Vstanou noví kádrováci
Jednou z opor komunistického režimu byl propracovaný systém kádrováků
(dnes bychom říkali HR - lidské zdroje, human resources - poněkud mi
to připomíná vojenský termín źivá síla nepřítele). Mám s tím
bohaté zkušenosti, za normalizace jsem musel díky srážce s kádrovákem v
Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd buď vstoupit do KSČ nebo odejít - na rozdíl
od typické české reakce "já za to nemohu, já jsem musel" jsem
zvolil druhou variantu a od té doby se místo vědou živím programováním.
Tedy živil jsem se donedávna, v současnosti jsem nezaměstnaný a pozítří
mi končí podpora, ale to je jiná kapitola, která s tématem článku souvisí
jen nepřímo. Konečně, kdo by zaměstnal člověka, který odmítá poklonkovat
současným mocným? Vždyť podělanost a vstřícnost totalitním systémům je nám
vštěpována po mnoho generací
Ovšem komunistické kádrování bylo v širším smyslu nejen záležitostí
specialistů, ale podíleli se na něm nepřímo prakticky všichni občané.
Pokud jste ráno nepozdravil správcovou, měl jste asi první kádrový delikt,
jakýkoliv projev neloajality s režimem byl pečlivě sledován, počínaje
profesionály s StB, dále nadšenými amatéry z Pomocné stráže Veřejné
bezpečnosti 
,
sousedy, iniciativními kolegy z práce, kamarády ze sportovního oddílu,
nemluvě o hostinských, chatařích apod., kteří to měli vlastně v popisu
práce. Existovaly různé kategorie práskačů, jedni donášeli
"protisocialistické" projevy a výroky i se jmény viníků svým
partonům z StB, ti lepší komunističtí donášeli KSČ na různou úroneň od místních
organizací až po ÚV s tím privilegiem, že v lehčích případech nemuseli
jmenovat viníky; soudruzi se tak alespoň dozvídali o všem, co se ve společnosti
šustlo. (Nejsem udavač, ale hlásit to musím.)
Specifickým projevem povinné loajality byla účast na různých schůzích
a demonstracích, členství v organizacích Národní fronty, např. u
"ruského kámoše" (lidové označení Svazu Československo-Sovětského
přátelství - alespoň to Československo komunisté nerozbili), podpisy různých
rezolucí, jejichž extrémním případem byl např. tzv. Anticharta.
Speciální systém kádrování platil i pro oficiálně povolené
nekomunistické strany Národní fronty, fungující spíše skrytě přes loajální
vedení dosazené komunisty (bez jejich souhlasu a kádrového schválení
nemohl být samozřejmě nikdo "demokraticky" zvolen do vedení), zájmové
organizace apod. Systém, který se často uplatňoval na základě finančních
dotací přes Národní frontu a ne formou přímého příkazu, o to byl účinnější.
Loajalitu malého českého člověka je přece tak snadnmé si koupit, když dostane
zdarma (tj. na úkor druhých) rekreaci ROH, účast na politickém školení, proplacené
jízdné a diety, pohoštění ...
Samozřejmě, pokud vlastní iniciativa těchto organizací nepřesáhla určité
meze, potom následoval postih či zákaz.
Pamatuji se, jak jsme jako pracovníci VÚMS a Inorgy na jaře 1989 poslali
tehdejšímu premiérovi soudruhu Adamcovi protestní dopis proti policejnímu násilí
při tzv. Palachově týdnu. Odpověď jsme už neviděli - dostala ji naše kádrovačka,
zavolala si nás na koberec a nejspíše jsme dostali černou známku do kádrových
materiálů, ale obsah slohového cvičení soudruhů úředníků soudruha
premiéra před námi utajila. Naštěstí na persekuci za naše podpisy pod výzvou
"Několik vět" už jí nezbyl čas. To když jsem se obrátil v roce
1993 ve stejné věci na jeho kolegu Václava Klause,
odpověď jsem
dostal; bohužel kromě projevu arogance jsem se z ní nic pozitivního nedověděl.
Během podzimního sametu 1989 jsem se naivně domníval, že systém
komunistického kádrování skončí na smetišti dějin. Jaký omyl! Moje zvědavost,
co vše se o sobě z těchto materiálů dozvím, zejména který udavač má zásluhu,
že jsem (tenkrát poprvé) byl osobně popotahován kvůli urážce hlavy státu
(v onom případě se jmenovala Gustáv Husák), mi nedala spát. Pracoval jsem
tenkrát v Ústavu přímo podřízeném Federálnímu ministerstvu zemědělství,
proto jsem si (jedinkrát v životě) nasadil placku Občanského fóra a někdy
v únoru 1990 šel na Ministerstvo dělat revoluci. Přijal mne sám pan (dříve
soudruh) kádrový náměstek, setrval se mnou v delším srdečném rozhovoru,
potom mi slíbil, že až o tom Koordinační centrum (dříve ÚV) rozhodne,
vbrzku své materiály dostanu do ruky. A skutečně asi po dvou týdnech jsme
se dozvěděli, že během dvou dnů své materiály dostaneme. Od
toho okamžiku nezhaslo v místnosti kádrovačky okno, neustala pilná práce,
a když jsme materiály dostali do rukou, byly čisté jako neposkvrněné početí.
