Během volební kampaně ODS jsme byli masírováni propagandou o nebezpečí restaurace komunismu u nás. Po 3 měsících trapného vyjednávání o nereálné menšinové koalici, která dokazuje, že vedení ODS nebylo schopno provést elementární analýzu volebních výsledků. A tak nám dnes tato strana představuje vládu, jejímž jediným programem je dovést zemi k předčasným volbám. Místo aby respektovali názor vyjádřený voliči, kteří jednoznačně odmítli asociální „Modrou šanci“ ODS, ale i permanentní zadlužování vládou ČSSD, ODS bude požadovat od občanů - voličů nové vyjádření. Doufejme, že voliči budou na tento projev bezpříkladné arogance reagovat bojkotem nejen ODS, ale i všech ostatních stran, které se na tomto umělém „volebním patu“ podepsali. Prostě když jim národ nedal své hlasy, nechtějí měnit politiky, ale národ! Dokažme, že český národ není stádo nemyslících ovcí, které si nechá cokoliv líbit!
Přitom ona dočasná vláda jasně dokazuje, že onen boj proti obnovení komunismu byl pouhou falešnou frází - jak jinak lze chápat, že ministrem financí je „bývalý“ komunista soudruh Vlastimil Tlustý. Takže po létech bude opět dohlížet na státní pokladnu komunista! Skutečně nebývalý pokrok v boji proti hrozícím restauraci komunismu u nás! Obávám se, že hlavní starostí tohoto „bývalého“ soudruha bude, aby jeho peněženka byla náležitě tlustá.
Pro ilustraci, jak si tento modrý soudruh představuje respekt k voličům uveďme jen jednu z otázek voličů a jeho odpovědí z jeho osobní stránky:
6712. Jarda Pane Tlustý! Jsem členem ODS, vždy jsem volil ODS a budu volit ODS. Vám doporučuji - zmizte z kandidátky ODS ?!! Moc ji tím pomůžete.
Odpověď: Děkuji za podporu ODS.
Co asi můžeme očekávat od převlečeného komunisty, který takto reaguje na přání svých voličů? A co můžeme očekávat od „dočasné“ vlády, ve které je on ministrem? A co asi můžeme očekávat od strany, která ho do této pozice dosadila? Doufejme, že kariéra této vlády i tohoto modrého soudruha skončí pokusem o získání důvěry v Parlamentu!
Někdy před rokem měla ODS šanci na markantní volební vítězství, ale díky asociální „Modré šanci“ tuto šanci promarnila. Po letech komunismu, ekonomickém bankrotu způsobeném kupónovou i jinou privatizací, kdy byl rozkraden či za hubičku vyprodán národní majetek vytvářený generacemi Čechů a Slováků, po likvidaci Československa, po likvidaci klíčového průmyslu, kdy se naše země proměnila ze suverénního průmyslově vyspělého státu v pouhou kolonii, kde si zahraniční firmy staví své montážní dílny, si už lidé nepřejí další ekonomické experimenty, jaké nám soudruh Tlustý představil ve své „tlusté peněžence“. Soudruzi z ODS si nevšimli, že v prosperujících zemích se politický systém neklátí zleva doprava a zpět, ode zdi ke zdi jako nějaký opilec, ale je politicky stabilní využívaje osvědčených vládních forem. V ekonomicky vyspělých zemích nevyzývají politici voliče k „mobilizaci“ ani neopovrhují jejich názory, ale snaží se profesionálně plnit jejich vůli. A pokud dojde po volbách ke změně vlády, znamená to jen malou změnu v orientaci země, bez nějakých „nocí dlouhých nožů“, jak nám to presentovali modří soudruzi z ODS.
Dnes již ne tak nedávné volby daly naším politikům jednu šanci - zasednout k jednacímu stolu a na základě jednání a dohody pravice i levice provést potřebné reformy tak, aby je nebylo nutno po dalších volbách zase zcela předělat. Takovou reformu mohla zajistit koaliční vláda dvou nejsilnějších stran nebo třeba menšinová vláda jedné z nich, kterou by kontrolovala parlamentní opozice, aby krotila své extrémistické přístupy. Fakt, že politici nedokázali této šance využít jasně dokazuje, že nejsou kompetentní vládnout této zemi a že je nutno vyměnit celou politickou „elitu“ extrémistů pocházející z fašistického Občanského fóra. Naštěstí nadcházející volby, ať už komunální, senátní či předpokládané předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu jim dávají šanci takovou změnu provést.
