1926 předmětem složité politické hry zednářské politiky Masaryka a Beneše. Na příkaz ministra národní obrany, generála Jana Syrového, věrného sluhy Hradu, se případem zabýval kárný výbor MNO ve třech etapách. Po zfalšování dokumentů a na základě falešných svědeckých výpovědí dovedl ho ke zbavení vojenské hodnosti v první republice a k žebrácké penzi. Rehabilitace se dočkal až po Mnichovu 1938, po úletu dr. Beneše,v době prezidentství dr. Háchy, kdy byla zakázána KSČ.

Po zvolení za vůdce NOF napsal 8. 2. 1927 do "Říšské stráže", hlavním tiskovém orgánu NOF, že "komunismus již jako teorie je nemorální, protože neuznává hodnoty vytvořené tisíciletou činností lidstva, neboť vše nivelizuje na úroveň materialismu a tak uvolňuje cestu k poklesu morálky, mravnosti, cestu k pohrdání hod notami lidského života".

Liberalismus nebo stavovská demokracie? Cílem NOF bylo vytvoření korporativního státu, tedy nahrazení liberálního řádu-parlamentní demokracie-stavovskou demokracií, čímž by odpadly politické strany, které byly vytvořeny, aby se křesťané nemohli nikdy dohodnout a spojit se pro blaho vlasti, jako nejvyššího cíle stavovské demokracie. Proto v programu NOF zdůrazňována spolupráce všech tříd, spravedlnost všem, ochrana sociálně nejslabším, vymýcení příčin nepoctivosti. Oporu státu měly tvořit stavy: zemědělský,dělnický, obchodní, živnostenský a inteligence.V zorem se stala italská "Charta práce".

Neblahý vliv měl na naši poválečnou společnost liberalismus spojený se sobeckostí nejhrubšího zrna a bolševický internacionalismus. Pokrytci sice hlásali naprostou osobní svobodu, ale lásku národu a k vlasti považovali za přežitek a zpátečnictví. Mnozí se dali svést falešnými proroky do mravní pustiny a místo "blaha vlasti" měli za hlavní cíl "blaho vlastní". Jako je tomu dnes.

Zdánlivě byl slabý chráněn, ve skutečnosti výsledkem byla vláda zvůle skupin. Politika "péče obecného blaha" se zvrhla v urvání největšího žvance na účet národního celku. Hospodářským konečným stavem liberalismu byl kapitál vytvořený střádaly, který se natrvalo dostal do rukou uzavřených skupinek lidí, kteří téměř ničím nepřispěli k vytvoření kapitálu a přitom rozhodovali o něm a skutečným akcionářům připadli jen drobty spadlé ze stolu kořistnické mafie. Akcionáři neměli přímého vlivu na správě věcí. To si za uzavřenými dveřmi obstarali ředitelé dle stranické příslušnosti, zvolení do vedení podniku úzkou skupinkou lidí. Ředitelé se pak vymlouvali, že jim "to" odhlasovala správní rada, na veřejnosti téměř neznámá, jen vedená v hospodářských ročenkách, a těžce stíhatelná. Takoví nevlastničtí správcové spekulovali jak přijít k zisku pro svoje kapsy a ztráty dávali na krk podniku. Výsledkem byl zruinovaný podnik a veliké nabyté majetky nepoctivých správců. Když pak se někdo obrátil na ministra a chtěl ho volat k zodpovědnosti za nesvědomité vyházení státních peněz na neužitečné podnikání, z něhož se obohatili hlavně nevlastničtí podnikatelé, potázal se špatně, neboť vždycky byla při ruce ministerská výmluva. Asi jako dnes.

Hlavním znakem liberalismu je nezodpovědnost, skrytá bezejmennost těch, kdo z pozadí dirigují celý úpadek. Podstatou jsou nevlastničtí kapitalisté, zbavení citového pouta k podniku, podle přísloví, že z cizího krev neteče. Za mísu čočovice zaprodávají hospodářskou svobodu národa, napomáhají cizákům k nehorázným ziskům na účet celého národního hospodářství od doby první republiky.

