Nebuďme slepí aneb UFOlogové v útoku

Mám asi tu smůlu, že jsem vystudoval teoretickou fyziku a již léta pracuji jako programátor počítačů, pohybuji se tedy v oblasti exaktních věd. Vzhledem k tomuto zatížení nejsem schopen číst současnou tzv. vědecko-fantastickou literaturu. Zjistil jsem totiž, že autorům podobných děl chybí většinou jakékoliv znalosti z oblastí, o kterých píší; kromě toho fantazie autorů těchto „děl“ je většinou značně omezená a zcela nesrovnatelná s fantazií a invencí autorů skutečných vedoucí osobností z oblasti matematiky, přírodních a jiných exaktních věd, nemluvě o základních etických principech, které většina skutečných badatelů respektuje. Jedinou nevýhodou těchto badatelů je, že k plnému pochopení jejich základních myšlenek je potřeba mít poměrně rozsáhlé znalosti různých oborů, zejména matematiky, ale i logiky, filosofie přírodních věd apod.; bez toho nelze bohatství jejich myšlenek pochopit. Naopak autoři různých pavědeckých fantazií nahrazují hrubou neznalost věci falešnou senzacechtivostí, falešnou „akčností“ apod. Pokud ovšem zůstávají na poli zábavné literatury, jsou v podstatě neškodní a mohou pobavit řadu lidí, případně je i přesvědčit o užitečnosti některých technických vymožeností; pokud ovšem z jejich úst, per či počítačů vycházejí různá „seriózní varování“ pro budoucnost lidí, potom přestávají být prospěšní a stávají se nebezpečnými škůdci.

Samozřejmě nechci se dotýkat všech autorů futuristických příběhů, ale zejména těch, které jsou založeny na „vědeckotechnických“ zázracích. Jako chlapec jsem s radostí čítal knihy Julesa Verna, zvláště ty, kde motiv dobrodružnosti, chlapeckého hrdinství, morálky, jemného humoru a překonávání překážek převážil nad technickými efekty; kromě toho dnešní člověk vnímá mnohé Verneovy mechanistické „technické zázraky“ na rozdíl od jeho současníků spíše jako technické muzeum. Nevadí mi příběhy, jejichž hrdina se dostane nějakým způsobem do nečekaného prostředí a autor potom čerpá ze specifika tohoto prostředí a ne ze „zázračnosti“ onoho přechodu. Rád jsem si přečetl příběh, ve kterém se jeho hrdina ocitl na dvoře krále Atruše (Mark Twain), na měsíci či v době husitské (Svatopluk Čech) nebo sledoval minulost lidstva „pozpátku“ když opouštěl zemi nadsvětenou rychlostí (Jakub Arbes), zvláště když celkové vyznění díla je jednoznačně humanistické (např. onen Arbes).. Nevadí mi příběhy s mimozemšťany, které jsou založeny spíše na studiu lidské povahy než na technických momentech. Nedokáži se překonat odpor k „uměleckým“ dílům založených na vědecko-technických „zázracích“, na kterých autor ilustruje zejména vlastní hrubou neznalost nebo uvádí zcela falešnou argumentaci.

Diletantský přístup k vědeckému a technickému pokroku je také typický pro současné novináře, ale i některé salónní intelektuály a lovce senzací. Tak když jsem v encyklopediích a později na Internetu hledal informace o Maxwellových rovnicích (od mé zkoušky z teorie elektromagnetického pole už proběhlo mnoho let a ne vše si člověk pamatuje), našel jsem nejprve materiály lovců celebrit s jeho životopisem, fotografií jeho rodiny a rodného domku a až později též matematický zápis jeho rovnic. Když jsem hledal materiály o Emě Noetherové, která zformulovala počátkem 20. století větu o vzájemné souvislosti symetrií fyzikálních rovnic se zákony zachování, kterou osobně pokládám za největší objev fyziky minulého století, našel jsem navíc rozsáhlý článek feministek o postavení ženy mezi vědci. A bohužel podobně je tomu při výuce na našich školách: důležité není přečíst si knihu nějakého autora, ale znát kdy a kde se narodil a podrobný seznam všech jeho knih. A to nemluvím o rozvoji vlastních tvůrčích schopností žáků. Není nutné naučit se při „hudební výchově“ zazpívat jednoduchou melodii či ji přehrát z not, není důležité ani naučit se hudbu poslouchat, ale naučit se data narození a seznam děl hlavních skladatelů. Důvod je zjevný: k oslavě celebrity nemusím prakticky nic znát, maximálně vystačím s povrchním memorováním, ale pro pochopení podstaty věci jsou nutné hluboké odborné znalosti, které oněm diletantům zjevně chybí. Podle těchto tradic napíše povrchní kritik hodnocení díla, které si ani nepřečetl ani nepochopil, nemluvě o jeho schopnosti sám něco napsat.