Pokud propaseme i tuto šanci, potom hrozí, že se naše země politicky již nenávratně změní v banánovou republiku. Díky servilnosti a neschopnosti našich politiků v politické oblasti! Obávám se, že v našich klimatických podmínkách se pěstováním banánů neuživíme!
Vážený pane kolego,
máte pravdu, že záleží na tom, zda vůbec a jakou zvolí obranu sám Milan Tobiáš, přičemž musím s politováním konstatovat, že si v tomto ohledu zatím vůbec nevede dobře. Jsem si však vědom toho, že vše, co o věci vím, mám jen z dávno zmanipulovaných, zaprodaných, zpanchantělých a prolhaných českých médií. Na druhou stranu by nemělo pranic, ale doslova pranic záležet na tom, zda s názory či jednáním Milana Tobiáše souhlasíme, či nikoli - osobně jej neznám, do včerejška jsem neznal ani jeho jméno. Vždyť to je jeden z nejbrutálnějších popřevratových útoků na svobodu myšlení a vyjádření! Ve srovnání s tím, jak Kateřinu Jacquesu dovedlo hysterické narušování povolené demonstrace rovnou do parlamentní lavice, je to rozhodně úděsné… Jistě by však nebylo dobře nějakou spektakulární zbrklostí Milanu Tobiášovi ještě přitížit.
Ovšem není možno nevidět, že od persekuce Milana Tobiáše už vede přímá cesta jen k novým gulagům. Půjde jim to, pravda, tentokrát pomalu, jako když žábu vaří v hrnci, ale už začali nenápadně štěrkovat! Nezdráhám se říci, že naši „fašisující liberálové“ se definitivně rozhodli rozpoutat pod rozvinutou egidou obrany falešných lidských práv a svobod - a za vydatného (nejen) aplausu celé liberální internacionály - teror vůči (jakkoli bohužel málo početné) skupině českého obyvatelstva, a Národ tomu bude dlouho zase jen přihlížet, protože jeho historické povědomí a mravní maximy jsou povýtce už zcela a možná navždy zplundrovány a vyradýrovány masarykismem, havlismem a EUropismem. Jde teď už o každého z nás, nejen o národovecké hnutí, jedná se totiž o svobodu Národa a o naději na zachování nezávislosti Vlasti vůbec. A případ Tobiáš ukáže, zda ta naděje ještě vůbec je…
Mou první reakcí bylo, že budu veřejným dopisem okamžitě resignovat na funkci přísedícího, protože podle panující interpretace jednání Tobiášova jsem se bezpochyby svou kandidaturou za Národní stranu analogicky provinil proti soudcovskému slibu. Ale to by byl jen isolovaný výkřik do tmy… Rád se však připojím k nějaké hromadné akci, ať k petici či jiné formě protestu. Bylo by vynikající, kdyby se alespoň v tomto případě podařilo demonstrovat jednotu a semknutost (třebaže ilusorní) všech šiků našeho národního hnutí.
Vlasti zdar!
Zdeněk KRAMPERA (* 4. 5. 1952 v Praze) po absolvování ZDŠ Vodičkova 22 Praha studoval obor spojový manipulant, který dokončil roku 1969. během srpnových demonstrací roku 1969 zatčen, ale posléze byl propuštěn. Od roku 1970 zaměstnán jako doručovatel na obvodní poště Praha 1. Od roku 1976 do roku 1988 pracuje jako správce tenisového areálu TJ VŠ Praha. Poté pracoval ve stejné organizaci jako údržbář.
Od roku 1990 členem SPR-RSČ. Od roku 1991 drobný živnostník v oboru prodej antikvárních knih. Od roku 1994 člen ZHMP Praha za SPR-RSČ a předseda MO SPR-RSČ Praha. V roce 1996 zvolen poslancem PSP ČR za SPR-RSČ, členem sněmovny až do roku 1998. Po odchodu z parlamentu opět provozuje antikvární prodej knih. V současnosti působí jako místopředseda RMS. Mezi jeho záliby patří tenis, literatura, historie, turistika. Je ženatý.
Zcela jasným programem bezpečnosti a reorganizace městské policie, obnovením výstavby obecních bytů, prověřením nevýhodných pronájmů a smluv (viz. budova Federálního shromáždění za 1,- Kč), ustanovení cenové mapy nájemních ploch, dokončení dopravního obchvatu. Jsem zcela proti zavádění placených parkovacích zón. Kontrola hospodaření s granty, zachování sportovních zařízení pro potřeby sportovců a mládeže, veřejnosti.
