Není zákonné ochrany bez státní suverenity

Mezinárodní soudní dvůr

Mezinárodní soudní dvůr (International Criminal Court, ICC), smlouva o němž získala svůj 60. podpis 11. dubna, je běžně presentován jako následník Mezinárodního vojenského tribunálu, který soudil nacistické vůdce v Norimberku. Ale skutečnost je zcela opačná. Daleko od pokračování právních principů ustanovených v Norimberku je ICC opouští; daleko od ochrany ducha Charty OSN, existence ICC rozbije celý poválečný mezinárodní právní systém; a daleko od od ustanovení nové legality v mezinárodních vztazích ICC - který je založen na nebezpečném ignorování alespoň základních principů ústavnosti - krutě odstraní pravidla mezinárodního práva ze světové politiky.

Norimberk nebyl mezinárodním tribunálem ve smyslu ICC

Je dvojí nepravda, když říkáme, že Norimberk vytvořil precedens že mezinárodní tribunály mohou zasedat při posuzování mezinárodních záležitostí mezi státy. Norimberk nebyl mezinárodním tribunálem ve smyslu ICC. Byl vytvořen výhradně čtyřmi vítěznými mocnostmi, které byly držiteli německé národní suverenity po bezpodmínečné kapitulaci Říše. Když jiné státy žádaly spojence, zda se mohou podílet na norimberských procesech, jejich žádosti byly zamítnuty. A nikdo se nepokoušel předstírat, že čtyři spojenci representují "humanitu" nebo "lidstvo světa": naopak, norimberští soudci trvali v roce 1946 na tom, že vyhlášení charty Mezinárodního vojenského tribunálu bylo zkouškou suverénní legislativní moci zeměmi, kterým Německá říše bezpodmínečně kapitulovala.

V 'Justičním' procesu v roce 1947 (USA v. Alstoetter et. al.), soudci bolestně přiznali, že jejich právo soudit vyplývá z unikátní a historicky bezprecedentním faktu bezpodmínečné kapitulace Říše. 'Pouze pokud vezmeme v úvahu mimořádnou a dočasnou situaci v Německu', jak tvrdili, 'může být jeho procedura harmonizována se stanovenými principy mezinárodního práva'. Jinými slovy, tyto principy by měly být respektovány, aby byly norimberské procesy platné. Soudci trvali na tom, že 'z univerzálnosti a nadřazenosti mezinárodního práva nevyplývá univerzálnost jeho vynucování': státy si ponechaly 'výhradní právo v rámci (svých) hranic použít nebo odmítnout sankce'. Moc, kterou používala Mezinárodní řídící rada byla, ja říkali soudci, 'moc, kterou žádná mezinárodní autorita nemůže bez souhlasu předpokládat nebo použít uvnitř státu majícího vlastní národní vládní autoritu, zejména k prosazení své suverénní moci'.

ICC není podřízen žádné parlamentní nebo zákonné kontrole

Toto striktní odmítnutí zákonného suopernacionalismu je v ostrém kontrastu se Statutem Mezinárodního soudního tribunálu, jehož článek 17 povoluje ICC mít jurisdikci i když stát 'není ochoten' provést potrestání sám. Toto jediné opatření mění charakter ICC jako smluvní organizace podle klasického mezinárodního práva a - jak v případě Evropské unie - vytváří objekt, který se bude bezprostředně chovat jako jako spojená autochtonní (samostatná?) supernacionální moc. To znamená, že pokud je německý občan obviněn ze zločinů ICC, Německo bude právně vázáno vydat ho bez toho, ža by německý právní systém měl právo revidovat jakýmkoliv způsobem jeho závěry. Podpisem smlouvy o ICC, státy omezily svůj vlastní národní právní systém a tím vytvořily nadřazenou jurisdikci soudu, který není podřízen žádné demokratické, parlamentní nebo právní kontrole.

Druhý důvod, proč ICC není následníkem Norimberka, je propojen pupeční šňůrou s prvním. Přesvědčení o spojení norimberského práva s národní suverenitou nemá žádný zákonný podklad. Šel jsem až k samému srdci celé filosofie procesů. A to proto, že hlavním zločinem, o kterém byli spojenci přesvědčeni, že na něm mají nacističtí vůdci vinu, bylo zavlečení světa do konfliktu plánováním a provedením agrese, tj. porušením suverenity Polska a jiných států, do nichž provedla Říše invazi. Bylo to přesně toto, a ne pojem zločinů proti lidskosti, kde byl Norimberk novátorem.