Je proto běžné, když salónní intelektuál viní Alberta Einsteina z relativizování společenských vazeb, aniž je s to pochopit, v čem vlastně spočívá jeho fyzikální teorie; je snad schopen pochopit jen ono slovo „relativní“. Není schopen pochopit univerzalitu Darwinovy práce „O vývoji druhů“ pro celou širokou oblast živých organismů, která ruší výlučné postavení člověka mezi živými organismy podobně, jako Koperníkova astronomie ruší výlučné postavení Země mezi planetami; nejenže ji zvulgarizuje na ono primitivní „člověk pochází s opice“, ale ještě pomluví Charlese Darwina za vulgární teorii „společenského darwinismu“, se kterou nemá tento velikán nic společného. Bude hájit Mikuláše Koperníka a jeho pohled na vesmír, ale současně prokáže úplné nepochopení jeho díla odkazem na astrologická znamení zvěrokruhu. A neuvědomí si, že zatímco podobné blábolení v méně přesných oblastech není tak snadné rozeznat, křičí jeho výlet do oblasti přesných věd svou hloupostí do daleka.

Ale vraťme se k podstatě článku. Inspirovaly mne k němu tři práce: [1] práce německého teologa Eugena Bisera „Only Peace Can Save the World!“ publikovaného v letošním srpnovém čísle internetového časopisu Current Concerns (http://www.currentconcerns.ch/archive/20020404.php); český překlad „Pouze mír může spasit svět“ je uveden ve třetím čísle časopisu Národní listy na adrese http://www.mujweb.cz/www/narodnilisty/nl3/peace.html. Dále je to [2] kniha Martina Herzána „Totalitní světovláda“, vydala Mezinárodní komise svědomí v roce 2000. Nakonec třetí inspirací [3] je článek Henryka Czepolkowského „Anticírkev v útoku, Superpočítač v Bruselu: ‚Bestie‘. Počítače a kódy – čili: Vláda nad lidmi čili: deformace stvoření Božího“ publikovaný v prvém čísle prvého ročníku informačního občasníku Národního sjednocení Otevři oči. Tedy tří prací, které sledují jeden společný a nesporně pozitivní cíl : ochránit lidstvo před různými formami zla – prvý před válkami, další dva před vznikem totalitní světovlády a proměnou Země v ohromný koncentrační tábor. Jak práce Henryka Czepolkowského tak práce Martina Herzána přináší mnoho věcných argumentů jako důkazy; bohužel serióznost obou prací trpí uvedením mnoha pseudoargumentů, které důvěru k celé práci snižují. Chtěl bych na tyto pseudoargumenty upozornit, ukázat čtenářům, jak je poznají, ale zejména varovat před podobným způsobem argumentace – ta vede často nejen ke ztrátě důvěry k jinak serióznímu článku či knize, ale vrhá stigma nedůvěry i na medium, které takový článek publikuje a k organizaci, která za ním stojí.

Všechny tři články jsou inspirovány římsko-katolickou vírou – jako ateista se ale nechci dotýkat náboženské problematiky více, než je nezbytné, proto se věnuji zejména technickým záležitostem.