Budu se snažit i pro budoucnost využít svých celoživotních zkušeností při neustálém a pokračujícím, nekonečném boji s nepřáteli své vlasti. Moje působení v politických funkcích beru jako přípravku na velký historický zlom, který musí zcela jasně přijít a bude znamenat skutečnou změnu režimu nikoli pouze předstírané panoptikum prorežimní bandy pěti + připravované zálohy. Zkušenosti ze ZHMP a PS ČR pouze dokazují tato předsevzetí. Pochopitelně pro blaho občanů využiji veškeré znalosti o zločinech současného režimu i režimu minulého.
Zklamaným lidem mohu nabídnout změnu režimu a výkonu převodových mechanizmů, které celé ČR a hlavnímu městu Praze dnes a denně působí obrovské ztráty a veliké, problémy. Nabízím jim změnu režimu a vyvinutí zákonného odporu proti současnému obsazení ZHMP. To znamená revoluční pohyb v bezpečnosti, bydlení, hospodaření a rozdělení finančních zdrojů.
Myslím si, že skutečná spolupráce národních stran může v budoucnu výrazně napomoci změně režimu v ČR Budeme muset ale ještě překonat mnoho překážek než se tak stane. Záleží také na našich spoluobčanech, kdy se vysvobodí z totální mediální propagandy vládnoucího režimu a začnou skutečně používat vlastní hlavu.
Zcela na rovinu. Republikánská strana, jakožto jediná po listopadovém podvodu, byla zcela jednoznačně pro odstranění režimu. Byla také tak režimem napadena a zlikvidována.
Stalo se tak po použití všech sdělovacích prostředků a celého aparátu tzv. demokratických struktur ČR Republikáni existují nadále, ale bez podpory našich spoluobčanů nemůžou přes informační blokádu a další totalitní struktury prorazit. Pracujeme nadále. Byly nám zcela mimo zákon odebrány finanční prostředky, na mnohé funkcionáře byla pořádána štvanice. Dr. Sládek se všemi silami snaží udržet naše myšlenky, které v listopadu 1989 zněly celou ČSR Kdo zapomněl, připomínám: neutralitu, nezávislost, potrestání viníků z řad KSČ, StB atd., zachování národního bohatství, rovnoprávné formy vlastnictví, důstojné stáří a bydlení, zachování výhodných ekonomických vztahů, boj proti zločinu a drogám atd. V současné době čelí tak jako po celou dobu nenávistné kampani režimu a vládnoucí garnitury, kterým je neustále trnem v oku. Vydal již šestou knihu pod názvem "Nikdy se nevzdám".
Pakliže by byly RMS a ostatní strany národní pravice poslušné režimu, zcela určitě by byly každý den propagovány všemi sdělovacími prostředky. Protože tomu tak není, nesou tyto strany hlavu nahoru, nekolaborují a je to pro nás všechny velká čest, že jsme se nepodílel i na zločinech proti vlasti. Není to škoda, že jsme pod cenzurou, je to čest.
Zcela určitě mají v budoucnu šanci vrátit národů důstojnost a spravedlnost. Vše záleží i na vývoj i v celé Evropě, kde začíná působit velmi silně myšlenka Evropy suverénních národů. Zcela určitě tato myšlenka bude i u nás brzy velmi aktuální. Dojde i k velkému revolučnímu posunu a konci současných vlastizrádných režimů.
Aktuální politický vývoj bude tak jako je u nás historicky dáno ještě nějaký čas setrvávat v hnilobě, korupci a vládě národní fronty. Světlo na konci tunelu se ale blíží. Proto hlavy vzhůru a půjdeme do toho krok za krokem. Režim bývalých komunistů, StB, BIS, EU, NATO, globalistů bude zničen.
Snažíme se navázat již dlouhou dobu úzké kontakty s našimi krajany v USA. Poslední cesta předsedy Dr. Sládka byla velmi úspěšná a doufáme, že naši krajané nás národovce začnou více podporovat. Jako největší podporu bychom uvítali jejich zákonnou účast ve volbách.
Jedná se několik set tisíc hlasů. Další styky, které naší krajané mohou pro nás navázat, jsou také velmi významné.
Motta do voleb máme stále stejná, tak jak pravil prezident osvoboditel T. G. M.: "Nebát se a nekrást" a František Palacký "Nic než národ".
