Nespokojenost

Kdybychom měli shrnout pocity doby do jednoho slova, bylo by to zcela jistě ježaté slůvko nespokojenost.

Na stránkách Komínkova Svědomí se minulý rok objevil na pokračování traktát „Přímá demokracie“, kde autor Josef Česák vyjadřoval svojí nespokojenost s demokracií havlovskou.

Ve Svobodných novinách PhDr. Rostislava Janošíka se občanská nespokojenost promítla rovnou na prvních stránkách posledních čísel tituly „Volby skončily, nastávají problémy“ a „Sto dní Špidlovy vlády“.

Rouskův Náchodský nečas se prakticky od svého vzniku potýká s politickým počasím Náchodska „že by psa nevyhnal“ a nemůže se donaříkat.

Tak bychom mohli probírat povzdechy či rozčílení jiných, ať již celonárodních či „pasovských“ periodik.

Nakonec i pan prezident Havel si vysoce filozoficky postěžoval na „blbou náladu“, za kterou ovšem on ani nikdo jiný z vládců jeho éry nemůže. Nejraději by ji pravděpodobně jako spisovatel promítl do jakéhosi patetického řeckého dramatu, kde zlý osud či hrozivá kletba cloumá kde kým a čeká se na záchranu „dea ex machina“ či alespoň na Godota.

Pan Česák v závěru své „Přímé demokracie“ píše: „Havel má ovšem pravdu, když říká ´demokracie je to, co z ní demokraté udělají´.

Zde se bohužel pan Česák i pan prezident hluboce mýlí. Nemá pravdu ani grandiózně filozofický Havel, ani vznešeně teoretický pan Česák.

Bum! Proč?

Prostě proto že, napřed musí být skutečná svoboda a potom teprve systém řízení, způsob vlády – demokracie. Obráceně je to nesmysl. Od nejstarších dob řecké demokracie i jiných podobných systémů měli lidé nejprve svobodu, a pak se mohli teprve dávat dohromady a dohadovat k jakému cíli a jak řídit svoje konání. Nesmíme mást pojmy.

V Čechách se přece s oblibou dnes říká „nezapřahat koně za kočár“, tak se tím řiďme.

Pro názornost připomeňme vstupní situaci a skutečnost naší nejčerstvější historie.

Československá „svoboda“ rokem 1989 byla a je výsledkem politické machinace KGB nazvané sovětským prezidentem Andropovem „Operace Goldota“. Operace Goldota byla promítnuta u nás pány z StB do „studentské“ akce sedmnáctý listopad 1989 a velké „sametové revoluce“.

Tak je to jednoduché, a tak neoddiskutovatelné to bylo.

Po lidové demokracii máme demokracii havlovskou. Jaký je rozdíl? Můžeme cestovat na Východ i na Západ.

Politické strany (ale jen ty vybrané) nynějšího českého „socialisticko-havovského“ systému nejsou dotovány občany z jejich soukromé kapsy a v jejich vlastní prospěch (jež má být ve skutečnosti demokracií), ale z pokladny státní podle mistrného kódu. Situace je vylepšena příkazem, že do systému této socialistické podpory mohou vstoupit jen ti, jejichž počet voličů je nad jakýchsi 5 % (proč ne zrovna dvacet či třicet?).

Žijeme prostě v manipulativní demokracii.

Tak to neoddiskutovatelně je, jako že dosud zapadá slunce nad Atlantidou.

Že nemáme svobodu, nežijeme ve svobodném systému a jeho demokratických soustavách a že jsme manipulováni si denně může každý občan ohmatat (pokud ještě má hmat) na případech Dr. Lhotky, Dr. Malého, novináře Tomáše, Kašpárka či kapitána Hučína. Na úrovni národní na tom, že jsme  byli panem prof. Klausem vmanévrováni do NATO a panem Špidlou jsme hnáni do Evropské unie. Stejně jsme byli Klausem a Mečiárem bez jakéhokoliv referenda „přesvědčováni“ o nutnosti rozbití ekonomického a organického národního svazku Československa. S takovými důsledky jako na příklad, že včera musely české svrchované vzdušné státní hranice hlídat tryskáče US Air force a od zítřka letecká moc Slovenska.

My, Češi jsme mistři v receptech, jak připravovat zajíce na pekáč. Leč ten zajíc běhá dosud po polích, flintu nemáme a oka či luk a šípy jsou pro nás primitivní! Tak sušíme ústa.

Jsme geniální s vymýšlením trakařů, ale nemáme ani dříví na plaňky, natož na kolečko. Vzít pilu a jít do lesa porazit strom, počkat až vyschne, vyzraje, dotáhnout domů, a pak nařezat, stojí tuze práce a moc času. Tak raději filozofujeme, tlacháme a zůstáváme otráveni a nespokojeni.

Nespokojenost ale kypí a věřím, že jako pozitivní motivátor nás nakonec dovede k činům. Přes všechny hrozby doby velkého světa a otřesy asi horšími než v roce 1948. Je čas k probuzení, stejně jako za Palackého, Němcové a Havlíčka.

Ti ukazují i dnes cestu!

Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha

Londýn, sobota 28. 12. 2002