REFLEX, ČEŠI A ŽIDÉ

Týdeník Reflex ve svém 3. čísle ze dne 16. ledna letošního roku uveřejnil článek svého redaktora pana Jiřího X. Doležala pod nadpisem „Kde jste sakra, byli.?“

Jedná se v podstatě o reportáž z manifestace konané dne 11. ledna, jejíž účastníci chtěli upozornit na chování Izraele na západním břehu Jordánu, tedy území, kde má vzniknout příští Palestinský stát, území, jež dle mezinárodního práva je součástí Jordánského království a od roku 1967 je okupováno Izraelem. Nebyl jsem manifestaci přítomen, tentýž den jsem řídil ideovou konferenci Národního sjednocení, na které jsme projednávali návrh národohospodářského programu naší politické strany, takže jsem odcházel někdy kolem jedenácté hodiny večerní. Vím jen to, co jsem si přečetl z tisku.

Pokud se týče organizátorů, tak bych chtěl na jejich adresu říci tolik, že pokud se rozhodli svolat manifestaci za výše uvedeném účelem, tak rozhodně místem konání mělo býti prostranství před budovou izraelského velvyslanectví a ne Maiselova ulice.

Sám jsme několik demonstrací svolával a oznamoval. Uvedu dva případy. První, v dubnu 1999 před velvyslanectvím Jugoslávie, která směřovala proti intervenci NATO. Tehdy současně s projevy sympatii vyslovené naším jihoslovanským bratrům jsme předávali protestní dopisy na velvyslanectví SRN a USA. V obou případech jsme byly přijati a dopisy převzaty. V roce 2001 jsme protestovali proti potratové lodi AURORA, která plula pod vlajkou Nizozemského království, opět před velvyslanectvím tohoto státu. Přestože byl pátek a pozdní odpoledně, byla naše delegace přijata a došlo v tomto směru i k výměně názorů.

Předpokládám, že i v tomto případě by demonstranti byli přijati pokud by projevili svůj zájem. Nechci se zde pouštět do historické exkurze nesmírně složitého problému, jisté je však jedno, že Izrael okupuje již více než třicet pět let území Jordánska, státu, který po roce 1945 nepřetržitě stál na straně Západu. Navíc politika Izraele byla několikráte kritizována i současným presidentem USA, kterého nelze rozhodně považovat za antisemitu nebo rasistu. Kdyby jím byl, asi by nikdy nejmenoval černocha do funkce ministra zahraničních věcí.

Nepíši ale tento článek kvůli obhajobě zmíněné demonstrace. V podtitulku článku, o kterém jsem hovořil, je autorem uvedena tato věta: „Na protidemonstraci se podílelo dvě stě padesát lidí. Zbylých asi deset miliónů Čechů se na Židy vykašlalo stejně jako v dobách holocaustu.“

Tuto větu již musím označit za ukázku hrubého nevkusu. Pokud je všeobecně známo, tak předmnichovská Československá republika, přestože si byla vědoma, že jí hrozí ze strany nacistického Německa bezprostřední nebezpečí, udílela politický asyl a to jak odpůrcům tohoto režimu, tak i Židům. Pan šéfredaktor Bílek, který je konec konců za psaní tohoto týdeníku zodpovědný by měl na příklad vědět, že tato republika poskytla politický asyl Heinrichu, Gollo i Thomasi Mannovi. Pro jeho informaci uvádím, že jednu dobu všichni tři bydleli v dnešní ulici Jindřicha Plachty čís. 2 v Praze (hned u nábřeží). Bylo snad málo Čechů ze „smíšených. manželství“, kteří v době Protektorátu nepodlehli nacistickému nátlaku a nedali se rozvést? A to dopadlo vždy tak, že v koncentráku skončil Čech, zatím co Žid, to ve většině případě přežil doma, byť ve velmi složitých poměrech.

