Jakou cenu má svoboda

Dnešní člověk celý život usiluje šetřit peníze. Nejdříve na jednu věc, potom na druhou, třetí a tak dále. Někdo šetří na auto, jiný na byt či dům, někdo na vlastní ostrov nebo letadlo. Šetří se pro děti, pro vnuky i na stáří. Šetří se pro větší, či menší pocit nezávislosti na státu, ve kterém žijeme. Zvláště v případě různých zájmů státu a občana. V totalitních režimech taková nezávislost stát poněkud dráždí. Proto stát usiluje různými způsoby vklady odebrat a učinit člověka více závislým. Přitom prostředků, jak toho dosáhnout, existuje celá řada. Devalvace, denominace, zmrazení vkladů. To jsou pouze některé z více či méně ušlechtilých způsobů, jak toho dosáhnout. Nutno přiznat, že otevřené formy loupeže jsou možné pouze v nedemokratických státech. Demokratické státy využívají mnohem více rafinované způsoby, jak vlézt do kapes svých občanů. A ne pouze svých.

Jak to dělají nejsvobodnější ze všech svobodných - USA? Základy současného panování dolaru ve světovém finančním systému byly položeny na konferenci v Bretton Woods v červnu roku 1944. Ta dala světu poválečnou variantu zřízení světového valutového systému, osou kterého se stal dolar přímo svázaný se zlatem. Na konferenci byl založen institut dozoru a kontroly nad světovým finančním systémem - Mezinárodní měnový fond. Poté, když dolar zaujal dominující postavení v mezinárodních finančních účtech, začal hrát roli i rezervní valuty.

S okamžikem skončení druhé světové války se americký národ proměnil v masu spotřebitelů. Nutno poznamenat, že způsoby, jak vlézt do kapes Američanů, byly nejvíce demokratické. Postupně rozvíjejíc systém lízingu a nákupů na úvěr se, přes všechno bohatství a lesk, stal americký národ nejzadluženější ze všech. Čísla statistiky vypovídají o tom, že úspory Američanů jsou téměř nulové. K tomu je ještě průměrný Američan zadlužen na 30 let. Když vezmeme v úvahu, že dlouho tomu tak být nemůže, byly USA nuceny vlézt do kapes občanů jiných států. To se stalo díky globalizaci světového tržního a finančního systému k tomu uzpůsobenému (jeho tvůrci a zastánci jsou Američané).

Proto, aby úspory celého světa tekly do USA, bylo v prvé řadě třeba vytvořit iluzi, že zde je nejbezpečnější místo uložení vkladů. V druhé řadě bylo třeba vytvořit přesvědčení, že je zde i nejvýhodnější místo jejich investování. Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly USA jedinou vojenskou mocností, schopnou nejen ubránit svoji svobodu, ale  i svobodu v libovolném místě světa.

Zadání první etapy bylo oslnivě splněno, když Američané demonstrovali svoji vojenskou moc vítězstvím ve válce s Irákem. Zejména od tohoto momentu nastal v USA ekonomický růst. Do USA přitékaly peníze z celého světa. A kde jsou peníze, tam jsou i mozky a technologie. Jestli peníze občanů nepracují v hospodářství vlastního státu, budou pracovat v hospodářství cizího. (Též je možné říci: Když nechcete krmit vlastní armádu, budete krmit cizí.)

Ve světě není takového státu, který by byl vytvořen, ze směsi tolika národů a tradic, jako USA. A tam, kde je mnoho tradic, možno říci, že není žádná.

Například Japonci tradičně šetří s udivující úporností. Z pokolení na pokolení ta ohromná masa lidí, žijících na ostrovech, pracuje a šetří, pracuje a šetří. Přitom pracují tak, že mnozí z nás si to nedovedou ani představit. Následkem toho vlastní Japonci největší úspory. Všechno toto ohromné množství úspor však není použito v Japonsku, jehož ekonomika se nachází ve stavu stagnace již 10 let. Brázdí prostory investičního trhu celého světa.

