Nástup nové garnitury „kádrových reserv“ KSČ?

Snaha kolaborantských „stran“ obsazovat politické funkce „bývalými“ komunisty a chartisty

Dnes už snad jen úplní naivkové věří pohádce, že cílem listopadového předání moci v roce 1989 byl přechod ke svobodě a demokracii. Ve skutečnosti šlo, přesně v duchu Orwellovy novely „1984“ k předání moci mezi „těmi nahoře“, tedy konzervativní normalizační garnituře KSČ, a „těmi uprostřed“, předem pečlivě připraveným „kádrovým reservám“, ať už se jednalo o aktivní či formálně vyloučené členy KSČ, pracovníky elitních ústavů (Prognostický ústav apod.), součástí tohoto spiknutí bylo i vytvoření Charty 77, jejíž signatáři byli z převážné části „bývalí“ komunisté a jejíž představiteli byly povětšinou pečlivě připravené kádrové rezervy KSČ. Vše bylo připraveno tak, aby „ti dole“, tedy my obyčejní lidé, do toho neměli co mluvit. Vše bylo samozřejmě rámcově předem domluveno mezi vedoucími kruhy KGB a CIA, tedy i s vědomím a podporou StB a jejích nástupců.

Výsledek této komedie známe všichni z vlastní zkušenosti: ti, kdo z té situace tyjí se cítí v zakalených vodách stejně dobře jako za komunistické diktatury proletariátu, prostí občané, kteří „se o politiku nestarají“, stačí jim pivo a fotbal a na zatuchlou atmosféru despocie jsou zvyklí z komunismu, tak i my, kteří jsme poznali špinavé praktiky současného režimu na vlastní kůži, počínaje zastrašováním až po hrubý nátlak nerespektující základní prvky lidskosti (např. kauza Bartončík), policejní a soudní persekucí (viz soudní případy tamtéž) či prostou likvidací nežádoucích aktivistů např. zbavováním zaměstnání, záměrným šíření pomluv, otevřených či anonymních výhrůžek, infiltrací agentů do demokratických politických stran a nezávislých organizací a jejich soustavným rozkladem, často na základě nesmyslného výkladu práva. Kromě rozkladu demokratických politických stran jsou uměle vytvářeny i fiktivní strany, které mají aktivní občany odvést od skutečného řešení situace posunem jejich aktivit neškodným a předem schváleným směrem.

Situace tak podobná závěrečné scénce vizionářské bajky George Orwella Farma zvířat, kde „ti dole“, prostá zvířata z farmy, pozorují, jak noví páni representováni prasaty natolik prolnuli s těmi starými, representovanými lidmi, že je už vlastně nelze rozlišit: Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasat na lidi. Ale nebylo už možné rozlišit, kdo je kdo.V originále: No question, now, what happened to the faces of of the pigs. The creatures outside looked from pig to man, and from man to pig, and from pig to man again; but already it was impossible to say which is which.

A protože poslední době lidé přestávají věřit staré garnituře OFčáckých aktivistů, často bývalých soudruhů z KSČ a Charty 77, bývalých svazáků apod., ukrytých v různých stranách a politických funkcích po celém politickém spektru od leva doprava, od hlavy státu až po místní autority, fakticky prvé garnituře kádrových rezerv KSČ a prvé garnituře ochotných kolaborantů, doba jejichž moci asi pomalu končí a je patrná snaha nahradit je druhou garniturou, která není tak zprofanovaná a bude sloužit stejným cílům. Kolik asi mají „ti v pozadí“ připravených takových „neposkvrněných“ garnitur.

Jak poznáme takové „falešné proroky“? Čtěme Bibli, tam to všechno je. Konkrétně Evangelium podle Matouše: Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Podle ovoce poznáte je. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?Mat 7,15-16; viz též Luk 6,44 Poznáte je ne podle jejich proklamací, ta je vždy vzorná, ale podle praktické činnosti. Např. tito lidé iniciativně připravují aktivity nasměrované na své kamarády, kteří je opět neškodně zlikvidují - různé dopisy a výzvy obracející se presidenta, vládu, Parlament, tedy instituce, které již mají soudruzi plně pod kontrolou. Když se pokusíte např. orientovat svou iniciativu např. do zahraničí, mimo instituce České republiky, které již nemají plně pod kontrolou, na mezinárodní organizace, počínaje orgány Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Evropské unie, OSN, vlády a parlamenty jiných států, jejich politické strany, různé občanské organizace (třeba Amnesty International, ...) apod., najednou tvrdě narazíte a zjistíte, že vaše snaha je paralyzována. Ne že by mocenské mafie neměly nad těmito zahraničními organizacemi určitou kontrolu, přinejmenším se o takové iniciativě zpravodajci záhy dozvědí, ale přesto nedokáží plně paralyzovat jejich činnost.