Opět bolševik dokázal
Shannonovu základní
větu informatiky o tom, že informace nemůže přibýt, ale může
se ztratit; v tomto případě se ztratilo vše politicky závadné.
Staronoví kádrováci ovšem neztratili svůj vliv - dnes, v době masové
nezaměstnanosti nadále kontrolují příjem a propouštění zaměstnanců v
zprivatizovaných a často i zahraničních firmách, proto jejich moc spíše
vzrostla, pro nové kapitalisty (dříve soudruhy) jsou přímo nepostradatelní.
Nesedí jen v oddělení HR, ale ovládli i personální agentury zprostředkující
zaměstnání a s obdivuhodnou neodborností řídí nábor odborníků - stále
v pozici pověstné žáby na prameni. Samozřejmě pokud někdo neprojevuje
povinnou politickou loajalitu, má smůlu. Nemluvě o fiktivních firmách, které
posílají na Úřady práce požadavky na příjem pracovníků jen proto, aby
zdůvodnily nábor pracovníků ze zahraničí (Ukrajina, Bělorusko apod.);
pamatuji se, jak mne Úřad práce poslal do libeňské firmy; nejprve jsem na
dané adrese nenašel vůbec nikoho, po telefonické domluvě se na danou adresu
dostavil rusky mluvící zprostředkovatel - šlo jasně o rezidenturu rusky
mluvící mafie. U jiné firmy z Tróje seděl zasloužilý soudruh HR (dříve
kádrovák) a požadoval ode mne jako od uchazeče o zaměstnání vyplnění
dotazníku s důvěrnými dotazy: o mé náboženská víře, zda mám
marxistický světový názor, zda se chci odlišovat od běžného průměru a
chci být originální, "zda mne eroticky vzrušují osoby stejného pohlaví
...", "Ve skutečnosti mám v posledním roce pohlavní styk
denně - několikrát do týdne - několikrát do měsíce - velmi zřídka - vůbec
ne". Skutečně podivné narušování soukromí! Dotazy, které bych
chápal u psychiatra, na kterého bych se obrátil např. kvůli svým depresím,
ale ne zástupce potenciálního zaměstnavatele; toho by v kulturních zemích
potrestali za diskriminaci lidí podle náboženství, světového názoru, sexuální orientace
- jak jinak lze chápat jejich zájem o intimní
údaje? Předesílám, že jsem se ucházel o místo programátora, ne sexuálního pracovníka či gigola.
Kdyby to byl lékař, neváhal bych ho poslat před etickou komisi Lékařské
komory pro neodůvodněné požadování intimních informací, ale co dělat s
psychologem z rozhodnutí Strany? Poslal jsem ho i potenciálním zaměstnavatelem
a personální agenturou "do horoucích pekel"; bez takového zaměstnání
se obejdu. A už je mi zcela jasné, jak asi vznikají kauzy jako
"Olovo". Ovšem dokud budou budou ovládat umísťování odborníků
podobní lidé, tak se asi těch šťastných zítřků nedočkáme.
Ukázalo se, že komunisté byli pokud se týče kádrování tajnosnubní žabaři.
Podle hesla "co Čech, to kádrovák" se po Velkém Listopadu začalo
kádrovat zcela veřejně, říkalo se tomu lustrace; ovšem nic se nevyrovnalo
největší lustrační komedii
případ
Bartončík, "veřejné popravě" lídra volební strany během
parlamentních voleb třemi chartistickými katany pod přímou režií hlavy státu
(tentokrát to nebyl Gusta, ale zkušený dramatik; mimochodem z těch tří
katanů se v současnosti rekrutovali dva senátoři a ministr spravedlnosti). A potom se
s kádrováním roztrhl pytel: ona hlava státu si začala osobovat právo určovat,
které (jakž takž demokraticky zvolené) strany jsou demokratické bude
je počítat mezi své kamarády a které u něj kádrově propadnou a se kterými
mluvit nebude. Dokonce StB profiltrovala seznam svých spolupracovníků,
shannonovsky vyřadila ty dosud potřebné a zbytek předala vrchnímu
chartistickému kádrovákovi, který je vydal tiskem a posléze dokonce zpřístupnil
na Internetu. Konečně prokázal to, když si před posledními volbami nanečisto
zahrál na předsedu "Občanské vlády" a začal i on kádrovat, které neparlamentní
volební strany jsou a nejsou demokratické. Kdo nekádruje, není jeho kamarád.