Tato kritická slova pronesl před 70 lety již Radola Gajda. Tato nevlastnická kapitálová soustava měla hlavní opěrný bod v bankovnictví, které se vrhalo na možnost spekulativního zisku. Rašínova spravedlivá hospodářská přísnost šla tak daleko, že na prosbu nevlastnických bankovních kapitalistů o státní podporu pro krachující podniky odpověděl, že je všechny nechá pozavírat. Miliardové rezervy, které zanechal po sobě ve státní pokladně byly většinou bezúčelově rozházeny a nové rezervy pro případ krize nebyly vytvořeny. Dokonce v r. 1927 byli amnestováni daňoví neplatiči i nadělány nové zahraniční dluhy. Dluhy se lehko dělají v době konjunktury,kdy se lehko splácejí úroky. Když však přijde krize,tak se "blahobyt na úvěr" hroutí. Úvěr je prospěšný tehdy, kdy není základem celého hospodářství a je tedy přechodným opatřením.

Josefínská germanizace urvala zemím české koruny celá velká území. Každý po 28. říjnu 1918 očekával, že germanizovaný lid bude vrácen národu. Ale pro politické čachráře, vedené svým osobním a skupinovým sobectvím, bylo důležitější získávat hlasy německých politikáře i za cenu velkých hmotných ztrát. Na místo hrdého nacionalismu vznikl "čechoslovakismus" Masaryka.

Značná část občanu snad už konečně pochopila, co se stalo v listopadu 1989 a co se děje dále. Svobodný národ nelze tvořit používáním starých politikářských metod. Má-li být správa lidských věcí dobrá, musí na čele národa stanout jen nejlepší. Pokud o lidských záležitostech rozhodují komedianti, demagogové a zločinci, volení nekritickým stádem, je výsledkem situace, jaká zavládla v přítomnosti. Neřestné metody politiky, jsou důkazem, že se politiky zmocnily zločinecké organizace, vedoucí proti lidstvu psychologickou válku s cílem ovládnout myšlení lidstva s aspirací na světovládu, vyhlašujíce do světa otřepané fráze míru, humanity, tolerance a lidských práv.

Vůdce českého národa musí být jako chirurg, který je nucen užít operační metody, i za cenu, že ho bude pacient nenávidět. On nemůže dopustit, aby český národ byl vymazán ze středu Evropy jen proto, že to někdo nahoře chce v rámci "humanismu". Počítá se, že v první vlně po vstupu do EU má k nám přijít na 400 tisíc migrantů v rámci nových pracovních sil. Proto se vede antisociální politika mocných proti občanům českého národa. Osud každého národa určuje kvalita lidí nikoliv majetek. Všechno, co ztratíme hmotně, můžeme nahradit opětně, ale totální selhání nelze nahradit. Vyžaduje to od nás vysokou morální zodpovědnost, jít v životě příkladem. Toho jsou schopní pouze silní jedinci.

Za takových okolností se musíme opět navrátit k dílu vlastence tělem a duší, kterého nic nezlomilo v boji proti svinstvu první republiky, aby se dočkal trpkého konce samostatnosti Československa, generála Radoly Gajdy. Blaho národa bude záviset, zda se najde dostatečný počet soudných a mravně bezúhonných lidi, kteří mají odvahu jít příkladem, aby co nejširší vrstva obyvatelstva byla vychovávána k politické soudnosti. Nejhorším není hospodářský marasmus, ale v této době zkoušek, kdybychom duchovně zakrněli.

MUDr. Jaroslav Lhotka



Ponaučení z historie

Nesouhlasím s uděláním tlusté čáry za naší nedávnou minulostí z let totalitní bolševické zvůle, vygumovat ji z paměti, aby se jednoho dne opět stala skutečností, a to jen proto, že jsme neměli o ni zájem a nechali se podvést těmi, co jsou posedlí touhou po moci za každou cenu. Těch je hodně v českém státě doposud. Vidíme je dnes a denně, jak se mezi sebou hádají o kus politického žvance.