Jinou oblastí nežádoucích aktivit je prolomení informačního monopolu vládnoucí garnitury, jejích desinformačních dogmat, ale zejména jejího oceňování životních realit. Když si Zdeněk Spálovský dovolil v  Nedělním Hlasateli, exilovém časopise vycházejícím česky v USA ve státě Illinois, publikovat pravdu o kolaborantské minulosti rodiny komunistické kádrové rezervy, Václava Havla, z doby nacistické okupace, byl z toho politický proces. Když si dovolili redaktoři časopisů Politika a Špígl uvést nežádoucí pravdy, byl z toho opět politický proces a zákaz výkonu povolání rovnající se likvidaci periodika. Když si pan učitel Josef Vodička dovolil pomoci svým žákům sestavit petici, požadující potrestání brutálních vrahů jejich dvou spolužaček, vrahů, kteří měli určité vazby na nejvyšší chartistické kruhy, postaraly se místní autority, aby pár let před důchodem musel zanechat učitelské profese a nakonec se živil jako prodavač v trafice. Metody persekuce lidí jsou různé, některé ani nemusí vycházet z centra, ale z vysoce oceňované iniciativy místních lidí, ale ve společnosti vytrénované donašečství Gestapa (jedno z center, kam bylo možno donášet, bylo i v Havlovic Lucerně), Stb, FIS, BIS, domovních důvěrníků, kádrováků, svazáků a PS VB je to přece tak snadné! Typickým dogmatem tohoto charakteru je, že snad Bůh či Prozřetelnost opravňuje tyto elitáře kádrovat ty ostatní, určovat kdo je demokrat a kdo není; sami se tím projevují jako ti nedemokratičtí. A nejhorším zločinem je napadnout toto jejich posvátné poslání.

Dalším příznakem kolaborantských stran a organizací je způsob navrhování lidí na politické a veřejné funkce či na kandidátky, podle kterého jsou tyto funkce obsazovány. Jak mohu věřit např. politické straně Národní sjednocení, která na kandidátky pro komunální volby neprokádrovala Jana Kopala, nadšeného vlastence, který je neustále vystaven policejní a soudní persekuci současného režimu, útokům kolaborantského tisku v cizím vlastnictví apod. Současně prokádrovala jako kandidáta na senátora známého komunistického prominenta soudruha Ludvíka Vaculíka, který byl v 50. a 60. letech, tedy v letech, kdy došlo k těm nejhorším komunistickým zločinům, věrným členem KSČ, redaktorem Rudého práva, a v 70. a 80. letech čelným představitelem vlastizrádné Charty 77. Byl tedy u zrodu dvou totalitních systémů: stalinského socialismu v ČSR a Havlova sametového fašismu. Jaké asi výdobytky od něj můžeme čekat, pokud se opět dostane do politické funkce? A tedy čelný představitel dvou zločineckých organizací (KSČ podle platného Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, podobný zákon o Chartě 77 a současné formě totality bude muset být teprve vytvořen) je vhodný kandidát, zatímco skutečný vlastenec, který je současnému režimu nepohodlný a je vystaven soustavné politické persekuci je nežádoucí. A není už podstatné, že nakonec kandidáta na do Senátu z technických důvodů nenavrhla. Podle ovoce poznáte je.

A ještě podle něčeho poznáte poctivé strany. Podle toho, že požadují důsledné vyšetření všech politických zločinů, těch komunistických i těch chartistických, stanovení konkrétních odpovědných osob a jejich potrestání. Podle toho, že požadují, aby soudci, kteří se podíleli na inscenovaných politických procesech a vynesli protiprávní či vůbec nesmyslné rozsudky (např. v tomto případě) museli odejít od soudů podobně, jako nacističtí soudci v roce 1947; ti bohužel pouze do vytvoření NATO, kdy začala studená válka a proces denacifikace byl ukončen - jedním z důsledků je i současná forma Evropské unie, kopírující nacistické ideje. Poznáte je podle toho, že jejich představitelé nenesou na těchto politických zločinech žádnou vinu. Pokud naopak žádají další samet, pokud respektují kádrová dogmata sametového fašismu, máte o čem přemýšlet. Nelze přece stavět právní a demokratický stát na špinavých základech.