Už jsme si pomalu zvykli na to, jak jsme neustále z našich sdělovacích prostředků uvozováni na pravou míru různými „povolanými experty a specialisty“, že si bez nich takřka ani nedovolíme sami myslet. Do role užitečných idiotů byli pasováni i politologové a jejich pověstné jednověté vyjádření vytržené z kontextu.
V době vleklé politické krize a nekonečných vyjednávání o nové vládě se stali nepostradatelnými průvodci a komentátory denního vývoje. Zde došlo ale k chybě lávky, která v plné nahotě odhalila jejich limity a omezenost jejich předpovědí. Spolehlivost vizí šarlatánů věštících z kávové sedliny budoucí vývoj se ukázala být stejně pravděpodobná jako pravděpodobnost hlavní výhry v státní loterii.
Exaktnost postupů těchto expertů by ještě možná obstála při zpětném hodnocení již proběhlých dějů, ale jako prognóza hodnota předpovědí konverguje k nule. Abych byl zcela spravedlivý, musím uvést, že se vždy nejedná jen o etablované špičky politologického oboru, které jsou v denní žurnalistické praxi spíše čestnou výjimkou, ale o různé rádobypolitology, přemoudřelé studentíky teprve začínají obcovat s politologickou vědou a jiné nedouky.
Proto jediný možný apel, který z toho vyplývá jako poučení, je spoléhat na vlastní rozum a nebaštit udici i s navijákem, neboť ne vše, co se tváří jako tučný červ musí být potrava určená ke konzumaci.
Sledujíc televizní obrazovku a čtouc následné komentáře v novinách, začal bych pochybovat o svém vlastním rozumu. Anebo, bych se musel štípnout, abych se ujistil, že se mi to vše jenom nezdá. Současný předseda vlády (jmenovat jej nebudu, protože za dva měsíce již po něm ani pes neštěkne) pořádá setkání s občany za doprovodu herců a zpěváků. Nejinak opoziční strany. Za nadšeného přizvukování médií, jak originální je to chlapík, se úplně zapomnělo na jednu podstatnou věc. Již ani nepřipomínám, že jsem reprezentoval politickou stranu v době, kdy tito a jim podobní byli ještě ustrašeně zalezlí v koutě a nemohli na velkou politiku ani pomyslet. Ještě totiž mimo jiné nedozrála doba, kdy budou postupně zlikvidováni všichni, kterým to alespoň trochu myslelo a nenastala doba, kdy bude zapotřebí naprostých nul, jejichž jedinou předností je to, že na ně nikdo nic neví a že nikomu nevadí. Případně, že jsou natolik hloupí, že ani v nejvyšší funkci nebudou moci ohrozit své protektory, jak se to stalo poměrně nedávno při střídání ve vedení sociální demokracie.
V té vzdálené době s námi, jak je řečeno v úvodu šli kus cesty nebo skrze nás prošli mnozí umělci. Tentokrát to nemyslím nijak pejorativně neboť v tom krátkém období to skutečně byli umělci a ne ustrašení komedianti jako většina jejich kolegů. Velmi si jich za to dodnes vážím a nikdy jim tuto morální pomoc nezapomenu. A jsem si jist, i když se později od nás odklonili, nebyl to nějaký náhodný výkřik, kterého by litovali, ale naopak na tyto chvíle vzpomínali nebo vzpomínají dodnes v dobrém. Já mohu rozhodně prohlásit, že se nechci následujícími řádky nikoho dotknout, ale pravda je pravda a odhalovat ji až padesát let po smrti autora by stejně postrádalo smysl. Přiznám se i k tomu, že nebýt toho, že jsme se nakonec pod tlakem médií, okolí a vládnoucí garnitury, která sice hlásala demokracii a svobodu, ale byla stejně diktátorská a fanatická, jako kterýkoliv předchozí režim, přeci jenom rozešli, nikdy bych o těchto událostech tak otevřeně nehovořil.
