Konzervativec se nesmí bát slova nacionalismus

Rozhovor s předsedou Národního sjednocení Mgr. Janem Skácelem

Pardubický rodák, někdejší politický vězen, vynikající šachista, dělník, později podnikový právník a ekonomicko-právní poradce Mgr. Jan Skácel (68 let) není na české politické scéně žádným nováčkem. Byl funkcionářem u národních socialistů, místopředsedou Národně demokratické strany a předsedou Vlastenecké fronty. Nejvíce na sebe upozornil bojem proti protiústavnímu rozbití Československa, důsledným hájením českých národních zájmů a obhajobou českého nacionalismu coby pojmu. Teď stojí v čele Národního sjednocení (NSJ), politické strany, která má ve svém rodném listu duben roku 2002…

Jste starší člověk, který toho už osobně mnoho pamatuje. Co vás z politických událostí u nás nejvíce ovlivnilo a nejvíce názorově formovalo?

Řekl bych, že jde o dvě události – první byl rok 1945, druhý Únor 1948. V roce 1945 jsem končil první rok gymnasia, bylo mi jedenáct let přišlo osvobození a já jsem v květnových dnech pracoval v jednom rychle zřízeném lazaretu jako spojka Červeného kříže. Tak jsem měl možnost vidět vracející se lidí  z nacistických koncentráků. Někdy to byl úděsný pohled. Po druhé to byl Únor 1948. Bylo mi necelých 14 let a měl jsem možnost sledovat jak přátelé mých rodičů končí v Táboře nucených prací, a to bez jakýchkoliv soudních rozsudků jen na základě zvůle nových komunistických mocipánů. Ten Tábor nucených prací byl asi jeden kilometr od našeho tehdejšího bydliště, dnes je tam ona proslulá věznice pro ženy. Tehdy jsem začal mít pocit ohrožení, který mne na malou chvíli opustil v roce 1968.

Sám jste byl politickým vězněm v době komunismu. Jak dnes vidíte postavení bývalých muklů? Proč podle vás do dnes nebyli potrestání komunističtí zločinci?

Působí víceméně jako ozdoba polistopadového režimu, jejich vliv na tvorbu současné politiky je však minimální. Za největší neštěstí pak považuji vzájemnou rozhádanost jednotlivých skupin. Tuto záležitost však nelze vysvětlit na základě jedné odpovědi v rozhovoru. Pokud se týče druhé části otázky, pak je nutno si uvědomit, že přespříliš značná část naší společnosti byla s tímto režimem svázána. Trval přespříliš dlouho. Kdybychom chtěli býti rigorózní museli bychom provést totální dekomunizaci, to znamená postavit před dekomunizační soud každého člena KSČ, protože už tam začíná ona protiprávnost  a chcete-li zločinnost režimu.

Uvážíme-li však, že členů KSČ z hlediska bývalé ČSR bylo asi kolem tří milionů, tak zjistíte, že to ve světle problému, do kterých jsme se dostali, bylo neproveditelné. (Jen členská základna KSČ před listopadem 1989 činila 1 750 000.) A pak kdo byl více vinen? Příslušník státní bezpečnosti, který přišel z dílny „dělat ve svatém nadšení světovou revoluci“ anebo koupený univerzitní profesor, který pro tuto činnost vytvářel ideologické podmínky a při tom věděl, jak je to ve skutečnosti?

Který z českých politiků vás nejvíce ovlivnil?

Bylo jich více. Především Karel Kramář, dále Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma. Toho posledního jsem měl možnost poznat. Do jisté míry to pak byli lidé z procesu s Miladou Horákovou jako Josef Nestával a František Přeučil, se kterými jsem se dosti často stýkal.

Rodina, ze které pocházíte, byla politicky svázána s Národní demokracií. Měl jste možnost z tohoto politického odkazu svých předků nějak čerpat? Ovlivnilo to vaše pozdější politické názory a postoje?

To na mne mělo každopádně rozhodující vliv, již proto, že to co mi říkali o politickém životě První republiky se naprosto krylo se skutečnosti jak jsem si nakonec pracně zjistil z archivů. Důležité pak pro mne bylo, že jsem ztratil iluse o morálním profilu TGM.

Jste předsedou politického subjektu s hrdým historickým názvem Národní sjednocení. Jak byste tento subjekt politicky vymezil a charakterizoval?