Začátkem roku 1991 byly USA nejbezpečnější místo uschování vkladů. Ale rozvíjející se asijské trhy dávají světu fenomén asijských tygrů. Jsou nejvýnosnější. Pro jejich diskreditaci byl nutný pořádný finanční otřes. A asijská krize let 1997 - 1998 nenechala na sebe dlouho čekat. Z nejvýnosnějších trhů a z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik zůstaly rozvaliny. Lavina devalvací národních valut spojená s bankroty velkých bank a podniků, s rozpadem trhů akcií, zbavuje lidi ne pouze akcií, ale i nadějí na budoucnost. Pochopitelně, v době krize tečou peníze na nejbezpečnější místo (tuto roli již USA vybojovaly). Ale jak zařídit, aby tam i zůstaly?

Zadání číslo dvě.

Začátkem roku 1998 roste trh amerických akcií takovým tempem, že lepší místo pro investice není (přihlížeje k tomu, že celý svět je postižen následky finanční krize).

A nyní USA, se vším svým tradičním cynismem, prostřednictvím kapesního Mezinárodního fondu, štědře rozdávají úvěry asijským státům (ne všem). Peníze, které přišly do USA z asijských států (z větší části úspory), jsou jim vraceny a pod procenty. A USA by nestálo nic tuto krizi odvrátit, pokud by ty samé půjčky daly včas, jak například USA učinily v Latinské Americe, nedajíce krizí zasáhnout zónu svých životních zájmů. A co na to říci? Zadání číslo dvě bylo splněno skvěle.

Začátkem roku 1998, nemít balík amerických akcií, bylo pro investora něco ve stylu špatného smýšlení. Otázka: „Už jsi koupil americké akcie?“ zněla jako výzva.

Na některém stupni tohoto procesu se do finančních zájmů USA vmísila nová valuta - EURO, valuta sjednocené Evropy, počtem obyvatel srovnatelná s USA. A po velikosti BBM poněkud jim ustupující. Američané brzy vycítili hrozbu nově vznikajícího investičního trhu.

Problémy Jugoslávie se ovšem končí bombardováním Srbska, ponejvíce silami USA a Velké Británie ( ta díky Sörösovi zůstala vně nové valuty EURO). Následkem toho vzniklo v centru Evropy ohnisko napětí, viditelně snižující investiční přitažlivost regionu. A peníze tekly do USA nepřestávajícím tokem prakticky odevšad. Z Evropy průměrně 200 miliard dolarů ročně, z Japonska 50 miliard, z Latinské Ameriky , z Asie a dokonce i z Ruska.

Rozfoukán těmito penězi, jak známo, fondový trh USA v roce 2000 praskl a zhroutil se. Pohřbil úspory ohromného množství lidí, nikoliv Američanů - zdůrazňuji, že vlastní úspory téměř nemají. Vychytralé zákonodárství o bankrotech dává do rukou amerických právnických subjektů efektivní způsob obrany před věřiteli.

Ohromná armáda představitelů střední třídy z celého světa ztratila v USA cestou přímých i nepřímých ztrát 2 trilióny dolarů.  A jestli někdo ztratil, někdo to určitě našel.

Podívejte se na ten bohatý stát, který shazuje stovky bomb, tu na Irák, tu na Jugoslávii. Bomby cenou v milionech dolarů. Popřemýšlejte, není-li váš podíl, nebo podíl vašich známých v těchto bombách. Zdalipak i vy platíte značné výplaty té ohromné armádě manažerů, analytiků a expertů, zaměstnaných v americké finanční pyramidě?

Popřemýšlejte. Vaše úspory jsou vaše svoboda. A svoboda má velkou cenu.


Дмитрий Головников

Виктор Левчаков

Олег Карасев

Tel 02-2425 7071

www.selv.cz

E-mail: torex@selv.cz

Přeložil Blažej Dub



Komentář překladatele:

Článek ruských autorů z novin “Čechija segodňa“, které vychází v České republice, nepotěší příznivce USA. Položme si otázku: Jak vzniklo příznivé myšlení o neomezených možnostech této země?- Především je to síla směnitelného dolaru, velikost mezd průměrných občanů. V zemi, kde si občan za svou mzdu může koupit více pro svoji spotřebu, je asi lepší demokracie. Např. slavný hokejový internacionál Jožo Golonka, který hrál určitou dobu v Americe, prohlásil, že demokracie není nic pevně daného a proto může mít různé formy.

Může být užitečné, když se český občan dozví o americké demokracii a způsobu života něco, co doposud nevěděl.  B.D.