Jednoho dne za mnou přišla naše tehdejší členka s tím, že by mohla domluvit schůzku s Karlem Gottem. Něco takového by jistě uvítal každý člověk a nejen občan České republiky. Sám jsem do té doby potkal Gotta jen jednou. Šel jsem po Příkopech a najednou u Národní banky proti mně usměvavý mistr. Chtěl jsem pozdravit, ale zcela pochopitelně jsem jen zůstal stát s otevřenou pusou. Ani takovéto upřímné přiznání mi nedělá hanbu s ohledem na vynikající výsledky, které v oboru dosáhl. Pozval mne do své vily a nakonec jsme si natolik padli do noty, že na Bertramce se mnou natočil šot do tehdejší naší televizní volební kampaně. Připomínám jen pro orientaci, že to bylo na jaře roku 1990. Musím říci, že tak prostého a zároveň moudrého a vnímavého člověka jsem dlouho nepotkal. Velmi jsme si názorově rozuměli, a musím přiznat, že jeho vlastní teorie o sférách vlivu v ekonomických pásmech a jejich otevírání podle potřeb postupného rozvoje tržní ekonomiky je velmi originální a zajímavá. Podle této teorie bylo zřízení socialistického tábora a jeho nedávná likvidace záležitostí právě rezervoáru pro případ přehřátí ekonomiky na Západě. Tehdy byl otevřen v podobě demokratizace socialistického tábora nový expanzní prostor. Až budou vyčerpány jeho možnosti, otevře se nový v podobě demokratizace Číny. Velmi originální a v mnohém naprosto odpovídající minulému, současnému i předpokládanému světovému pohybu. Dobře jsme si notovali i v televizním studiu po prvních volbách v červnu 1990.
Také mnozí udiveně sledovali jak rozumně hovoří, často jsme společně jeho vystoupení konzultovali. Měl tehdy i vynikající kuchařku a zvláště její šunkofleky stály za hřích.
Neměl jsem nejmenší důvod se domnívat, že by moje přátelství jakkoliv mohlo ohrozit kariéru tak známého a naprosto suverénního vládce domácí i německé hudební scény.
Velmi jsem se ale mýlil. Nedovedl jsem si představit, čeho všeho jsou schopni lidé, kteří se zaklínají o rána do večera demokracií a svobodou. Jednoho dne jsem byl postaven před hotovou věc. Jejich zášť se měla projevit velmi rychle. Přestali Gotta vysílat v rádiu a televizi a jasně mu řekli, že má jen jednu možnost, jak se tam vrátit. Přestat koketovat s tím extrémistou. To byl přímý vzkaz od tehdejšího pána Hradu a jeho nohsledů.
A jako světa znalý showman k tomu ještě zcela upřímně dodal, „víš, kdo ovládá show business, kdybych se vzepřel, tak bych skončil“. Vzhledem k tomu, že mu tehdy bylo asi padesát a chtěl ještě dlouho zpívat, věc zcela pochopitelná. Škoda, že to nebyla nějaká herečka, ta by v padesáti letech nemusela již být tolik závislá na kariéře. Díky i za to jedno jaro, moc jste mi tehdy mistře pomohl. Snad jediná věc mne může s nadsázkou mrzet, že jsme si tehdy nevyměnili obraz. Byla by to hezká vzpomínka.
V televizních klipech pro tehdejší volby si neváhali zahrát ani pánové Dejdar a Lipský, ač již tehdy museli velmi dobře vědět o koho jde, když jim to pan Havel jasně řekl v hovorech z Lán, kde mne nazval fašistou. Mezi jedny z prvních sympatizantů z řad umělecké obce patřil i Daniel Landa. Jeho koncert při kterém byly na pódiu moje plakáty (takové ty hodně modré, než nám modrou barvu ukradli občanští demokraté, kteří ovšem v té době ještě nemohli ani tušit, že se odtrhnou od Občanského fóra a nemohli ani vědět jak svoji stranu nazvou, natož jakou barvu si zvolí). Kromě těchto plakátů byl na pódiu nápis Mandela za mříže, Sládek na Hrad. Zajímavé. Škoda, že tento progresivní a sympatický mladý umělec tak rychle zestárnul. Kdybyste se jej dnes zeptali na ochotu angažovat se, měl by jistě mnoho důvodů proti. Mnoho rozpracovaných muzikálových projektů, rodinu, budoucnost. Přitom podle mého názoru nezestárne jen ten člověk, který si po celý život uchová ideály svých osmnácti let. Jak je opustí, nezachrání jej již nic.
Jelikož se tehdy zakládaly různé strany a straničky, z nichž většina měla jepičí život a jejich trosky se tak různě scházely a rozcházely, zapletli se s námi i pánové Vyskočil, ano přesně ten a Jandák. Ten to sice nedávno vehementně popíral, ale tomu se ani vzhledem k jeho výkonům nedivím, jednak má již svůj věk, jednak vystřídal již tolik politiky h stran, že musí mít ve svém turistickém deníčku značný zmatek.