Pojem 'zločinů proti míru' - narušení národní suverenity - byl v Norimberku základním, protože, podle slov soudce Nejvyššího soudu Roberta H. Jacksona 'Zločin, který zahrnuje všechny nižší zločiny je zločin vyvolání neospravedlnitelné války'. Když se soudce Jackson postavil na nohy ráno 20. listopadu 1945 aby otevřel Norimberské procesy, neodkazoval se na 'zločiny proti lidskosti', ale ve skutečnosti to byl 'prvý proces v historii o zločinech proti míru ve světě'. Všechny válečné zločinný, jak mínil, vyplývají z rozhodnutí zahájit válku jako prvý. To že Norimberk v tom byl novátorem je dostatečně ilustrováno tím, že byl o této věci, ne o obvinění ze zločinů proti lidskosti, že námitky spravedlnosti ex post facto (jurisdikce ustanovené po činu) byly urovnány.

ICC odmítl definici 'zločinů proti míru'

Bez ohledu na spolčení vyvolat agresivní válku navíc nebyl v Norimberku souzen žádný čin provedený před 1. zářím 1939. A to proto, že celá jeho jurisdikce závisela na pojmu mezistátní války. V příkrém rozporu z Norimberkem ICC zahodil definici 'zločinu proti míru'. V tom sleduje právní postup svého předchůdce, Mezinárodního soudního dvora pro zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY) který odmítl zahájit jakékoliv vyšetřování válečných zločinů, kterých se NATO dopustilo útokem na Jugoslávii v roce 1999, protože tvrdil, že ICTY nemá jurisdikci nad zločiny proti míru'.

Jinými slovy, vytvoření ICC je de facto i de jure vytvořením mezinárodního systému na troskách staršího. A tedy, vzhledem k velmi těsnému omezení práva začít válku (pouze vlastní obrana nebo po autorizaci Radou bezpečnosti OSN) máme nyní velmi flexibilní ius ad bellum. Velké státy světa budou tedy mít k dispozici významné právní zbraně když se rozhodnou zaútočit na malé země ve jménu lidských práv. A tak se uzance, že velké státy mají právo narušit národní suverenitu malých států - hlavní myšlenka které nacisté věřili - se stala an idée reçue v kancléřstvích silných západních států.

Zdánlivě není fakt, že nacističtí soudci byli odsouzeni v roce 1947 pro ztrátu legality příkazů vyšších instancí není dostatečný, aby odradil lidi od dělání stejných chyb - i když, nyní i tenkrát, jejich rozhodnutí vede k zabíjení nevinných lidí. Britská dolní sněmovna např. usoudila ve zprávě o útoku NATO na Jugoslávii, že byl 'morální ale ilegální'. Ale proč by měla být bráněna státní suverenita? Jsou tu přinejmenším tři důvody.

ICC ustavuje světovou tyranii

Za prvé je žádoucí, aby byl svět rozdělen do různých jurisdikcí. Svět podřízený jediné jurisdikci bude světovou tyranií, protože nebude kam se schovat před tímto světovým státem, pokud bude moc zneužita. A již světoví vůdci jako je Tony Blair řekli, že není žádný rozdíl mezi zahraniční politikou a domácí politikou - což je ekvivalentní výroku, že celý svět by měl být podřízen jediné policejní síle.

Suverenita je nutnou podmínkou pro platnost zákona

Za druhé, státní suverenita je nutnou strukturou pro demokracii a spravedlnost. Suverenita není volitelný pojem, je to nevyhnutelnost: ve všech formách politického sdružování, ať už národních nebo mezinárodních, je vždy bod, v němž je moc nenapadnutelná. Moc může být pod kontrolou pouze tehdy, když je tento důležitý bod udržován jasně v ohnisku a podřízen zákonu. Vše co brání průhlednosti - jako je šíření nevypočitatelných mezinárodních osob - je v podstatě špatná věc. Spravedlnost je kromě toho rovnováhou mezi soupeřícími nároky občanů: taková rovnováha je dosažitelná jen tehdy, když soupeřící nároky jsou uplatňovány v jasně nalinkovaném prostoru. A to proto, že Nový světový pořádek nahrazuje jasnost suverenity vágními pojmy abstraktní morálky, což je důležité přesně pro své do nebe volající dvojité standardy. Státní suverenita jako jiné slovní vyjádření ústavnosti je nutnou podmínkou pro platnost zákona.

Suverenita zahrnuje právo na obžalobu a potrestání zločinců

Za třetí, jurisdikce je založena na vzájemnosti. Suverénní právo obžalovat a potrestat zločince je součástí sociální dohody: je využíváno jako část role suveréna chránit občany, za což na oplátku dostává jisté věci zpět, včetně poslušnosti a daní. Vytvoření supernacionální moci k obžalobě zločinců, oddělené od ostatního aparátu státnosti a tedy imunní vůči jakékoliv politické zodpovědnosti za své aktivity není úsvitem nového věku legality. Je místo toho groteskním navýšením principu libovolné moci do stavu mezinárodní normy. Proto to musí být striktně odmítnuto.

John Laughland

Převzato z časopisu Current Concerns

Přeložil Jiří Šoler

John Laughland je ředitelem 'Evropské nadace' v Londýně; publikoval The Tainted Source: the Undemocratic Origins of the European Idea (Warner Books) - (Znečištěný pramen: nedemokratický původ evropské myšlenky)