Kdo propadl myšlence marxismu-leninismu o třídním boji a diktatuře, a to byli všichni komunisti,pak ji začal uskutečňovat již po tzv. květnovém osvobození v r.1945.Pamatuji se, jak se po městě roztahovali "rudí gardisté" s páskou RG na rukávě a nemilosrdně tloukli všechny,co ještě nebyli zlikvidováni revolucí. V pohraničí dostali název "rabovací gardy". Z nich se potom rekrutovali příslušníci StB a LM. Dodnes je ticho po pěšině v liberálním tisku o těchto následovnících marxistické ideologie třídního hoje v těchto letech národní frontovní kolaborace 1945-1989. Bylo to období výměny otrokáře nacistického za daleko rafinovanějšího a ukrutnějšího z vlastních řad národa. Dnešní doba mi v lecčem připomíná dobu zrání Národní fronty 1945-1948: se svými diskriminačními zákony, na ochranu lumpáren vydávaných za transformaci národního majetku, se svým Fondem národního majetku, s tou českou ministerskou spravedlností a justicí.

V letech 1945-1948 kritizoval se německý národní socialismus (nacismus) a nikoliv nastupující diktatura KSČ v rámci košického vládního programu. Kořeny tohoto marasmu NF byly v liberalismu l.republiky Masarykovy a prorůstaly Protektorátem, aby vydaly své plody po skončení II. světové války. Kolaborantství a udavačství zapustilo kořeny v českém národě a stala se výnosnou živností "národněfrontovních bojovníků". Začala se budovat společnost bez Boha a vybudovala se společnost proti člověku a jeho základním právům. Začala dvouletka s prezidentem Budovatelem Benešem, po ní tříletka a skončili u Gottwaldovy pětiletky. Po nich následovaly další pětiletky s budováním TNP pro moderní otroky.

Radola Gajda, vlastenec, byl po květnu 1945 zatčen a dva roky ve vyšetřovací vazbě, kde byl týrán a mlácen rudými gardisty až takřka oslepl. Rudolf Beran, bývalý vůdce agrární strany, ho vodil pod paží k výslechům. To vyprávěl Beran ve věznici ve Valdicích (Kartouzy) spolumuklům, kam ho přivezli po odsouzení z Pankrácké věznice společně s generálem Janem Syrovým na konci roku 1947. Oba byli odsouzeni k 20 letům. Po únoru 1948 pak Beran dostal od komunistů doživotí. Zemřel utýráním v Leopoldově. Dodnes oba nebyli zrehabilitováni. Proč? Protože u moci jsou jedni a ti samí, dnes již jejich děti nebo odchovanci. Jako svědek na obranu uvězněného Gajdy vystoupil generál Karel Kutlvašr, druh ve zbrani v ruských legiích, kde byl kapitánem 7. pluku Tatranského, když mu velel Gajda. Na podkladě jeho svědectví byl Gajda potom propuštěn z vazby. Na následky vězení brzy potom zemřel, v dubnu 1948. Kutlvašrovi to komunisté spočítali, když se dostali v Únoru 1948 k moci. Byl. odsouzen na doživotí. Po amnestii se navrátil s podlomeným zdravím a brzy na to zemřel. Poslankyně Fráňa Zeminová, která tolik štvala od dob l. republiky proti Gajdovi, byla po Únoru 1948 odsouzena komunisty do vězení. Navrátila se z něho s podlomeným zdravím. Zdali pak si vzpomněla ve vězení na Gajdu, když varoval český národ před bolševickou hydrou již za l. republiky? Cílem českého fašismu bylo potírat bolševismus, reakční socialismus a rozvratný realismus. Tak jako komunisté měli svoji III. internacionálu a socialisté II. internacionálu, která existuje dodnes), tak i fašistické hnutí navazovalo mezinárodní styk (Francie - Ohnivé kříže, Itálie). Nebylo v tom nic špatného, byla to obrana před nastupující diktaturou, která se šířila po světové válce z bolševického Ruska. V r. 1926 rozvíjela KSČ mohutné masové akce s podvratnými demonstracemi a jejich politika tlačila na ostatní socialistické strany Československa. Součástí činnosti NOF byl boj proti bezuzdnému kapitalistickému vykořisťování v duchu liberalismu. Na českých vesnicích Gajda prohlašoval, že z české chalupy vychází vzkříšení českého národa a fašismus, protože je hnutím drobných českých podnikatelů a žije z haléřů prostých lidí, musí proto tomuto lidu sloužit. NOF byla stavovským hnutím jako Švehlova Republikánská strana a Živnostenská strana. Proto byly p0 květnu 1945 zakázány. Tak vznikla vláda NF - jako dneska.