Autoři posledních dvou prací zmiňují počítač „Bestie“ instalovaný v sídle EHS, „který zaujímá tři patra ohromné budovy a je schopen označit čísly všechny obyvatele země“. Již taková věta ukazuje laický pohled autorů – vzhledem ke konečné rychlosti šíření informace, tedy i elektronického signálu, je nutno rychlé počítače pracující s vysokými frekvencemi dělat co nejmenších rozměrů, protože délka spojů po kterých teče informace je jedním z důležitých faktorů omezujících jeho rychlost – počítač přes tři patra nepůsobí na odborníka jako mohutný, ale jako zastaralý. Pravda – v roce 1975, který autor uvádí, byly rozsáhlé sály s mohutnými počítači běžné, ale již tehdy byla délka kabelů realizujících informační kanály omezená a byla limitujícím faktorem geometrické velikosti střediska. Tehdejší počítače měly operační paměť zpravidla do 16 MB, ale obroskou kapacitu periferních zařízení, zejména magnetických pásek, tedy neměly žádný problém „očíslovat všechny lidi na zemi“ – dnes má můj domácí osobní počítač, na kterém píši tento článek, mnohonásobně větší operační paměť, o kapacitě disků nemluvě – argumentace autorů je tedy spíše směšná.

Henryk Czepulkowski kromě toho spojuje celou záležitost s magickým číslem volnomyšlenkářských zednářů 666: „Tento počítač je tak výkonný, že může provádět vyznačené úkoly: volit po sobě čísla pro označení všech obyvatel Země. Nikdo neujde jeho kontrole. Směrové číslo je vždy 666. Říká se, že když se pod písmena slova „computer“ dosadí hodnota numerické anglické abecedy (v postupu aritmetickém), obdržíme toto:

COMPUTER

18+90+78+96+126+120+30+108 = 666

Pracoval jsem v životě s různými počítačovými kódy pro znaky abecedy, ale nenašel jsem žádný, který by odpovídal uvedeným hodnotám. Nakonec jsem prostě očísloval písmena v abecedě (a=1, b=2 , ...) a výsledek vynásobil šesti – dostal jsem potom opravdu kýžený výsledek. Ale proč tak umělá konstrukce? Proč násobit šesti – jednodušší je pokládat za magické číslo hodnotu 111. Ještě umělejší je podobná konstrukce se jménem „MARKOFBEAST“ – tady je konstrukce ještě více umělá. Tak to může brát vážně jen skrz naskrz pověrčivý člověk nebo promovaný UFOlog, normální člověk snad nemůže brát takové bláboly vážně! Pro mne osobně končí důvěra u magického čísla 666.

Další autorova argumentace založená na splněných proroctvích a citacích z bible pouze posiluje můj ateismus a nedůvěru k oficiální křesťanské byrokracii a nebudu jí komentovat. Za zmínku stojí jeho napadení systému kreditních karet jako eliminace hotovosti – autor si neuvědomuje, že skutečná hotovost byla odstraněna v okamžiku, kdy bankovky přestaly být kryty zlatem – např. české koruny jsou již pár let díky kšeftařům z ČNB kryty pouze jakýmisi papírky – poukázkami světových bank, naposled byly naše peníze alespoň trochu kryty zlatem za vlády komunistů. Zatím nic nebrání se kartám vyhnout či mít několik účtů u několika bank, i když placení kartou je samozřejmě narušením soukromí, ale zejména umožňuje „zmrazením“ účtu zcela vyřadit člověka ze společnosti a zahnat ho do ilegality. Samozřejmě – pro lumpy to není omezení, ti si pořídí dostatek neblokovaných karet, ale je to bič na „disidenty“.