Především bychom měli tuto stranu dovést tam, kam ji chtěl dovést Karel Kramář. V praxi to znamená nekompromisně hájit naše národní zájmy, bezpodmínečnou úctu k tradičním hodnotám života, na druhé straně pak jasně formulovat sociální akcenty, to znamená zajistit hospodářskou ochranu sociálně slabších vrstev vůči určitým formám sobectví a bezohlednosti. V tom se totiž Národní sjednocení mělo lišit od Národní demokracie, která přece jen byla více stranou těch zámožnějších a výkvětu národní inteligence. V tomto směru bychom měli býti stranou všech Čechů bez ohledu na sociální původ, a to v rámci systému národní a státní pospolitosti jak bude zakotveno i do našeho programu, který právě zpracováváme.

Jde tedy o vybudování národního státu s většinovou českou společností, při respektování práv menšin, kterým zaručíme v rámci státu jejich národnostní práva. Na druhé straně od nich očekáváme, že budou respektovat naše zákony, pod jejichž jsou i ochranou a náš způsob života. Proto hovoříme o systému národní a státní pospolitosti.

V čem hodláte navazovat na stejnojmenný prvorepublikový subjekt vedený JUDr. Karlem Kramářem? Je jeho odkaz ještě aktuální a politicky nosný?

Ideové zásady na kterých Národní sjednocení vzniklo jsou stále živé. Není zde sice již německý nacismus, zato jsou k nám uměle vnášeny kosmopolitní názory, které mají vést k postupnému odnárodnění. Pokud se týče komunismu, tak nám dříve, či později bude hrozit druhá vlna komunistické revoluce, která tentokráte může míti globální charakter s ohledem na obrovskou migraci zproletarizovaných vrstev „třetího světa“.

Pokud se týče přerušené kontinuity, tak si myslím, že vlastní myšlenka nacionalismu je stále živá a má svou oprávněnost dnes více než kdy předtím. Přitom je si ale na druhé straně nutno uvědomit, že politická strana není nějaký sváteční fetiš, ale prostředek k politickému působení.

Na národně pravicové scéně dnes působí mnoho obdobně zaměřených subjektů. Co podle vás brání spolupráci a postupné integraci těchto subjektů v jeden silný celek a naopak jsme stále svědky dalších nově vznikajících subjektů?

Zde jsme skutečnými dědici nelichotivého odkazu našich předků, neboť současná situace se nikterak neliší od doby První republiky, snad s tím rozdílem, že nás bylo tehdy víc. V tuto chvíli je třeba vést vzájemný dialog a nepřipustit, aby jeden ostrakizoval druhého. To je první krok na cestě ke sjednocení, jehož součástí se však nikdy nemohou stát skupiny, které se v jakékoliv formě hlásí k nacismu.

S jakými politickými stranami a občanskými sdruženími spolupracujete či hodláte spolupracovat? Jak se profiluje český nacionalismus?

Z těch velkých by to měla býti ODS, ovšem pokud si udrží určitý národní charakter. U těch ostatních „velkých" je to složité. Z těch neparlamentních v oné národní problematice máme zcela určitě nejblíže k České straně Národně sociální které vyčítám nejvíc její téměř impotentní přístup při obraně národních zájmů. Možná, že tato strana, která je v současné době v krizi se bude po odchodu Dr. Šuly profilovat výrazněji a vrátí se ke svým skutečným kořenům.

Jinak spolupracujeme s řadou občanských sdružení jako je Akce národní obnovy, Vlastenecká fronta, Národní myšlenka, Občanské proti EU a řadou dalších majících místní charakter. Mohl bych říci, že současný stav je na rovině všestranně prospěšného dialogu nacionalistů. Jako strana pak pracujeme na vlastním programu. Zatím je v návrhu předložen náš národohospodářský program, který je možno nalézt na našich internetových stránkách (www.nsj.cz).

NSJ se staví odmítavě vůči Evropské unii a předpokládanému vstupu České republiky do ní. Jak byste stručně charakterizoval své výhrady vůči ní?

Především je nutno si uvědomit, že dojde k postupnému zrušení národních států, což dříve či později povede ke ztrátě národní identity. Tento stav bude míti za následek nekontrolovatelnou činnost nadnárodních monopolů, pro kterou náš národní majetek budou jen putovním pohárem při změně vlastnických vztahů, což vidíme již v náznacích dnes. Většina těchto monopolů bude míti svou domovskou příslušnost v Německu, takže nám dnes po nějakých padesáti letech opět vyvstává onen historický německý problém. Navíc již dnes, kdy vlastně k  vytváření EU teprve dochází, projevují se již prvky příští krize, která nakonec vyústí v rozpadu celého projektu. O nás pak budou jednoho dne rozhodovat Němci, kteří uzavřou s Rusy nové Rapallo a nám nezbude nic jiného než začít s novým národním obrozením.