V říjnu 1936 byla v ČSSR vytvořena polobolševická celostátní organizace "Výbor na pomoc demokratickému Španělsku", který pracoval asi jako Benešova polobolševická vláda po prosincovém zvolení Beneše v r. 1935 prezidentem republiky. Levičáci se vždy rádi opírají o termín "demokracie" a přitom nenávidí vše, co má již nádech křesťansko-sociální. Provolání z literátů podepsali tito umělci: František Halas, Konstantin Biebl, Josef Hora, Petr Jilemnický, J. Taufer, Bedřich Václavek, Jaroslav Seifert, Karel Čapek, Zdeněk Nejedlý, František Muzika, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec, Jindřich Honzl, E. F. Burian, H. Malířová, M. Očadlík, S. K. Neuman. Boj za záchranu křesťanských hodnot ve Španělsku (1936-1939), které ztělesňoval generál Franco, aktivizoval pravicová hnutí u nás. Vedle NOF to byla především Vlajka. ČSR se stala pod Benešem přestupnou stanicí NKVD směrem do Španělska. Rudí komisaři ve Španělsku prověřovali každého interbrigadistu. Kdo neznal zásady třídního boje byl zastřelen. Přes dva tisíce Čechoslováků bojovaly na straně rudých republikánů. Mezi nimi Josef Pavel, budoucí ministr vnitra za Dubčekova Pražského jara 1968, a Fr. Kriegel, budoucí předseda NF za Dubčekovy éry. Vlastenecká aktivita Gajdy vedla k tomu, že označil současnou zahraniční politiku Beneše za zhoubnou. KSČ již tehdy prováděla politiku podřízenou Moskvě a prosazovala orientaci na SSSR. Gajda situací u nás přirovnal k situaci ve Španělsku. Prosazoval ideu, že strany musí ustoupit do pozadí, jde-li o další existenci státu a řekl: "Nemůžeme si nechat vzít z rukou bez obrany stát, poněvadž bychom ztratili morální právo žádat někdy restituci."

Za Protektorátu měl Gajda z příkazu říšského protektora Heydricha zákaz pobytu v Praze. Zařídil to u něho Moravec, který měl Heydrichovu důvěru, protože mu vyzradil jako člen zednářské lóže její příslušníky. Gajda tehdy žil v Prečíně u Vacova. Řekl tehdy Emanu Kopeckému (NOF): "Zdali pak si na ně vzpomněli před smrtí ti slavní generálové, co za l. světové války zradili v Rusku přísahu na národní prapor svatováclavský a cyrilometodějský a za dva roky pro změnu přísahali na prapory husitských bludařů Masaryka a Beneše? Heydrich jim stáhl lampasy a přibral hlavy. "Šlo o generály Eliáše, Vojtu, Bílého a Voženílka, členy zednářské lóže. Ti menší putovali do Dachau jako např. generál Šípek. Generál Šnejdárek se zachránil útěkem do Francie jako též občan Francie. Kdo byl vyznamenán anglickým Podvazkovým řádem "Oder of the Bath" z naší generality, měl otevřené dveře do zednářské lóže. Beneš si jejich držitele po r. 1924 zval jednotlivě do zednářské lóže. A proto jednou generál Gajda, když byl ještě náčelníkem generálního štábu čsl. armády, chytil ho za šosy saka a třepal s Benešem jako s pytlem plným brambor a vmetl mu, že je zrádce. Beneš na to zareagoval slovy "to jste si Gajdo příliš dovolil".

Okresním náčelníkem na Chrudimsku byl František Milčínský. V té době byl za l. republiky starostou Chrudimi tchán Bohumila Laušmana. Šel proti NOF a byl to vyhlášený prospěchář jako Laušman a bídně platil městské dělníky. Podle Benešových dekretů nemohli Milčínského po válce odsoudit. Milčínský měl přezdívku "advokát vzdor". A proto si najali falešného svědka Hořínka. Milčínský nakonec byl justicí odsouzen na 4 roky. Hořínka nakonec zavřeli také.

