Výsledky přístupových jednání s EU o kapitole zemědělství

Na konci roku 2002 byly v Kodani „dojednány“ podmínky vstupu naší země do Evropské unie. Jednání patří do uvozovek ze dvou důvodů - oficiálně se mu říkalo negociace a také bylo až příliš zjevné, kdo podmínky dává a kdo je jen s komentářem přijímá. Často se zjevně jednalo spíše o jednání ve stylu běžné pracovní porady, kdy nadřízený orgán zkrátka rozděluje úkoly a po vyslechnutí názorů podřízených je nanejvýš drobně poopraví. Možná se tedy dočkáme i změny českého významu slova negociace.

Do popředí zájmu a také zpráv z tohoto jednání se dostalo zemědělství. Oprávněně, vždyť proti vznosným prohlášením politiků o smyslu Evropské unie, patří organizace zemědělské výroby a trhu se zemědělskými a potravinářskými výrobky s přehledem největší část agendy institucí Evropské unie, má největší podíl na nepřehledných archivech se stohy evropských právních norem a je také na veřejnosti nejznámější a nejviditelnější z činností evropských institucí.

Pro zhodnocení výsledků jednání a nástin vývoje českého zemědělství a návazných odvětví po případném vstupu do EU si nejprve krátce popišme zásadní rysy výroby potravin v unii a v ČR. V obou případech je současný stav výsledkem zejména historického vývoje. Ten byl zcela odlišný a podobně se liší struktura zemědělské výroby u nás v porovnání se západoevropskými zeměmi (lépe řečeno se „zbytkem západní Evropy“).

V ČR vznikly po násilné kolektivizaci, vyvlastňování, zakládání obrovských státních statků v opuštěném pohraničí a následném „zprůmyslňování“ zemědělství velké podniky s velmi vysokou průměrnou výměrou, vysokou koncentrací zvířat a také s vysokou intenzitou výroby. Po pádu komunismu a liberalizaci cen, obchodu a dalších podmínek života u nás, došlo k výraznému poklesu produkce potravin a ještě většímu úbytku pracovníků v zemědělství. Ministr Kubát se jako jediný z polistopadových šéfů českého zemědělství snažil vrátit strukturu zemědělství kamsi před únor 1948 a podporoval zejména tzv. soukromě hospodařící rolníky (logicky na úkor ostatních, zákon zachování hmoty, energie a prostředků platí téměř všude). Bez ambicí tuto snahu hodnotit byl jeho úspěch jen částečný. Čas se od dob kolektivizace přece jen pohnul. V podstatě průmyslový (ve smyslu soustředěný a technologicky vyspělý) charakter českého zemědělství přetrval i na přelomu druhého a třetího tisíciletí.

Za západoevropské země jsou v současné době považovány vesměs státy, které neprošly peklem komunistických režimů. Zato byly dlouhá léta řízeny socialistickými vládami, popřípadě slabými vládami pravicovými, které neměly dost sil a odvahy skoncovat s dusivým socialistickým blahem. Zemědělská výroba v těchto zemích tedy neprošla žádnou násilnou změnou pod dohledem komunistických pohůnků, často však byla také chráněna před postupnými a přirozenými změnami pod dohledem komunistických ochranářů a rozdělovačů cizích peněz. Dříve se o tom mluvilo jako o ústupcích voličům – zemědělcům, či ještě dříve jako o potřebě zajištění národní soběstačnosti ve výrobě potravin. Poté, co politici vymysleli korektní a „hezky znějící“ výrazy jako multifunkční zemědělství, péče o kulturní krajinu, apod. si i tyto výrazy musí myslící Evropan překládat za pomoci slovníku „novořeči“ jako ochrana a podpora zemědělců. Vývoj evropských zemí byl samozřejmě různý, takže například v Británii se tradičně výroba poměrně pružně měnila a přizpůsobovala požadavkům moderní doby, zatímco v jiných zpravidla „jižnějších“ zemích zůstala struktura zemědělské výroby takřka nezměněna.

