Pouze mír může spasit svět

V kontrastu k hrůzostrašným obrázkům devastace z Izraele, které téměř denně vidíme, Izajášovo proroctví že 'I překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože'(Izajáš 2,4) se nám zdá snem 'Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje'(Izajáš 9,5). A zde zmíněný Mesiáš nás ujišťuje v Janově evangeliu: 'Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám'(Jan 14,27). A list Efezským dává základní pohled objasňující křesťanské pojetí míru: 'Přišel a zvěstoval mír'(Ef. 2,17). A tak prorok Izajáš nebyl o nic větší iluzionista než sám Ježíš. Spíše oba pochopili to, co nám říkají hrůzostrašné obrázky: že nenávist, násilí a teror pouze ženou oponenty k dalšímu ničení. Proto nezapomenutelný papež Jan XXIII ve své mírové encyklice 'Pacem in Terris' volá po svědomí lidstva podle principu, že z pohledu moderních zbraní hromadného ničení již nesmí být válka použita při politických, ekonomických nebo sociálních konfliktech. A nikdy v minulosti to nebylo platnější než dnes.

Na základě triumfu svobody a politického probuzení v roce 1989 byl vystavěn evropský dům na evropské půdě poskvrněné krví, ostrov míru, který může, jak mnozí věří, poslat signály míru do zbytku světa. Ale teroristický útok na srdce světové ekonomiky, stejně jako americká reakce, byly ranou této naději; a není jasné jak dlouho bude trvat, než bude tato naděje opět získána.

Břemeno utrpení

Podobně jako znamení času vyžadují neodkladnou akci, současné události žádají, abychom znovu uvážili co mír znamená; potom uvidíme, že neexistuje jiná alternativa míru, a proto jí postavíme jako příkaz. Je známo, že televize má zhoubný vliv na schopnost transformovat ta nejstrašnější fakta na posloupnost hezkých obrázků, které nanejvýš působí divákům mrazení, ale odpovídajícím způsobem je nevzruší. Ty potlačené obrázky jsou ty, ukazující strach bojovníků ze smrti, agonii zraněných a umírajících, bídu těch, kdo přežijí a sirotků, a navíc průvodní degradaci lidí a brutalizaci, která nastává. Proto potřeba míru je vynucována masivním utrpením a stejně masivním tlakem najít jeho nový význam. Zřejmě nestačí, když se, zejména v poválečném období, pozvednou hlasy, která často srdceryvně odsuzují ztrátu míru, hrůzy bitev a smrt lidské důstojnosti ve víru války. Tyto výzvy, ovlivněné zejména myšlenkami Nicholase z Cusy a Immanuela Kanta, přinášejí vášnivé a citové podněty pro nutnost míru, a dokonce popírají princip, že po míru vždy následuje období války. A to působí efekt, vykazující skutečný mír do říše nadějí a idejí. A proto je právě teď zvláště naléhavé, tváří v tvář současné situaci, abychom získali skutečně objektivní pohled na mír.

Mír jako příkaz

Podle Kanta může mírumilovný člověk udělat rozhodnutí: 'Mezi námi nesmí být žádná válka.' I když i tak je nová válka jednou z možností. Ti, kdo říkají stejně jako název Tolstého knihy 'Vojna a mír' již v principu zradili mír pro válku, protože mír není jen jednou z největších lidských utopií, které silně vyžadují v tomto století své naplnění, ale patří ke kardinální skupině myšlenek, k nimž - podobně jako k myšlence pravdy, svobody a milosti - neexistuje žádná alternativa a musí být bezpodmínečně přijaty.Proto Nový zákon obrátil význam Izajášova proroctví že 'spravedlnost přináší mír' a prohlašuje místo toho spravedlnost jako 'plod' a důsledek míru. To ovšem znamená, že o mír se musí být bezpodmínečně usilovat stejným způsobem jako o jiné kardinální myšlenky.

Možnost dosažení míru

Je člověk, který tak rychle inklinuje k nenávisti, obrací se k odplatě a násilí, vůbec schopen míru? Je extrémně sporné, zda zničené domy a zbořená města jsou skutečným odrazem lidské duše, jak je často tvrzeno. Existuje mnoho důvodů vysvětlujících lidskou neschopnost dosáhnout míru. Jednou z největších zásadních příčin této neschopnosti je strach, zejména v době divokého strachu. Strach paralyzuje a izoluje lidi a působí jim ztrátu kontaktu se svými bližními a umlčuje je a činí je bezmocnými. Zahnáni do kouta, jejich právo na existenci je ohroženo, člověk v zajetí strachu se stávají nepředvídatelní a násilní. Proto musí být strach překonán, pokud se člověk má učinit mír trvalým a mírumilovným. A to je hlavní zpráva Křesťanství.

I když kostely nutí lidi k přijímání svých cílů vštěpováním strachu, obav svědomí, strachu ze hříchů a pekla, ve své podstatě je Křesťanství náboženstvím neustálého strachu. To je manifestováno prvými slovy o vzkříšení Krista(Mat 28,5): 'Nebojte se!'. A tato zpráva je dále vysvětlena v 1 Jan 4:18: 'Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání.'