Když se v lednu 1933 dostal Hitler k moci za pomoci finanční sionistické oligarchie, stalo se Československo baštou uprchlíků z Německa, kteří místo aby si vážili pohostinství českého národa, pokračovali v prokomunistické propagandě namířené proti nacionálnímu socialismu. Někteří dostali i domovské právo jako spisovatelé Thomas a Heinrích Mannové. Heinrich Mann bydlel s rodinou v Proseči u Chrudimi a jeho přítel žid Fleischmann, jako člen národních socialistů mu u Beneše, všechno zařídil i s finanční podporou zatímco desítky našich lidí v Proseči žili v době krize ze dne na den. Podobný případ byl Ing. Formis, bývalý Hitlerův spolupracovník. Za svého pobytu v Záhoří u Vltavy měl tajnou vysílačku "Černé fronty". Byli to původní národní socialisté, kteří se odtrhli od Hitlera a museli emigrovat. Patřil k nim jeden ze zakladatelů hnutí Otto Strasser a také Ing. Formis, který z úkrytu v Záhoří vysílal protinacistické zprávy do Německa. Na jeho odhalení a nakonec zavraždění v Záhoří v r. 1936 měla podíl špiónka Canarise 33letá Reissa von Einem.

Jan Werich byl v r. 1935 v Rusku, aby poznal "zemi radostných zítřku" jak o ní psal Julius Fučík. Přijel z bolševického Ruska nadšený a své názory pak vyjevil na divadelních prknech v "Baladě z hadrů".Tento komediant z Kampy šel vždy podle větru. Z českého národy si tropil s Voskovcem legraci. Tak tomu bylo i v zářijových dnech 1938, kdy v Jičíně na divadelních prknech křičel s Voskovcem "Už je konec té naší vojenské slávy". Národní Vlajkaři je pak hnali oba z divadla až na nádraží. V době Husákovy tzv. normalizace podepsal Antichartu. Prý si myslel, že podepisuje prezenční listinu. Od komunistů si "vysloužil" titul národního umělce.

O Dušičkách 1945 Zakázaly orgány lidově demokratického Československa zvláštními nařízeními opatrovat, zdobit a navštěvovat na hlavních pražských hřbitovech hroby kolaborantu, Maďarů, Němců a je jich rodinných příslušníku. Takto bylo "postaráno" i o hrob prezidenta Dr. Emila Háchy. Když se odhalila v 90. letech na rodném Háchově domě v Trhových Svinech pamětní deska, strhl se pokřik levičáku na čele s komunisty, že Hácha byl kolaborant. To jen dokazuje, jak snadné je odsoudit člověka v době, kdy český národ byl všemi opuštěn a ponechán na pospas vichřici hněvu, jak snadné je dělat politiku na kanapi z exilu, a jak těžké je doma bojovat za záchranu národa. Hácha přijal kříž utrpení pro záchranu morálních hodnot českého národa. To se nedá říci ani o Gottwaldoví, ani o Benešovi.

Jak to bylo ve skutečnosti s tou naší národní ctí po válce? Dne 27. října 1945, den před sejitím prozatímního Národního shromáždění, tedy nevoleného národem, byl vedle řady jiných dekretů podepsán i "dekret o národní cti". Všech těch asi 150 dekretu byla jen prozatímní opatření, sešitá horkou jehlou, neschválená řádně zvolenými poslanci. První volby se uskutečnily až v r. 1946 se čtyřmi povolenými stranami NF, opírající se o Košický vládní. program. Velmi zlé bylo, že se v tomto dekretu o národní cti, nešlo-li o soudné trestní čin, přenesla trestní moc na ONV, které mohly trestat až do 1 roku vězením. Přitom pojem "národní čest" nebyl stanoven v žádném zákoně. Podle tohoto dekretu bylo možno do něho zařadit jednání občanů podle libovůle udavačů a osobních názorů členu okresních národních výborů. Kde byla mez, kdy každý měl už povinnost obětovat sebe, vydat v nebezpečí svou rodinu a někdy i obec? Třeba tím, že se někdo stal partyzánem, protože zrovna nechtěl na práci do Reichu. I takové případy se vyskytly. Proto do vězení šli všichni nepohodlní vlastenci z I. odboje legionářského, nepohodlní kněží, kteří za Protektorátu varovali lidi před bolševickým morem jako husinecký děkan Mojžíš, vlajkaři, příslušníci NOF, členové Ligy proti bolševismu - ti dostávali tresty od 10 let výše. Jan Rys Rozsévač byl v r. 1946 popraven, hlavně za knihu "Židozednářství metla světa". Byl popraven v r. 1947 i novinář Vladimír Krychtálek. Přitížila mu kniha vydaná za Protektorátu v r. 1941 "Bolševici, Beneš a my", kde popisuje Benešovu cestu do Moskvy a židobolševický mor, který téměř vyhubil pravoslavné křesťany. Byl zavřen jezuita Čevela podle retribučních dekretů, že chválil Mussoliniho. Pater Čevela byl před r. 1938 v Římě a poznal, jak zednáři po r. 1933 začali infiltrovat Vatikán a Mussolini proto zakázal výuku dětí církví, aby zamezil znemravňování národa rozklad jeho morálky, jaký vidíme dodnes v režii zednářské pyramidy.