Zde lze přijmout vzpomínku herce Miloše Kopeckého otištěnou někdy v polovině osmdesátých let, kde hovoří o tom jak se mu maminka nevrátila, protože otec se dal rozvést, zatím co jeho strýček se rozvést nedal a jeho žena to přežila. Mohu uvést případ svého prastrýce, bratra mé babičky z otcovy strany, který se rozvést nenechal a skončil v koncentračním táboře, zatím co jeho „nearijská žena“ to přežila doma. Ten strýc se jmenoval Josef Polák. Můj otec Čestmír Skácel odmítl po Mnichovu propustit Židovku ze svého obchodu, i když to na něm jedna německá firma požadovala a dokonce ji zaměstnával i po 15. březnu 1939, pouze ji odhlásil z pojištění. Této dámě, Žofii Pejšové-Heřmanové, rozené Schönové jsem v roce 1959 vydával kvůli důchodu čestné prohlášení o zaměstnání. Shodou okolností to byla  starší sestra česko izraelské herečky Nava Shan, rozené Vlasty Schönové, která nedávno zemřela. Po změně režimu vyšla její autobiografie. „Byla jsem herečkou.“

A co úloha správců matrik, po většině katolických kněží, kteří za války padělali matriky, aby dokázali arijský původ svých „židovských oveček“? I zde bych mohl jmenovat jeden konkrétní případ z konkrétního města, neznám však jméno katolického faráře, který z polovičního Žida udělal prvotřídního Árijce. Tím nechci tvrdit, že formy antisemitismu u nás nikdy neexistovaly, měly však spíše národní podtext, protože většina Židů se hlásila k Němcům a my Češi jsme vedli tisíciletý zápas za udržení své národní existence právě proti nim. Ale jak to vypadá dnes?

Ty tam jsou ony doby po roce 1945, kdy se z Lustiga stal přes noc Lukeš, z Glasse Dvořák atd… Týdeník REFLEX perem pana Jiřího X. Doležala staví své články způsobem my Židé a vy Češi. Co si má soudný člověk myslet o tom, když dne 14. září 1999 uspořádá Židovská obec v Praze debatní večer o Franzi Kafkovi, pozve tam české spisovatele, ale mluví se tam výhradně německy a nezajistí se ani simultánní český překlad, což je záležitost několika tisíc korun?

Součástí naší ústavy je Listina základních práv a svobod, která v článku 3 hlavy první říká, že každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Podle vrchního rabína pana Sidona rozhoduje se o původu Žida podle matky. Platí tedy v této zemi něco jiného pro Židy, něco jiného pro ostatní.? Tuto skutečnost napsal pan vrchní rabín v dvoudílném článku „Loď pluje v dál“, který otiskl časopis židovských náboženských obcí Rošchodéš a přetisklo Právo. A vrátím-li se do doby holocaustu, jaká byla vlastně účinná židovská pomoc české věci? Když v květnu roku 1939 požádal dr. Edvard Beneš pana Petschka o osobní půjčku 50 000 amerických dolarů na financování odboje, tak byl ve vší zdvořilosti odmítnout. Nejbohatší židovský kapitalista v ČSR s miliardovým majetkem, který byl po celých 20 let chráněn našimi zákony. Toto jmění se mu podařilo v roce 1938 prostřednictvím Živnostenské banky úspěšně zpeněžit a odvést do Anglie, kde již na jakékoliv činnosti našeho odboje ztratil zájem. To vše se stalo v období, kdy na odbojovou činnost téměř nebyly peníze. Tato situace trvala až do léta roku 1940, kdy se stal britským ministerským předsedou W. S. Churchill. Pak se otevřela pokladnice Jeho Veličenstva… Pokud někdo z čtenářů tohoto článku mi nevěří, nechť si vezme do ruky knihu historika Jana Křena „Do emigrace“ (II. vydání rok 1963) a nalistuje stránky 217 a 218, kde je celá záležitost popsána. A to nechci dokládat jak se podle Jana Křena k  problematice pomoci židovského velkokapitálu vyjadřovali jiní členové exilu a šlo vesměs o „Benešovce“.

Mohl bych v těchto výčtech úspěšně pokračovat, ale domnívám se, že napsané již stačí.

Co je ale na tom nejveselejší? Nacismus a holocaust vymyslili jen a jen Němci. Týdeník REFLEX je v majetku také Němců. (společnost Ringier). Jde vlastně o německé, byť česky píšící noviny. A není tak trochu paradoxní nadávat Čechům, v jejich mateřštině z německých novin, že byli lhostejní k židovskému utrpení, které způsobili Němci? Nepřipomíná to ono „Chyťte zloděje“?

Mgr. Jan Skácel

(Autor je předsedou Národního sjednocení)