František Ringo Čech jasně názorově sympatizoval a tak nakonec přišel sondovat, jaké číslo by mohl na naší kandidátce do voleb 1996 dostat. Přestože jsem jej ubezpečil, že by mohl být jedničkou v Praze, dlouho váhal. Nakonec jej přesvědčily průzkumy veřejného mínění, které nám dávaly, jako obvykle malou šanci. Vsadil proto raději na jistotu a kandidoval za sociální demokraty, kteří měli postup i podle průzkumů zcela jistý. Myslím, že tohoto svého rozhodnutí již záhy trpce litoval, neboť s republikánskými poslanci by rozhodně lépe vycházel a jeho vystoupení by mohla být podstatně živější, než u suchopárných sociálních demokratů, kteří jej nakonec stejně potopili.
Last but not least. Poslední, ale jen v řadě, rozhodně ne co do významu. Velmi si vážím a velmi vzpomínám na setkání s Jiřím Kodetem. I když já něco takového nemohu posuzovat a jeho dědicové by se na mne mohli zlobit, byl to kouzelný člověk. Hezky jsme si popovídali. Přes vzájemné sympatie ale přišla studená sprcha velmi brzy. Víš, Míro, mohu ti tak říkat? Nad pódium (k tomu takové charakteristické gesto oběma rukama) si pověsili heslo Všichni herci volí Občanské fórum. A to víš, já bych tam s nimi nevydržel. Promiň. Nevadí, i to málo dobrých slov vystačilo na dlouhou dobu, kdy jsem kolísal a pod neustálými útoky začal pochybovat sám o sobě a svých názorech. To Helena Růžičková byla podstatně odolnější. Možná, že to bylo dáno i tou postavou. Dokázala vzdorovat všem útokům a narážkám a stála si za svým názorem. Byla s ní i s jejím synem Jirkou rozhodně legrace. Vystoupení s ní byla velmi živá i na mne, který rozhodně není znám tím, že by byl nějak zvláště ušlápnutý. Patří Vám oběma věčná vzpomínka. Bohužel i zde se nakonec tlak okolí a médií projevil a vykonal své.
Paní Růžičková nakonec kandidovala, tuším jako nezávislá na kandidátce komunistů. Na jejím příkladu lze naprosto věrně ilustrovat situaci v naší zemi. S Republikány se zaplést je považováno za hroznou věc. Ale s kteroukoliv jinou stranou, včetně komunistů je to v pořádku. Copak to je normální přístup a normální chování? Komunisté vraždili a mají na svědomí celé generace, kterým přinejmenším zkazili životy. Na svědomí mají utrpení, krev, smrt. Ale dnes se s nimi paktovat nebo vystupovat v jejich předvolební kampani je zcela v pořádku. Republikáni nikomu neublížili, snad jen právě vládnoucí garnituře tím, že sestavili program o kterém se jim ani nesnilo a tak je zesměšnili jako plagiátory a nedouky. Přesto vystoupit na republikánském mítinku je hrdelní zločin.
Národe český, moravský a slovenský!
Republikáni ti nabízejí šanci, která se nemusí nikdy opakovat!
Občané! Budoucnost této země je v tvých rukou. Doslova a do písmene.
Chování většiny obyvatel New Orleansu, průzkumy, které hovoří o tom, že se 40 procent obyvatel Mexika chystá vyrazit na sever, zločinecké spiknutí na předměstích mnoha francouzských měst, boje v Argentině, které vyprovokovali násilníci protestující proti přítomnosti prezidenta Spojených států amerických a politice této jediné světové velmoci.
To je stručný výčet nejvýraznějších událostí několika málo posledních týdnů. K nim bychom mohli přiřadit neomezené množství dalších, které sice nebyly prezentovány na televizní obrazovce, které však mají stejného jmenovatele. To již nejsou náhodné události, které bychom mohli zlehčovat. To již není situace, kterou by bylo možné vyřešit jednáním a smírnými gesty vůči pachatelům. To jsou útoky na samu podstatu naší civilizace a jejich záměrem není nic jiného než její likvidace.