MUDr. Jaroslav Lhotka

P.S.: Článek napsán k výročí narození generála Gajdy 14. 2. 1892



Vzpomínka na vládu generála Peróna

Jako nebyl tuctovým diktátorem generál Francisco Franco, nebyl jím ani generál Juan Domingo Perón. Diktátor byl neomezený vládce ve starém Římě v době ohrožení. Tak tomu bylo i v případě generála Franca a generála Perónu.

Narodil se roku 1895 ve městě Lobos v rodině argentinsko-italkých farmářů. Část z dětství prožil v drsné Patagonii. V 16 letech vstoupil do vojenského učiliště, aby později vystudoval Vysokou válečnou školu v Buenos Aires jako schopný důstojník s vysokými ambicemi v armádě. Jeho chvíle přišla, když se v roce 1930 ujal vlády generál Uriburu. Před mladým Perónem se otevřela možnost prokázat své schopnosti, dát se do služeb pro blaho vlasti, tolik vysávané.

V roce 1927 se Perón oženil s Aurelií Tizonovou (zemřela v r.1938), ženou, která pochopila jeho vlohy. By1 potom jmenován vojenským atašé ve fašistické Itálii, aby poznal italský korporativismus, onen všeobjímající budovatelský duch nacionalismu s plnou zaměstnaností, mobilizací každého jednotlivce v rámci "vše pro vlast". Zatím Evropa, propadlá liberalismu se zmítala v krizi. I naše republika uznala fašistickou Itálii a měla s ní uzavřeny diplomatické styky. Vojenským atašé za ČSR byl v Itálii generál Vladimír Klecanda. Ten byl tak unesen italským korporativismem se svou manželkou, že se mu to stalo osudným po květnu 1945, ačkoliv se v době Protektorátu distancoval od politiky. Národní soud ho zbavil obžaloby, ale v r.1947 vypadl údajně z okna. Prý to byla sebevražda, když pro něho přijelo auto s tajnými k jeho bydlišti. Něco podobného jako případ ministra zahraničí v roce 1948. Vypadl Jan Masaryk taky z okna jako Vladimír Klecanda ze sebevražedného úmyslu nebo to byla vražda?

Perón poznal jako Klecanda zblízka vůdce korporativismu Benita Mussoliniho. Rasismus se stává Perónovi cizím jako byl cizí Mussolinimu. Fašismus se u nás proto úmyslně pokládá za nacismus. Je však třeba oddělit fašistické hnutí do roku 1940 a po roce 1940, kdy Mussolini vstupuje po boku Hitlera do války. Jisté je, že korporativismus v Itálii zakroutil krkem mafii, zvelebil Habeš systémem zavlažování a vypráskal odtud něguše Haillé Selasiého, velkého uzurpátora poddaných, s otrokářstvím, harémy. A tohoto uzurpátora se u nás zastávala levice s KSČ v čele.