Ovšem důvěra k autorovi se zcela ztrácí jeho napadením mezinárodního čárového kódu pro výrobky. Známe to snad všichni – přijdeme v obchodě k pokladně, pokladní zamíří na zboží v košíku snímač a pokladna zaregistruje nejen cenu, ale i typ výrobku, jeho název apod. A nejen to, počítačový systém současně odečte prodané zboží od stavu v regálu a ve skladu, upozorní, kdy je nutno doplnit regál doplnit a kdy a kolik zboží je nutno objednat. Současně doplní data pro účetnictví, takže provoz takového obchodu vyžaduje minimum byrokracie. Samozřejmě – takový obchod nebude příliš ochoten prodávat zboží, na kterém kód chybí – ale to snad výrobce dokáže vyřešit! Jedinou podmínkou je jednoznačnost kódu zboží v rámci obchodu – ale ten je většinou tisknut už výrobcem, takže je nutno zaručit jeho jednoznačnost ve větším rozsahu, často i celosvětově – proto ony mezinárodní dohody, které takovou jednoznačnost zaručují. Součástí čísla je národní kód, přidělování čísel v rámci států dělá národní instituce, tedy žádné omezení suverenity. Nechápu, v čem je tedy nebezpečnost takového kódu – tedy pokud nejste majitel obchodu, který takovou techniku nepoužívá. Ovšem takový způsob prodeje umožní prodat stejně zboží při menším množství zaměstnanců – tedy vede ke zvýšení produktivity, a to si snad přejeme – válka drobných obchodníků se supermarkety připomíná válku drobných ševců s Baťovou velkovýrobou. Samozřejmě – podobná automatizace nenahradí odbornou pomoc kvalifikovaného prodavače ve speciálním obchodě, ale plně uspokojí např. při každodenním nákupu potravin.

A samozřejmě – jakmile bude čárový kód či jiný způsob identifikace (např. čipy) používán k identifikaci lidí, potom se jedná o závažné narušení soukromí a autorovo varování je zcela na místě – pokud již zcela neztratil důvěru čtenáře uvedením předchozích falešných argumentů.

Za zmínku stojí ještě jeden argument Henryka Czepulkowskiho: na základě zneužití identifikace lidí prý nastane doba, „kdy vyjde zákaz vpouštění katolíků do domu“. Tedy autorovi nezáleží na právech všech slušných lidí, ale jen na právech katolíků. A to nemluvím o principu vlastní výlučnosti, aplikovaný některými národy a ideologiemi (např. nacismus a sionismus). Eugen Biser naopak vyzývá ke spojení věřících křesťanů, židů a muslimů do boje proti ateistům a snad i lidí jiných vyznání, kteří jsou hlavními nositeli zla? Že by nějaký předčasný Poslední soud? Ne, do náboženských úvah se raději pouštět nebudu!

Na druhé straně – je varování před zneužitím osobní identifikace na místě u lidí, kteří neudělají krok dále od svého auta, které nese zdaleka čitelnou poznávací značku, a v kapse nosí zapnutý mobilní telefon, který umožňuje kdykoliv zjistit s vysokou přesností jeho polohu a odposlouchávat jeho hovory (opravdu jen tehdy, když telefonuje? Kdož ví?) Je zbytečné, když Martin Herzán varuje před ovlivněním lidí megaherzovými frekvencemi spiklenců, když lidé dobrovolně nosí na opasku jejich vysílač v mobilu co nejblíže těm nejcitlivějším orgánům (varlata) a během telefonování si ho přikládají k hlavě. Je zbytečné varovat lidi před nebezpečím infrazvuku, pokud si lidé dobrovolně zamoří prostředí hlukem z hi-fi aparatur a walkmanů, nejlépe hard rockem a hudbou techno, které obsahují takových zvuků nejvíce. Nemluvě o decibelových radovánkách na diskotékách. Je to podobné, jako když parta ekologistů nasedne do svých aut a jede na poradu o omezení automobilového provozu.

- - -

Ale na závěr to hlavní poučení: pokud při propagaci nějakého názoru použije autor vedle reálných argumentů i falešnou propagandu, potom ztrácí důvěru nejen on, ale medium, které je k propagaci použito, a organizace, která za ním stojí. Proto se při propagaci jakékoliv myšlenky raději držme reality a zapomeňme na argumenty, které je ochoten akceptovat pouze ufolog. Lidé nejsou vždy tak hloupí, jak se jeví na prvý pohled.

Jiří Šoler