Slohové cvičení

Kdybych mohl změnit v historii jednu událost, která by to byla? A jak bych ji změnil

V hodinách angličtiny jsme dostali za úkol napsat úvahu na výše uvedené téma. Po jejím zpracování jsem měl dojem, že by mohla zajímat čtenáře, proto jsem ji přeložil do češtiny, trochu doplnil a předkládám publiku.

Je velmi obtížné navrhnout takovou změnu, protože je velmi obtížné odhadnout všechny její důsledky a další vývoj světa. Proto jsou historické předpovědí typu „co by následovalo, kdyby … „ pokládány mezi historiky za nekorektní. Z týchž důvodů je spolehlivost těchto úvah samozřejmě velmi nízká.

V prvé polovině čtyřicátých let 20. století byl se prakticky celý svět zaměstnával Druhou světovou válkou. Spojenci proti nacismu dosáhli určitého stupně vzájemné důvěry bez ohledu na to, zda patřili k západnímu demokratickému nebo východnímu komunistickému bloku. Osobně pokládám zánik tohoto spojenectví a rozdělení světa na dvě antagonistické části a následující začátek studené války za velké neštěstí, které následně vedlo k růstu napětí které trvá dodnes. A přirozeně nejhorší následky této skutečnosti ovlivnily Evropu, zejména středoevropské země, které se staly součástí sovětského komunistického bloku., včetně mé československé vlasti. Kdybych měl možnost změnit některou historickou událost, změnil bych tu výše zmíněnou.

V prvních letech po Druhé světové válce existoval značný stupeň mezinárodní spolupráce, jehož důsledkem bylo založení OSN, které nahradilo dřívější Společnost národů. Mnohé národy třetího světa dosáhly nezávislosti, jejímž důsledkem byl mohutný rozvoj, zejména v asijské oblasti. Na druhé straně rostoucí antagonismus v Evropě způsobil vznik NATO a později Varšavské smlouvy. Svět byl postupně rozdělován na dvě antagonistické části, dokonce i nové svobodné národy byly nuceny stát se partnerem v některém z těchto bloků. Některé tradiční národní státy byly rozbity, v některých případech to bylo spojeno s válečnými konflikty (Korea, Vietnam … ). Když se některé národy chtěly oddělit od některého z bloků (např. Kuba), bylo jedinou schůdnou cestou jejich přežití vstup do bloku druhého. Neúčast ve vojenských blocích byla přísně trestána, jak jsme mohli vidět na příkladě Hnutí nezúčastněných a jednoho z jeho vůdců Jugoslávii, která byla nedávno vystavena fašistickému útoku aliance NATO.

Mýlili jsme se, když jsme se domnívali, že hlavní vinu na rozdělení světa a hrozeb násilím měl komunismus. To samé jsme si mysleli o studené válce. Ale v současnosti padl komunismus ve většině zemí, ale jediným důsledkem je koncentrace moci v jedněch rukách a rostoucí hrozba násilí. Americký režim už označil nového umělého nepřítele a studená válka byla nahrazena „válkou proti terorismu“ a režim používá proti jednotlivcům i organizovaným skupinám stejné vyšetřovací metody, které známe tak důvěrně z dob komunismu. Je zřejmé, že i ty nejhorší fantazie George Orwella byly překonány.

Možná, že kdyby vzájemná důvěra a respekt po Druhé světové válce zůstaly, budoucnost celé Evropy a celého světa by byla lepší. Možná že je to jen takový můj sen. Na druhé straně, pokud populační úpadek tzv. „evropské civilizace“ bude pokračovat, budoucnost světa bude patřit jiným, snad úspěšnějším tradicím. Nebo celá lidská civilizace skončí kvůli zanedbání těch základních morálních a technických rizik. Kdo ví …

Jiří Šoler


P.S.

Současní globalisté se snaží o tzv. multikulturní občanskou společnost – ve skutečnosti se jedná o srovnání všech lidí do jedné linie, kterou budou určovat oni. Osobně pokládám za účelnější multikulturní soužití národních států, ve kterých si jednotlivé národy a etnické skupiny budou rozvíjet svou vlastní národní kulturu – takové uspořádání dává mnohem větší příležitost pro mírové soužití a soutěžení různých kultur. Současný rozvoj více kultur včetně jejich morálních a etických principů, tedy kulturní různorodost (diverzita) dává lidské civilizaci lepší příležitost pro přežití nepříznivých situací. Ovšem nutnou podmínkou takového uspořádání je přijetí a respektování základních principů vzájemné tolerance při kontaktech jednotlivých kultur a tedy i v mezinárodní politice. Nutnou podmínkou je respektování cizích morálních a etických principů, tolerance k jiným kulturám, náboženstvím, způsobu života, právním principům. Bohužel, současný vývoj ve světě ukazuje, že hlavní snahou tzv. „evropské civilizace“ je nerespektování kulturních, etických, morálních a právních tradic jiných národů, náboženská intolerance, dokonce i mezi jednotlivými skupinami, které do ní patří. Doufejme, že to nepovede k úplnému zániku lidské civilizace a návratu této planety někam na úroveň třetihor.

Jiří Šoler


P.P.S.

Na druhé straně, kdyby žáci v našich školách při výuce českého jazyka a literatury místo memorování jmen spisovatelů, data jejich narození a seznamu a povinné interpretace jejich děl se učili samostatnému myšlení formou podobných úvah, vypadalo by to s funkční gramotností naší populace lépe. Je tristní, když maturant a absolvent střední školy nedokáže často zformulovat souvislou větu, nemluvě o skutečně vlastní myšlence neopsané odněkud. Je tristní, když neumí pohovořit spatra bez papíru. Je tristní, když jeho znalosti jsou tak mizivé, že snadno podlehne primitivní propagandě profesionálních goebelsů, a to se netýká jen znalostí z humanitních oborů.

Škola hodná české pedagogické tradice by měla více učit žáky samostatnému myšlení a praktickému používání vlastních poznatků než pouhému memorování - je nutno více oceňovat samostatnost a kreativitu, méně "snahu" projevenou bezduchým memorováním "oficiálních" pravd.

Ovšem nutnou podmínkou k takovému přístupu je vysoká úroveň pedagogického sboru a atmosféry tolerance a oceňování samostatného myšlení a ne bezduché loajality k tomu právě současnému totalitnímu systému. Současný podělaný učitelský sbor by asi těžko zvládal skutečnou věcnou diskusi se žáky, jejichž znalosti v některých oborech často převyšují ty jejich, nemluvě o toleranci k jiným názorům. Kolik našich učitelů by asi dokázalo s žáky provést podrobnou analýzu podobného slohového cvičení? Pokud si vzpomínám ze školy, jedinou formou, na kterou se moji učitelé literatury zmohli, bylo nalezení pravopisných chyb a oznámkování systémem "za každou hrubku o stupeň níž". A protože jsem od přírody ukecaný, dopadaly moje příliš dlouhé písemné práce tristně - v dlouhém textu je i více "hrubých" chyb. Prostě: ona služba v textových procesorech provádějící kontrolu pravopisu má asi stejnou inteligenci jako současný "kvalifikovaný" pedagog.

Jiří Šoler