Jsem si jist, že není na těchto ani na mnoha jiných stránkách potřeba obšírně vysvětlovat důvody současné situace. Větší část světa je chudá a zaostalá, menší část je rozvinutá a relativně bohatá. Není to ovšem dáno tím, že by bohaté země vykořisťovaly ty chudé a tím je ještě více ochuzovaly. Každý člověk, každá skupina obyvatel i každý národ měl možnost pracovat, budovat a rozvíjet svoji kulturu i hospodářství. Podmínky pro rozvoj nebyly úplně stejné v čase i prostoru. Avšak na vývoji a současném postavení našeho národa můžeme dokumentovat, že škody způsobené třeba válkou nebo nacistickou a komunistickou okupací a diktaturou národ sice vykolejí nebo zbrzdí, ale při jakékoliv změně dokáže znovu nalézt cestu k demokracii, svobodě a všeobecnému rozvoji.
Na počátku minulého století, v době největšího rozkvětu Československa, patřila i jihoamerická Argentina do stejné skupiny nejrozvinutějších zemí světa. Poté však naše země upadla do područí surových a zločineckých režimů, byla vystavena válečným útrapám a to na dlouhých šedesát let. Argentinu však žádný útočník nepřepadl, neokupovala ji žádná vojska, nevraždili tam komunisté. A přesto patří dnes tato lidnatá a bohatá země k nejchudším na světě a je zmítána krizemi obrovského rozsahu. Proč tedy dnes my vítáme prezidenta USA a obyvatelé Argentiny se proti jeho přítomnosti bouří? Je to vina Spojených států, jejich vedení a jejich politiky nebo je to vina obyvatel jižní Ameriky? Odpověď je zřejmá a jasná. Jestliže nějaký národ žije v bídě, může si za to sám. Jestliže převažuje lenost, drogy, zločin, jestliže je humanitární pomoc rozkrádána místními mafiemi a k potřebným se ani nedostane, jestliže krade v čele národa i vláda, policie a armáda, nemůže se nikdo divit, že všude panuje bída.
Vina je samozřejmě i na straně rozvinutých zemí. Co kdyby někdo ve Washingtonu zdůraznil Afroameričanům, že mohou být rádi, že se jejich předkové dostali do Ameriky? Na ponižujícím způsobu jejich cesty však mají stejnou vinu i jejich soukmenovci, neboť je otrokářům prodávali jejich vlastní náčelníci. Dnes jsou však občany nejbohatšího a nejvlivnějšího státu světa, mají nejvyšší životní úroveň a celé generace nemusí nic dělat, jen žít ze státní podpory.
Co kdyby někdo v Paříži podobně vysvětlil situaci Arabům a černochům z Afriky, že mohou být vděčni za svoje současné občanství? Jaký osud by je cekal, kdyby zůstali doma?
Co kdyby třeba náš krajan Schwarzenegger vysvětlil Mexičanům, že nejlepší způsob, jak pomoci sobě, svým rodinám a svému národu není brodit se přes hraniční řeku a s příručkou v ruce hledat nejbližší výplatní místo sociálních dávek, ale zůstat doma a v potu tváře pracovat.
Je zajímavé, že se miliony přistěhovalců z chudých zemi se vah do všech západních zemí bez jakýchkoliv omezení a překážek. Mexičané a ostatní do USA, Arabové a černoši do Francie, atd., atd. Neumí ani číst a psát, natož aby u sebe meh nějaký doklad, třeba platný pas.
Jestliže však do těchto zemí cestují běloši třeba z naší republiky, musí mít pas, nejlépe s biometrickými údaji v elektronické podobě, na hranicích jsou kontrolováni, jsou jim snímány otisky prstů a připravuje se otisk DNA. Bojí se snad. vlády rozvinutých zemí, že dobře situovaní turisté ze zemí jejich spojenců a partnerů ve všech mezinárodních organizacích požádají o politický azyl nebo se ubytují u Armády spásy a budou se hlásit o sociální dávky?
Proč jsou ale zároveň hranice těchto států naprosto děravé, když se jedná o nevzdělané a nekvalifikované žebráky, kterým nejde o nic jiného, než ilegálně pobývat, ilegálně pracovat, každopádně se však přisát na místní bohatý sociální systém a je jasné, že několik týdnů poté co se rozhlédnou za nimi přijedou jejich alespoň desetičlenné rodiny, které bude také nutné živit, případně léčit z nakažlivých chorob všeho druhu?
Takovéto politice nemůže rozumět nikdo, kdo by si myslel, ze současné vlády většiny rozvinutých zemí pečují o blaho svých voličů, rozkvět svého národa a bezpečnost svého státu.