V roce 1943 stává se ministrem práce. Vzápětí po svém jmenování začíná v Argentině organizovat korporativní systém po způsobu Itálie, spjatý se vznikem odborových federací. Perón tak dokázal, jak je schopný korporativismus proti liberalismu s jeho krizemi, neboť se v Argentině zvýšily platy a zavedla se minimální hranice mzdy. Práce Peróna pro blaho vlasti pokračovala po skončení 2. světové války. By1 to opět Perón, který se zasadil, že žádný Němec, který přišel po válce žádat o práci v Argentině, nikdy nezapomněl na rytířské přijetí Argentinci. I Čechoslováci,kteří sem utekli před Rudou armádou a NKVD v roce 1945, dostali práci podle své kvalifikace. Znám takové případy ze své životní zkušenosti. Mnozí němečtí piloti po válce se stali nezaměstnanými, a proto emigrovali do Argentiny. Generál Perón je dal zaměstnat na vývoji argentinského letadla, když v rodné zemi nemohli nalézt uplatnění ve své profesi. Zatímco se Evropa socializovala, Perón nastoupil třetí cestu k blahobytu Argentiny.

Dne 4. 6. 1946 byl Perón zvolen prezidentem. Ve volební kampani mu byla velkou oporou jeho druhá manželka Evita, skvělá žena se sociálním cítěním. Zásluhou své manželky prosadil volební právo pro ženy. Během několika let, které zbývaly Evité do konce života (umřela na leukémii), vybudovala na 1600 ško1, 12 nemocnic, domovy důchodce a útulky pro pracující dívky. Boj proti pornu a sexu, které se šířily z USA, zahájil Perón se svými přáteli již jako ministr práce. Zisky,které Argentině přineslo zemědělství svými produkty, zejména obilím a hovězím masem, exportované během 2. světové války do Evropy, umožnily Perónovi vykoupit britský a americký kapitál -banky, železnice, telekomunikace, plynárenské a dopravní společnosti (je to opak naší vlády). V roce 1951 byl Perón podruhé zvolen prezidentem. V roce 1952 umírá Evita. Recoleta se stala místem posledního odpočinku.

Perón začal uzavírat aliance se zeměmi Latinské Ameriky (Bolívie, Paraguai, Uruguai a Chile). Jakmile by se připojila Brazílie, kontinent jihoamerických států by se stal nepříjemným konkurentem USA. To zednáři nepotřebovali. Proto v září 1955 převzala vojenská junta moc v Argentině a Perón musel uprchnout na paraguayském dělovém člunu do exilu. Dostalo se mu ho ve Španělsku. Generál Franco dobře věděl, komu ho dává a co znamenal pro Španělsko Perón v době, kdy Franco byl po válce izolován nejen politicky, ale i hospodářsky levicovými vládami poválečné Evropy. Franco a Španělsko bylo vděčno Perónovi za významnou hospodářskou pomoc v době embarga. Zatím vojenská junta v Argentině dala příkaz exhumovat ostatky Evity.I ty musely do exilu. Ale v myslích řadových občanu zastala zachována vzpomínka na generála Peróna a jeho manželku Evitu pro blaho občanů.

Obhájci korporativismu vědí, že je to třetí cesta k blahu lidstva, bez násilí (na rozdíl od bolševismu), která dala práci a chléb těm nejbědnějším, dala po válce možnost zaměstnání a uplatnění odborných vědomostí, dostat zemi z průmyslové zaostalosti, politické lability a vojenské tyranie.

V roce 1973 ve volbách zvítězilo v Argentině pravice a Perón se vrátil z exilu ze Španělska a na podzim byl potřetí zvolen prezidentem. Do země se vrátily po 17 letech i ostatky Evity. Perón se vrátil se třetí manželkou -Marií Estel Isabel de Martínez. Ta byla zvolena viceprezidentkou. Nemocný Perón 1. 7. 1974 zemřel a o 2 roky později svrhl vojenský puč i Isabelu, která nastoupila na jeho místo. Tak skončila pro Argentinu třetí cesta k blahobytu, nazývaná "perónismem".

Budete-li mít možnost zaposlouchat se do muzikálu "Evita", pak je to druhá manželka Peróna, která měla smysl pro cit a nesobeckost. To je ten hlavní rozdíl od liberalismu, který nám dnes vládne svou sobeckostí silných, mocných, na hnojníku zvaném ČR.

MUDr. Jaroslav Lhotka



Co dokázal komunismus v 1/6 světa!