Přesně,jak to uvedl Karel Havlíček Borovský ve svém článku Úvod novinářský v Pražských novinách z 6. ledna 1848: Každá vláda a každá politická strana může být dobrá a také špatná, dílem podle okolností a národu (neboť se každý způsob vlády pro každý národ stejně nehodí), hlavně však podle jedné vlastnosti, bez které žádná vláda a žádná politická strana, buď si její jméno sebekrásnější a sebemódnější, k platnosti národu není, a s kteroužto vlastností každá vláda zem svou oblažiti může. Jest to poctivost, totiž když vláda nestranně a spravedlivě všechno řídí, když vláda především své vlastní zákony sama také zachovává, a sama také všechno činí, co jiným předepisuje, a nic takového sama nečiní, co tresce na obyčejných občanech svých, opravdu blaho národu a ne jen pro svůj zisk a své pohodlí na zřeteli má, když vláda opravdu uznává moudrou onu od mnohých mocnářů pronešenou zásadu, že jest vláda pro národ, ale ne národ kvůli vládě na světě, zkrátka když sebe vláda nevymiňuje z mravních zásad, které jednotlivcům i společnostem od Boha věčným zákonem přírody předepsány jsou.

Dovedu pochopit lidi, kteří proto, aby mohli vykonávat svou profesi, odbornou či vědeckou práci, vést JZD na vsi, kde stejně každý o každém všechno ví a nic se neutají, kdysi vstoupili do KSČ, pokud nikoho neudávali, nikomu nic nenutili a nikomu vlastně neškodili. Nejsou zrovna příkladem morálky, ale národ potřebuje odborníky a schopné lidi v každé situaci, pokud chce alespoň přežít. Dovedu je pochopit, přestože jsem sám kdysi volil jinou alternativu. Dovedu pochopit i ty, kteří projevili povinnou loajalitu proto, aby např. jejich děti směly studovat. Chápu, že mnoho lidí podepsalo Chartu 77, aniž tušilo, komu to vlastně sedli na lep, a dnes se k tomu raději nehlásí. V té době to bylo vlastně hrdinství, a já osobně jsem možná podobně sedl na lep autorům výzvy Několik vět. Zazlívám jim zejména to, že léta požadovali prostřednictvím tohoto dokumentu dodržování občanských a politických práv, ale když po sametovém převratu čelní představitelé Charty 77 pokračovali v jejich porušování podle komunistických tradic, nikdo z nich nedokázal vystoupit. Nedokázali vystoupit ani po takovém zvěrstvu, jakým byl případ Bartončík, nereagovali ani na to, když oficiální mluvčí Charty 77 vypracovali udání na Miroslava Dolejšího za opublikování jeho Analýzy; udání se tak stalo asi posledním oficiálním dokumentem Charty. Tím klesla Charta 77 na úroveň spolku udavačů a plně si zaslouží označení „zločinecká organizace“. Ovšem kádrové rezervy KSČ se zpravidla neskrývají mezi prostými členy  KSČ či signatáři těchto iniciativ, ale mezi jejich prominenty.

Samozřejmě, je lehké někoho označit za kádrovou rezervu KSČ, ale je prakticky nemožné to dokázat, pokud člověk nemá přístup k přísně tajeným materiálům. Zvláště, když např. z tzv. Cibulkových seznamů byly ty nejperspektivnější kádry odstraněny - a dodnes se z jejich internetové verze „ztrácejí“ některé osoby. Přesto, pokud některá strana, organizace či iniciativa stojí na podobných „osobnostech“, je nutno mít se na pozoru. Nelze soudit podle jednoho případu, ale podle jejího charakteristického chování.

Jiří Šoler


P.S.

Abych dokázal, že můj pohled na „mladé komunisty“ 50. let není osamocený, dovoluji si ocitovat z článku Jana Čulíka 21. srpen 1968 a Pražské jaro - prostředek pro sovětskou armádu, jak se dostat do Československa, publikovaný v Britských listech z 22. srpna 2002:

Určitě nesou za debakl 21. srpna 1968 podstatnou vinu "mladí komunisté" z padesátých let. Ti se přidali po roce 1948 - někteří z idealismu, jiní z kariérismu" na "stranu socialismu". Zanedlouho jim došlo, že svou zemi zavlekli do područí imperialistické velmoci. Někteří z nich z toho měli trauma, a tak se - neobratně pokusili v šedesátých letech svou vinu odčinit. Důsledek byl, že způsobili sovětskou invazi a umístili svou zemi do područí ještě intenzivnějšího.

K tomu lze snad dodat jen to, že mnozí z nich v roce 1989 tuto chybu zopakovali, pouze onoho „velkého bratra“ z východu vyměnili za „velkého bratra“ ze západu - jen s tím rozdílem, že dnes “chrání“ Západ jako obětovaní pěšáci i naši vojáci. A některé rodiny (život jedince je přece tak krátký!) si to zopakovaly po letech 1938, 1948, 1968 v roce 1989 vlastně již poněkolikáté. Myslím, že by bylo vhodné držet se zde zásady dvakrát a dost!