Milujme tyrany!

Podivný věk! ...



Ve všem utěšený pokrok ― jen v odvěkých předsudcích a bludech ztrnulost …

Kdož medle v nejblíže příštím století uvěří, že ještě za našich dob hřímáno proti tyranii a despocii ― nejspanilejším květům ducha lidského!?

 Pošetilá pobloudilost lidská!

Po věky zpytuje »pán přírody« podstatu světa, vychloubá se svým důmyslem, svou osvětou a jinými tretkami ― a přece po dnešní den nedospěl v mravní dokonalosti ani tak daleko jako divoch.

Ani divoch nevzpouzí se uznati autoritu síly a nadvládu svalů; i on se koří silnějšímu, i on hrbí hřbet před mohutností těch, kdož bez ohledu na vše kolem směle a odhodlaně spějí za vytknutým cílem ― byť přes mrtvoly …

Ale proč ― proč?

Neníť prý odpornější, hnusnější, padouštější obludy nad tyrana a despotu!

A, přece ― který pak lidumilný panovník poskytl básníkům tak vhodné látky k nesmrtelným, povznášejícím a ušlechtilým plodům ducha, jako brutální Neronové a jim podobní?!

A právě tím, čím jest tyran v hermelíně, jest v životě všedním obyčejný tyránek ve fraku nebo v kožiše ― vždy povaha nepoměrně rázovitější, zajímavější, vábnější, než kterýkoli lidumilný tichošlápek, o kterém svět sotva kdy více zví, nežli že vůbec existoval.

Vyhubte tyrany a despoty ― a poesie zpláče krvavými slzami! …

Kdež, prosím, nalezl by pravý poeta vhodnější látky ku svým tklivým, dojemným, po případě srdceryvným zpěvům, nežli ve středu ubohých a týraných, kteří pod karabáčem brutálnosti úpíce a stenajíce v bídě živoří a s nejoprávněnější, tudíž nejpoetičtější kletbou na rtech umírají?!

 Zbavte svět tyranů a despotů ― a zbavili jste ho nejvydatnějšího zdroje poesie. Bez tyranů nebylo by týraných ― a poesie nemohouc opěvovati odvěká utrpení a muka, zahyne v jednotvárné poušti blaha a štěstí plamennou touhou po nejvzácnějším úkolu svém …

A proto ctěme a milujme tyrany a despoty, bez kterých by ve světě vyhynul živel nejdojemnější ― nejvzácnější vymoženost moderního věku: lidskost.

Nebýti tyranů a despotů, byla by lidskost zbytečnou. Nesčetná armáda útrpných lidumilů a dobrodinců, kteří den co den z tučných svých sáčků poskytují krejcarové almužničky tyranií šlapaným ubožáčkům, byla by nucena složiti ruce v klín a žurnalistika všech odstínů přišla by o zajímavou rubriku dárců, podporovatelů a mecenášů.

Nebuďme nelidskými, jako bývali naši předkové v dobách surových, kdy hnusila se tyranie a despocie i nejposlednějšímu z nich; kdy palcát, cep, a sudlice ničily bez milosrdenství vše, co jen zdaleka páchlo tyranií … Pomněme, že žijeme ve věku osvíceném, ve věku lásky a bratrství, kdy druh druha něžně miluje a promíjí i hříchy nejtěžší.

Neboť i tyran a despota má srdce!

Pravda, poněkud abnormální, ale přece jen srdce podobné srdci kohokoliv z nás ― s dvěma komorami atd., jak anatomie učí.

I tyran, je-li křesťan, po případě věří, žeť »jeden bůh, jenž nad námi přebývá« ― i on, tyran totiž, tuší, že za své poklesky a hříchy věčnému trestu neujde …

A proto mějme s ním útrpnost!

Nestihne-li ho zasloužený trest na tomto světě, na onom zajisté ― ― ―

Nezapomeňme, že jsme vlastně všichni křehcí a hříšní a že i nejspravedlivější zhřeší denně sedmkráte ― proč by nemohl tyran a despota zhřešiti denně o jednou více, osmkráte?

A proto opakuji: Ctěme. važme si, milujme tyrany a despoty! Jsouť přece jen našimi bližními a úkol v jejich harmonii všehomíra opravdu nesnadný a záslužný.

Bez pevné, železné ruky despotů a tyranů nastalo by ve světě chaos bezpříkladné. Kdo zná povahu lidskou vůbec, uvěří bez dokladů.

Jakub Arbes

Smíchov, 1880