Víra nemůže překonat všechny formy strachu, formy, které se navzájem násobí, nemůže rozptýlit tři základní kořeny strachu: strach z Boha, strach z bližního, a strach ze sebe sama. Strach ze ztráty Boha, duchovního smyslu života jedince, je překonávána zprávou o bezpodmínečné lásce k Bohu; strach z bližního je překonán příkazem bratrské lásky; a strach z vlastního života je překonám povoláním stát se božím dítětem. To poslední je vyjádřeno Ježíšovou poslední milostivou řečí při jeho kázání na hoře: 'Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími'(Mat 5,9). Těm, jež se cítí být pozvednuti do stavu Božích dětí, uznává jejich kvalifikaci a povinnost zajistit mír. Kapadokijský teolog Gregor z Nyssy napsal, že osoba korunovaná s požehnáním Božího dítěte je opravdu kvalifikován provést práci pro mír.

Vzájemná práce pro mír

Jsou to tak důležité úkoly, že nemohou být vykonány jednou institucí nebo samotným náboženstvím, ale pouze společným úsilím všech. 'Evangelium míru' proto zavazuje křesťanstvo k hledání jiných partnerů pro provedení této práce ve spolupráci. Buddhismus je obvyklou volbou, protože Buddha, podle Guardiniho, si na sebe vzal ten úžasný úkol pozvednutí lidské existence nad jeho násilí a bídy a vést lidstvo na cestu klidného míru. Současně mají křesťané zvláštní vztah k Judaismu a Islámu vzhledem k jejich společné víře v jediného boha a zjevení. Ale po staletí až do hrůz Druhé světové války byly vztahy mezi 'Abrahámovými náboženstvími' byly poznamenány krvavou persekucí a konflikty.

Od té doby musela všechna náboženství reagovat na výzvu atheismu, který se šíří po celém světě. Mají-li reagovat na tuto výzvu, musí sdílet své snahy a spojit síly. Aby dokázaly svou opravdovost, musí ovšem nejdříve prokázat světu, že jsou ochotny urovnat své staré konflikty; a v projevech tolerance a vzájemného porozumění musí prokázat, že jsou hodny své společné víry v boha. Až potom budou moci prokázat ateistickému prostředí, že jejich zpráva je s to vést svět pryč od jeho rostoucího nebezpečí a hrozící situace.

Aby mohli spojit své síly, musí mít společný cíl. Pokud nasloucháme znamením času, je to těžko v naší době vhodnější cíl než světový mír. To by mělo znamenat, že náboženství budou muset motivovat své členy nedbat na břemena své společné historie a - aby přesvědčili všechny ostatní - stát se hlasateli míru ve smyslu hlubokého přesvědčení a odhodlání.

Professor Eugen Biser, DD and PhD

Převzato z časopisu Current Concerns

Přeložil Jiří Šoler

Eugen Biser, emeritní profesor, vedl katedru Romano Guardiniho na Universitě Ludwiga Maxmiliana v Mnichově a obdržel cenu Romano Guardiniho v roce 1997 od Katolické akademie Bavorska. Po získání statutu emeritního profesora v roce 1987 ustavil studijní program pro seniory na Mnichovské universitě, kde je kancléřem. Eugen Biser je papežským prelátem, dopisujícím členem Heidelbergské Akademie věd a též děkanem Academia Scientarum et Atrium Europea v Salzburgu. Je jedním z předních německých teologů.

Poznámky překladatele:

Citáty z Bible jsou převzaty z Ekumenického překladu. Překladatel se snažil doplnit přesný odkaz těchto citátů - pokud jsem se někde netrefil, prosím o toleranci. Odkaz se objeví, když najedete kurzorem na hvězdičku za citátem. Srovnáním autorovy interpretace těchto citátů vytržených z kontextu z jejich původním významem v Písmu snadno nahlédnete, jak funguje demagogie - to ovšem nesnižuje autorovu nesporně pozitivní snahu.

Není to poprvé, kdy slyšíme výzvy ke světovému míru z Německa a zejména z Mnichova - během 20. století odtud vyšly dvě světové války. Je typické, že totalitní ideologie používají "boj za mír" jako zástěrku svých světovládných cílů - komunisté to dělali běžně po Druhé světové válce. Institucionalizované Křesťanství, zejména jeho římskokatolická odnož, se stala totalitní ideologií již někdy ve čtvrtém století po Kr. Konečně poslední půlka tisíciletí české historie je poznamenána právě náboženskou intolerancí. A z filosofie autorova oblíbence Immanuela Kanta vyšla celá klasická německá filosofie, která se stala mj. i základem dvou nejzhoubnějších ideologií 20. století - nacismu a komunismu.

Na rozdíl od Křesťanství, marxismu-leninismu a podobných ideologií již Buddha před dvěmi a půl tisíci let pochopil, vycházeje z tradičního hinduistického alternativního myšlení a tolerance, že nelze vytvářet univerzální všezahrnující filosofický systém, proto je Buddhismus lépe slučitelný s pokrokem přírodních věd. Zde má tedy křesťanství co dohánět. Prozatím je jeho základním cílem evangelizační expanze, vedoucí např. k tomu, že byl z Indie málem vykázán i římskokatolický Svatý otec. Konečně - lepší alternativou než deklarovat atheismus jako společného nepřítele by bylo vyhlásit toleranci i vůči atheismu - budování obrazu nepřítele je totiž prvním krokem k rozpoutání válek. Zvláště v době, kdy nejhorší zvěrstva je zvykem ukrývat pod "humanitární akce".

Přeji přesto Křesťanům mnoho úspěchů v nastíněném programu.