Za hranicemi ruské metropole, kde nejsou specializované nemocnice, osobní lékaři, vládní sanatoria a pravidelné lékařské prohlídky jako privilegovaní pacienti, se zdravotní prevence i léčba vyskytuje poskrovnu: Někdy to nejnutnější, jinde ani to ne. Tyto metody léčby přežívají z období komunismu.

Komunismus za sebou zanechal spoušť, desítky miliónů obětí, které se nikdy nepodaří přesně vyčíslit statisticky, a ještě větší morální a mravní pustinu plnou odpadků. Kdyby nebyl Vladimír Putin pánem, nýbrž kmánem, mohl by dnes 481etý šéf státu "radostných zítřků" počítat už jen s 10 lety života. Tak totiž je průměrná délka života mužů v této oblasti 250 km severovýchodně od Moskvy; podle demografických statistik 58,7 roku - je tedy Jaroslavská oblast jednou z nejnižších v Evropě (podle německého týdeníku Der Spiegel).

Podívejme se, jak vypadá současná situace zdravotnictví po "pádu komunismu" v bývalé zemi, kde zítra znamenalo již včera (podle Fučíka). Každá desátá nemocnice v zemi je sama v kritickém stavu a nemá ani přívod vody. Každé sedmé chybí kanalizace, víc než třetina jich postrádá teplou vodu. Hygienické podmínky v ruských nemocnicích jsou často katastrofální a podmínky péče o pacienty nejsou o nic lepší. Studie "Světové zdravotnické organizace"(WHO) posuzují úroveň lékařské péče ve 191 členských státech WHO a zařadila Rusko z hlediska výkonnosti této oblasti zdravotnické péče na 131.místo, z hlediska sociální spravedlnosti při rozdělování finančních prostředku pak dokonce na 185.příčku.

Dokonce i ve "vzorové" Moskvě tráví běžně prostí lidé až 7 hodin na chodbách poliklinik, než jim někdo – možná  - změří puls. A ten, kdo si najde čas naslouchat trampotám ruského zdravotnictví, může sepsat děsuplný příběh ruského zdravotnického gulagu. Nebudou v něm chybět opilí lékaři usínající nad chorobopisy pacientů, ani provinční kliniky bez jediného člena ošetřujícího personálu, kde rodinní příslušníci nemocných přinášejí svým milým veškerou stravu z domova, myjí je, a potom ještě vytírají podlahy. Zvláštní kapitolou jsou vyprávění o vesnických střediscích, kam si pacienti musejí za své koupit a přinést všechna počínaje obvazu až po rentgenový materiál. Tak bují korupce a úplatkářství. A v neposlední řady jsou to historky o obecních úřadech, které stále ještě nutí svým doktorům plat v naturáliích jako za komunismu - bramborami, dřívím nebo prasetem počínaje až po fůru hnoje na doktorovo políčko. Zdraví těm dole pro ty na vyšších a vysokých místech veřejné a státní správy nestojí za zamyšlení, kam to všechno dospělo s komunismem. Vždyť zdraví lidí nestojí těm nahoře ani za zlámanou grešli. Výdaje ze státního rozpočtu na zdravotnictví dosahují v Rusku pouhých 3 % hrubého domácího produktu.

Obyvatelé Sarafonova a okolí mají přitom štěstí.Jsou totiž ostrůvkem, který byl vybrán v rámci velkorysého projektu EU. Na ten bylo vynaloženo již 2,5 miliónů eur na zdravotnické zařízení a vybavení i na odborné školení ruských lékařů. Lékař zde má 15 % provinční příplatek a přijde si na 1800 rublů měsíčně tj. 130 marek. Obec sice darovala svému lékaři pozemek, postavit si na něm dům ale musí sám, což je při jeho příjmech vyloučeno. Musí být také mobilní a stále dosažitelný, auto ani mobilní telefon ale nedostane.

Kdo vyléčí nemocné ruské zdravotnictví? Ruské mafie zaplavily ČR. Vláda je neschopná poradit si s nimi. Co trápí nemocné Rusko je přežívající komunismus se starými zlodějskými praktikami bolševiků, které přežívají také v ČR.

MUDr. Jaroslav Lhotka