Soudruh chartista zůstane soudruhem i kdyby trakaře padaly!
I já jsem si
dovolil v roce
1993 jako poslanec Parlamentu kádrovat kandidáty na úřad presidenta; když
jsem si dovolil nazvat Havlovy zločiny, zejména kauzu Bartončík, pravým jménem
a dovolil si paralelu kandidátovy osoby s Adolfem Eichmanem, stal jsem se i já
krvavým psem jako kdysi Josip Broz Tito, později Slobodan Miloševič
či Usama bin Ladin. A když jsem se odmítl za tuto pravdu omluvit ("zločincům
se zásadně neomlouvám"), ovšem jsem na to "demokraticky"
doplatil - Parlament mne odmítl jako zástupce SPR-RSČ delegovat do zahraničních
delegací - příslušnou rozpravu
si můžete přečíst. Takže zatímco ostatní prokádrovaní poslanci jednali se svými zahraničními
kolegy za státní peníze jako členové oficiálních delegací, já jsem
musel jezdit presentovat své voliče soukromě s cestovními kancelářemi. Že tím netrestali jen mne,
ale diskriminovali nějakých 10% voličů, to je nezajímalo. Prostě
demokracie jako řemen!
Samozřejmě je snaha i ovlivnit občanská sdružení na základě finančních
injekcí podle vzoru Národní fronty: snaha vytvořit na úrovni okresů
jejich sdružení, do jeho čela dosadit osvědčené kádrováky, kteří potom
na základě jejich loajality budou udělovat finanční dotace. Ti neposlušní
nedostanou nic, do těch nezdravě aktivních se infiltrují BIS-áci (dříve
StB) a ti je spolehlivě rozloží zevnitř.
Potom začly jednotlivé politické strany kádrovat své vlastní členy.
A tak zatímco si předseda ODS udělal výlet do Sarajeva, neprokádrovalo ho
vlastní zdravé chartistické jádro strany; když se puč nezdařil, založili
si vlastní stranu vyvolených. Ale nezůstalo ani u parlamentních stran. Tak
v jedné "vlastenecké" straně zasloužilé "osobnosti"
(zasloužilé nejspíš kolaborací s chartistickou totalitou) neprokádrovali nejaktivnější
kandidáty jen proto, že by tím mohl utrpět jejich kádrový profil u
současných mocných. Když pokrok, tak haškovsky v mezích zákona, aby
omylem nepřišli o své "zasloužené" posty a pozice u chartistických
elit! Nic než národ, samozřejmě pokud to neohrozí jejich vlastní
postavení. Obávám se, že s takovými vlastenci to dotáhneme jen k nové Bílé
Hoře.
Podle mých informací podstatná část členů předsednictva této straničky
hlasovalo proti přijetí příliš aktivního člena neprokádrovaného chartistickým tiskem,
aby si jejich strana
nepokazila reputaci. O co jsou takoví činovníci lepší než např. signatáři
Anticharty? Přece si nepokazí svůj kádrový profil prokádrováním neprokádrovatelného
kverulanta! Mohli by na to doplatit jejich kariéry, jejich rodina, jejich děti!
Samozřejmě, národ nepotřebuje samé hrdiny; nejšťastnější je ten národ, který
hrdiny nepotřebuje vůbec. Pokud nechceme být zemí třetího světa à la Che Guevara,
je nutné, aby ti nejschopnější,
nejlepší dcery a synové národa, nejlepší vlastenci zastávali ta nejdůležitější místa
v souladu se svými možnostmi; jedním
z úkolů politických stran je vyhledávat a vychovávat schopné lidi na nejrůznější
posty, jak odborné tak politické. Demokratický výběr těch nejschopnějších je jedním
z hlavních podmínek úspěchu, naopak neomylní vůdcové s přebujelým sebevědomím
nerespektujícím vlastní možnosti a schopnosti jsou častou příčinou stagnace a úpadku.
Jak říkával Tomáš Baťa: Nejhorší je pilný blbec! Nelze od každého vyžadovat maximální
osobní oběti; ovšem pokud národ exkomunikuje ze svého středu odvážné
jedince jen proto, že vrchní kádrováci vládnoucí totality či servilní novináři
je postaví do kladby, je to počátek jeho konce. Na druhé straně drobný projev odvahy
člověka v zodpovědné pozici má často větší efekt, než velká oběť bezvýznamného disidenta,
proto není vhodné obětovat vlivné osoby za každou cenu.
Nelze stavět budoucnost na samých obětech,
ale ani ne na podělaných servilních "osobnostech".
Prostě jak prý říkal klasik: "Bude-li každý z křemene, je celý
národ z kádrů".