Jak se Národní sjednocení staví k českému exilu žijícímu v zahraničí? Nemyslíte si, že jsme se v době po listopadu 1989 se k exilu a jeho morálnímu odkazu nezachovali zrovna adekvátně, jak by po právu zasluhovali?

Jistě, exil jsme pominuli, kde jsme jen mohli. Je v tom kus špatného svědomí, kterého využila komunistická propaganda, aby tyto lidi vyřadila ze spolurozhodování o našem příštím uspořádání. Navíc samotný exil nebyl jednotný a vzájemné rozpory někdy přerostly do velmi nepěkných konfliktů. Zde jsme si měli vzít příklad z obrovského kusu práce, který pro dnešní Polsko udělal jejich exil. Nebo vezměme Lotyšsko, tam exulantka se stala hlavou státu.

Současné české společnosti schází nejen dostatek morálního a etického rozměru, ale postrádá oblast duchovna jako celek. Pociťujete tento nedostatek i vy a vaše politická strana?

Nelze hledat etické rozměry ve společnosti, jejíž normální život skončil před více než šedesáti lety. Navíc oněch čtyřicet let komunistického teroru bylo založeno na podvodu a lži. Žili jsme v jakémsi schizofrenním stavu  nevyhlášené občanské války, kterou uskutečňovali komunisté proti celým vrstvám obyvatelstva. První, kdo musel zaplatit svou daň pak byla samozřejmě národně orientovaná inteligence jako politická elita.

Národním sjednocení se mluví v souvislosti s pravidelnou roční zprávou vydávanou Ministerstvem vnitra ČR o extremismu? Jak tedy vnímáte, že se nacházíte na seznamu státem evidovaných a kontrolovaných „extremistů“?

Současný polistopadový establishment vzešel z Občanského fóra, jehož příslušníci se rozešli do všech politických stran jako rakovinotvorná chobotnice. Jestliže se necítí nikdo z nich odpovědný za stav naší společnosti za posledních třináct let, pak já považuji za svou čest, že mne tito lidé nazývají „extremistou“. Alespoň vím, že jsme na správné cestě.

V minulém režimu mne také evidovali jak osobu státu nepřátelskou. Jak vidno já existuji, a tento režim již ne. I v dnešním případě věřím, že tomu tak bude obdobně.

Často se veřejně diskutuje o skinheadech a jejich subkultuře. Má nějaké vazby na tuto subkulturu i Národní sjednocení? Obhajuje je NSJ či naopak zatracuje a proč?

Skinheadské hnutí je nesmírně různorodé. Jde vesměs o mladé lidi mající začínající představ o své životní pouti. Proto nevím, proč bych je měl nějak odsuzovat. Na druhé straně však členství v politické straně vede k určitým závazkům a já zde nevím, jak se názory jednotlivých skupin kryjí se zásadami našeho programu. Jinak nevím, co bych na jejich názorech odsuzoval. Pokud se týče jejich hudby, beru ji jako projev určitého stylu. Obecně vzato je mi milejší než na příklad tvorba pana Kocába.

Čím se chcete odlišit od stávajících politických subjektů a jak hodláte oslovit všechny případné voliče?

K této otázce mám trochu výhradu. Každá politická strana se  v nějaké formě odlišuje od té druhé, jinak by neměla právo na existenci. A rozhodně jsem se nepodílel na zakládání strany, jejímž jediný cílem je dostat se do parlamentu. Nejsem něco jako současný předseda senátu, který začal u komunistů, pak se stal v  rámci OH levicovým liberálem, pak mu nevadil ani sňatek s „Beneš partei“, ač psal své články jako Podiven zcela obráceně a dnes je z něj křesťanský demokrat.

Naším krédem je obhajoba národních zájmů, nebojíme se slova „nacionalismus“, v obecné sféře hodnot jsme konzervativci, v hospodářské sféře stojíme sice na principu soukromého vlastnictví, ale s výraznými sociálními akcenty a silnou úlohou státu.

Rozmlouval Jan Kopal