Tak se stalo, že české zemědělství se v mnoha případech může pochlubit srovnatelnou efektivitou zemědělské produkce v porovnání s průměrem západoevropských zemí (někdy i vyšší). Údaje o podílu zemědělství na HDP, zaměstnanosti v zemědělství, zahraničním obchodě a další ukazatele jsou v ČR velice podobné ukazatelům ostatních vyspělých zemí západní Evropy. Za poměrně nižší produktivitou oproti těm nejvyspělejším zemím u komodit mírného pásma stojí stále ještě dědictví doby vlády KSČ a následné transformace a také zmiňovaná výrazně vyšší ochrana a podpora směřující do zemědělství v těchto zemích. Zásadním rozdílem zůstává struktura zemědělské výroby, zejména ve smyslu velikosti podniků. Na jeden český zemědělský podnik připadá přibližně 140 ha zemědělské půdy, průměr EU je pod 20 ha. Podobné je to u počtu hospodářských zvířat na podnik a dalších ukazatelů.

Svým vývojem je však české zemědělství jedinečné i v rámci zemí bývalého východního bloku (snad s výjimkou „východního Německa“), míra kolektivizace, „znárodňování“ a socializace vesnice byla u nás daleko nejvyšší.

Tato odlišná struktura, která by jinak napomáhala rychlému rozvoji produkce, zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti, nám může způsobit paradoxně výrazné obtíže.

Jsou dvě hlediska, ze kterých můžeme nyní se znalostí vstupních podmínek hodnotit v Kodani dojednané podmínky pro vstup ČR do EU. Prvním hlediskem je, zda může společný trh a společná zemědělská politika EU (SZP) být výhodná pro všechny zúčastněné státy a konkrétně pro ČR, druhým hlediskem je analýza aktuální podoby SZP a její zvláštní použití pro ČR tak, jak patrně bude dohodnuto v Přístupové smlouvě (pokud ji posvětí referendum o vstupu ČR do EU, případně referendum nějak obejde milá česká vláda a parlament).

Nejprve se zkusme zamyslet nad tím, co by pro české občany a zvláště pak zemědělce znamenalo zapojení naší země do Společné zemědělské politiky (SZP) obecně, tedy bez analýzy konkrétních dojednaných údajů (o kvótách produkce, částkách dotací, …), tedy i v případě, že by čeští producenti nebyli odstaveni od značné části finančních prostředků směřujících do zemědělství (alespoň v prvních letech po případném vstupu). SZP znamená jednotnou organizaci trhu (jeho řízení) s naprostou většinou hlavních zemědělských a potravinářských komodit. Vše je řízeno zejména Nařízeními EK (které platí ihned všude), či Směrnicemi EK (které je nutné zabudovat do legislativy každého státu). Nemá smysl zde popisovat legislativní proces unie, všichni asi vědí, že nevyniká demokratičností – nevolení úředníci mají obrovskou moc.

Pro nás je však hlavní, že náš vliv na rozhodování nikdy nepřekročí dohodnuté počty hlasů – naší hlasovací sílu. Ta je velice nízká. Podle “smlouvy z Nice“ je pro ČR v Evropském parlamentu (při plánovaném rozšíření na 27 členů EU) vyhrazeno 20 křesel z celkových 732 a při rozhodování v různých výborech, komisích a radách budou mít naši zástupci 12 hlasů z celkových 345. Kromě údajné výpočetní chyby, jež by měla být napravena a které se Evropská komise dopustila, když nám a Maďarům přiřkla o 2 křesla v parlamentu méně, než Belgii a Portugalsku se stejným počtem obyvatel, se v tomto rozdělení hlasovací síly neskrývá snad žádná nespravedlnost. Ale už z prostého pohledu na naší „hlasovací sílu“je zřejmé, že se pohybuje mírně nad 3 % celku. Z tohoto čísla nemusíme mít pocity méněcennosti, v EU s 27 členskými zeměmi budeme stále v horní polovině žebříčku sestaveného podle lidnatosti jednotlivých zemí.

