Inspirativní přístup Lukašenka

Bělorusko se u dnešních vládnoucích kruhů netěší velké oblibě, vzpomeňme jen na trapnou epizodu, kdy občan Havel ani nepoblahopřál vítězi tamních prezidentských voleb (proklínanému i vynášenému Alexandru Lukašenkovi) či kdy si pánové Ruml a Žantovský hráli na západní záškodnické agenty – provokatéry ve stylu donašeče Bretschneidera.

Český občan má normálně nedostatek nezkreslených informací o politických reáliích v Bělorusku, vyhněme se tedy i my vynášení ukvapených soudí o režimu panujícím už několik let u našich východních slovanských bratří. Podívejme se ale na jeden z nesporně správných kroků provedených prezidentem Lukašenkem po nástupu k moci v roce 1994. Mimochodem Běloruský je politický model je zván jako autoritativní prezidentský režim, ale přesto na rozdíl od nás je prezident volen přímo občany s rovným hlasovacím právem, je zde uzákoněno a používáno referendum coby projev vůle občanů, který může negovat i již přijaté zákony, existuje zde neslučitelnost státních a stranických funkcí a několik dalších vymožeností, o kterých si my dnes můžeme tak nanejvýš nechat zdát.

V době nenadálého úspěchu Alexandra Lukašenka a jeho příchodu do funkce prezidenta vypadalo Bělorusko podobně jako dnes Česká republika – většina velkých a strategických podniků byla v rukou cizího nadnárodního kapitálu. Lukašenko, který cítil, že se tímto dostává nejen ekonomicky do vleku Západu, se rozhodl k razantnímu řezu – omezil a částečně i znárodnil cizí kapitál a zaručil prostřednictvím zlaté akcie vždy minimálně 50 % vlastnictví národního či státního kapitálu. To je přeci příklad hodný následování. Nemyslíte, přátelé?

Jan Kopal