Na prospěch holoubků a holubiček

Úvaha poločasová (1883).

J ako bleskem rozletěla se před nedávnem z Albionu po všem vzdělaném světě potěšitelné telegrafická zvěst nezměrného dosahu ...

Útlocitné, něžnomyslné princezně waleské zželelo se ubohých holoubků a holubiček, kterýmž, jak známo, vášniví sportsmani všech zemí krutá muka připravují.

I jala se úpěnlivě prositi spanilomyslného chotě svého, aby se ze všech sil zasadil se o zrušení ukrutného sportu »střílení holubů«.

A princ ― budiž mu za to čest a sláva ― ve své velkodušnosti jemnocitnou svou choť ― neoslyšel. Slíbil, že přání jejímu vyhoví ― a velkodušnému slibu následoval vzápětí velkomyslný skutek.

Princ zasazuje se skutečně o to, by při sportu holubím nebyli více stříleni holubu živí, nýbrž zvláštní druh nově vynalezených holubích automatů z terracoty ― bez krve a masa, tudíž i bez citu.

Ba více ― i dámy vyšší aristokracie slíbily již, že výletní a lázeňské město Hurlingham nenavštíví dříve, dokud tamní »Gun-clubb« nezavede při sportu holubím holubích automatů.

Nám v Čechách po anglických princeznách sice pranic není a nemáme hrubě ani práva všímati si bohulibých skutků, kterýmiž pozornost pozornost veškerého vzdělaného světa k sobě poutají; leč tentokráte možno snad přece učiniti výjimku a pronésti několik slov ku cti a slávě jemnocitné duše, která se byla tak rekovně zasadila za odstranění brutálního nemravu, kterému rok co rok padá tisíce němých tvorů za oběť.

S nelíčeným potěšením možno konstatovati, že učiněn na dráze humanity opět obrovský krok ku předu, neboť když i v nejlepších kruzích anglické společnosti ujímají se snahy tak humanní, lze se vším právem nadíti, že za nedlouho budou vznešeného toho příkladu následovati i kruhy méně vznešené, až konečně celý národ anglický ― od nejbohatšího manchesterského továrníka až po nejubožejšího žebráka ― s jásotem vzdá se svých posazadních ukrutných nemravů a nevinných holubů nikdy více veřejně a slavnostním způsobem stříleti nebudou.

Škrceni a jiným způsobem zabíjeni budou sice holubi, holubičky i holoubátka v Anglii a jinde i na dále jako kdy jindy; ba jisti jest, že i něžnomyslná princezna waleská a velkodušný její pan manžel budou i na dále občas ze stříbrných talířů chutě pojídati různě upravené mrtvoly nebohých těchto tvorů; ale hromadné popravování před tváří tisíců brutálních diváků bude konečně odstrněno.

Jinak zůstane, jak se zdá, v Anglii vše, neb aspoň skoro vše při starém: Divoké štvanice na jeleny, srny a jinou plachou zvěř zůstanou v permanenci. Brav, skot, drůbež, a vůbec všickni ti nesčetní němí tvorové, jež si byl podle obrazu božího stvořený člověk ku své pochoutce zabíjeti oblíbil, budou i na dále tímže nebo podobným způsobem utracováni jako až posud.

Necitným vozkou ku káře zapřažený kůň nebo pod tíží břemene klesající osel budou rovněž tak bičem i bičištěm poháněni jako jindy ― pes, byť se věrnější, bude podobně bit jako jindy.

A jako mezi němými tvory zůstane i mezi tvory neněmými všechno při starém.

V ohromném hlavním městě Anglie i jinde budou i na dále den co den umírati lidé hlady jako umírali a umírají; z bídy a zoufalosti budou se topiti, věšeti, otravovati a jiným způsobem dobrovolně nebo i cizím násilím předčasně hynouti.

Duševní i tělesná muka statisíců týraných ubožáků zůstanou v permanenci.

Bezcitný továrník bude i na dále dělníka vyssávati a k přepínání sil poháněti; pot a mozoly zůstanou i na dále údělem oněch ubožáků, pro které nemá společnost anglická nežli útrpné pokrčení ramen ...

Ba více! Možná, že za nedlouho vypoví Anglie válku z důvodů dynastických.

A tu bude právě tak jako bývalo.

Statisíce zdravých silných mužů setká se se statisíci cizinci ― a krev poteče proudem jako tekávala. Obrovská děla rozhučí se děsným svým basem. Několik projektilů rozrazí bok obrněné lodě ― a v několika minutách nebude po několika stech lidí a několika tisíc šterlingů »národního jmění« ani památky.

A možná, že dojde při tom kdesi na pevnině i k útoku jízdy proti jízdě. A možná, že právě v okamžiku, kdy srazí se první řady několika pluků nejšvarnějších synů Albionu a palaše začnou krvavou svou práci ― možná v témž okamžiku bude seděti něžnomyslná princezna waleská po buku spanilomyslného svého chotě před stříbrným talířem a zabodne stříbrnou vidličku v mrtvolu smaženého holoubátka, které bylo před několika hodinami ve vší tajnosti zcela prosaicky zardouseno.

Možná, že si při tom vzpomene na bojující a krvácející syny hrdého Albionu ― možná ...

Ale jisto jest, že připomene si šťastné holoubky a holubinky ― a že oko její, byť před chvílí zasmutněno, vyjasní se blahou vzpomínkou, že ona se přičinila o zrušení surového zlozvyku popravovati holuby a holubinky hromadně způsobem slavnostním před tváří tisíců nestoudných a brutálních diváků!

Šťastná princezna ― a šťastný, přešťastný národ, který se může takovýmto skvostem pochlubiti!

Jakub Arbes