Realista si těžko dokáže představit, jak s hlasovací silou popsanou v předchozím odstavci dokáží čeští zástupci usměrnit tvorbu společné zemědělské politiky tak, aby vyhovovala poměrně specifickým českým ukazatelům. To samozřejmě neplatí jen o specifických podmínkách a zemědělství – argument, že v EU budeme moci alespoň spolurozhodovat, je jen prázdným šidítkem. Velkým nebezpečím tak mohou být již stávající návrhy na reformu zemědělské politiky. Ty spočívají v zavedení jednotné podpory pro zemědělský podnik, založený na jeho historických příjmech, omezený maximálním stropem podpory. Tento strop jednak může samozřejmě vyhovovat „menším“ podnikům ve zbytku unie, zatímco pro naše „větší“ podniky by to znamenalo velké znevýhodnění a podstatně nižší podporu na jednotku produkce (i na jednoho zaměstnance, na jednotku nákladů,…). Je také pravděpodobné, že ony „historické příjmy“ by u našich podniků byly výrazně nižší než u jejich konkurentů ze starých členských zemí. Zároveň nemůžeme očekávat, že na tyto naše zvláštnosti budou ostatní země brát ohledy a schválí nám nějaké „specifické zacházení“.

Obdobných případů je více. Dotace na skot (v unii se jim říká prémie) jsou například pevně svázány s plochou krmných plodin, obhospodařovanou žadatelem o dotace. Ten, kdo krmiva pouze nakupuje a nesklízí nic z vlastních polí, nebo nesklízí úměrné množství, nemá na dotace nárok. Specializované a velkokapacitní podniky, jakých je u nás velká část, tedy podle Bruselu nepatří do evropského zemědělství.

Nemůžeme očekávat, že jakákoliv společná politika EU (tím méně zemědělská) bude vyhovovat všem zúčastněným zemím (už kvůli jejich kulturním, historickým , demografickým, klimatickým a jiným odlišnostem). Vzhledem k hlasovací síle nebude SZP nastavena obzvlášť výhodně pro ČR. Na společném trhu bez jakýchkoliv bariér pro obchod s ostatními pak bude jakékoliv podobné znevýhodnění velice citelné a může znamenat vážné ohrožení pro mnoho zemědělských, ale následně i potravinářských a dalších podniků. Nemluvě o děsné představě, že s naší hlasovací silou zvíci 3 % bojujeme proti nějakým extremistickým plánům bruselských socialistů (například na zavedení mléčné kvóty pro ČR na 0 t a jejím přesunu na chudší balkánské země, kde se o ní podělí více pracujících než u nás).

 

Při zkoumání dalšího hlediska se naprosto oprávněně pozastavíme nad podmínkami vstupu dojednanými v závěru roku 2002. Ačkoli naši vyjednavači samozřejmě považují své výsledky za úspěch, je zcela zřejmé, že byl přijat princip „občanů EU druhé kategorie“. V této kategorii platíte do společného rozpočtu stejně jako občané třídy I. a z tohoto rozpočtu dostáváte méně než oni za příslib, že se váš status bude postupně sbližovat a za pár let se I. a II. kategorie občanů zcela jistě sloučí. Nebylo nám přiznáno právo odvádět v prvních letech členství menší část vybraných daní, cel a dalších poplatků do bruselského rozpočtu, zato nám bylo přiznáno právo dostávat jen část (v prvním roce jen čtvrtinu) přímých podpor pro zemědělce. Diskriminace je platná v relativních číslech (100 % odvodů, 25 % přímých plateb) a pro Českou republiku dokonce i v číslech absolutních (očekává se, že nejméně v prvních letech členství budeme „čistými plátci“ pokud jde o finanční bilanci vztahů s rozpočty EU a vymýšlí se možnosti, jak tuto částku v příštích letech „vrátit“, což je věc samozřejmě nejistá).

Pro přesnost zdůrazněme, že diskriminace se týká v podstatě jen přímých plateb, tedy jen jednoho z více typů plateb, které proudí z bruselského společného rozpočtu EU. Přesto se jedná o zásadní problém – na ostatní typy podpor (zejména tzv. strukturální programy) nemá žadatel přímý nárok a jejich přidělení je složitá, nejistá a nákladná záležitost, spojená s množstvím drahých odborných posudků, žadatel by zpravidla měl najmout specializovanou firmu na administraci své žádosti, schválení je nejisté.

A v zájmu spravedlnosti uveďme, že v ostatních částech, například u kvót na produkci různých komodit, výsledky jejich jednání nijak katastrofální nebyly. Nejednalo se však ani o žádný velký úspěch. 25 % přímých plateb pro žadatele z nových členských zemí je směšně málo, částka by však měla stoupat o 5 % (po třech letech o 10 %) ročně. To je pěkné, zůstává však otázkou, kolik na společném trhu s konkurenty ze zemí s mnohem vyššími dotacemi po pár letech vůbec zbude podniků. Věřme, že ano. Možná také díky tomu, že nám unie povolila navýšení dotací o 30 % z vlastních zdrojů. To je také pěkné, otázkou však je, zda v našem rozpočtu zbude dost prostředků (nemluvě o tom, co je vůbec Unii do toho, zda našim zemědělcům doplatíme stejné dotace, jaké dostávají ostatní mimo jiné i z peněz našich daňových poplatníků). Přiznejme také, že jsou i (pro nás středně až málo významné) komodity, kde bychom měli mít možnost doplatit (díky laskavému přístupu unie) z vlastních prostředků do 100 % unijní rovně. Jedná se o škrobové brambory, krávy bez tržní produkce mléka a ovce.

Nemá smysl zde rozebírat další dohodnuté záležitosti, které nemají obecný charakter (snad s výjimkou podpor na rozvoj venkova, které se však zemědělství týkají spíše vzdáleně). Zmiňme se snad jen o ochraně zeměpisného označené pro českobudějovické pivo. Proč má taková samozřejmost, vyplývající již dnes z mezinárodního práva být zakotvena v Přístupové smlouvě? A proč zde nemůže být zakotvena neměnnost poválečných prezidentských (tzv. benešových) dekretů?

Celkově lze dohodnuté přístupové podmínky pro Českou republiku z hlediska zemědělství hodnotit jako průměrné a v jedné důležité části (přímé platby-dotace) diskriminační. Vzhledem k odlišnostem českého zemědělství od představ unie o správném eurosedlákovi by musela výroba potravin v ČR projít další transformací, aby využívala výhod společné zemědělské politiky unie ve stejné míře jako ostatní státy. Není vhodné nad problémy zemědělství mávnout rukou s poukazem na jeho nízký podíl na zaměstnanosti v ČR (mezi 4-5 %). Se zemědělskou výrobou je svázáno potravinářství, navazující služby a dodavatelé materiálu, energií, techniky, technologií a celkový podíl na zaměstnanosti a HDP těchto oborů přesahuje jednu třetinu. Samotné začlenění do EU v oblasti zemědělství, stejně jako v jiných oblastech, představuje obrovské náklady vzhledem k obrovskému nárůstu nezbytné administrativy, stovkám a tisícům (doslova) nových pravidel a podmínek, které je nutno splnit a jejich splnění často doložit různými a nákladnými posudky závislých i nezávislých agentur a odborníků. Vzhledem k popsané odlišné struktuře českého zemědělství od představ „eurokracie“ by EU byla samospasitelným rájem jen pro velmi mizivou část českých zemědělců. Tak jako v jiných oblastech lze počítat s tím, že členství v EU by přineslo více zklamání a nenaplněných nadějí než naplněných nadějí z růžových snů vládních „informačních“ kampaní.

Ing. Jiří Hojer

předseda občanského sdružení Národní myšlenka