Pravda je někde jinde! Současné vlády rozvinutých zemí mají jediný úkol, před volbami nalákat voliče na hesla o obraně národních a státních zájmů, tím se udržet v čele státu a poté opustit své předvolební sliby, zradit voliče a zaprodat svoji zem a svůj národ, se kterým toho zase tolik společného nemají. Vědomě umožní přístup přistěhovalců a s jejich pomocí potom ovládnou příští volby. I to je však velmi krátkozraké a takové chování vlád svědčí pouze o naprosté nedostatku inteligence. Nyní se přistěhovalci tváří, že jsou vděčni těm ministrům a politikům, kteří je hájí a schvalují měkké imigrační zákony. Jakmile jich však bude dost na to, aby povstali a chopili se vlády, udělají to bez jakéhokoliv otálení. Jakmile jich bude dost, zvolí si vlastní zástupce, zavedou jako úřední jazyk svoji řeč a buď ovládnou celou hostitelskou zemi a nebo se od ní odtrhnou. Když přitom bude nutné nějakého původního obyvatele zabít, udělají to také bez jakýchkoliv výčitek. A první na řadě budou kolaboranti. Kdo zradil svůj národ, těžko může čekat slitování od jiného, který se bude obávat stejné zrady.
V dějinách našeho národa bylo několik skutečně zlomových událostí. Okupace naší země v roce 1968 k nim rozhodně patří. Pochybovat lze ovšem o místě tzv. Pražského jara. To byl pouze boj o moc mezi dvěmi skupinami komunistů, rozhodně ne pokus o převrat. Přesto musím tuto událost připomenout, protože to bylo poprvé, kdy jsem jasně formuloval politické stanovisko. Tehdy jsem asi jako jeden z mála občanů Československa viděl jedinou možnost jak dosáhnout demokracie a svobody a zbavit se diktatury proletariátu. Jedinou možností bylo využít Pražského jara a provést ozbrojený převrat i s odstraněním všech funkcionářů komunistické strany. Bylo totiž jasné, že pokud se nebude postupovat dostatečně tvrdě, komunisté vše zvrátí zpět. To se také stalo. Další příležitost, daná ovšem mezinárodní situací a zájmem západních zemí nastala až v roce 1989. Vzápětí po sametové revoluci byli Republikáni jedinou politickou stranou a tedy jedinou skupinou obyvatel, která požadovala prohlášení komunistické ideologie za zločineckou, prohlášení komunistické strany za zločineckou organizaci, zákaz propagace ideologie a existence komunistické strany a podobný postup jaký byl zvolen při denacifikaci Německa po druhé světové válce. Bohužel ani šestnáct let po sametové "revoluci" si nedokáže většina lidí připustit, že komunismus byl stejně zločinným systémem jako nacismus a že má na svědomí více lidských obětí a lidského utrpení. Tehdy ovšem proti nám a našemu názoru stáli v jednom šiku komunisté, bývalí komunisté, pseudohumanisté, pseudointelektuálové i pseudoumělci a to včetně přestárlých studentů, tzv. vůdců studentské revoluce. Pod vedením Havla a jeho nohsledů nepřátelé našeho národa a vlasti zneužívali všechna média k útokům na naše názory, zesměšňování našich požadavků a k ohlupování lidí. Vzpomeňte jen na výroky Havla o fašistech v podhradí, schvalování atentátů a výhrůžek bombovými útoky na Republikány a jejich představitele, a nepřeberně dalších útoků, včetně věznění při volbě prezidenta…
Proto jsme také intenzivně propagovali mimo jiné Analýzu 17. listopadu od M. Dolejšího, kterou jsme vydali čtyřikrát tiskem v obrovském nákladu a mnoha dalšími způsoby. I to však bylo málo. Naprostá většina lidí bez ohledu na politickou příslušnost nebo politické sympatie naletěla komunistům a jejich chartistickým pomahačům. Z revoluce byla najednou sametová revoluce a když posuzujeme její výsledek, tak musíme vždy znovu konstatovat, že na svém dokonale připraveném a provedeném absurdním divadlem nejvíce vydělali jeho autoři - komunisté. Nyní jsou z nich největší podnikatelé a kapitalisté a z nových pozic opět terorizují a utlačují ty samé lidi. Jeden příklad za všechny jistě postačí. Dříve komunistický kádrovák vyloženě terorizoval zaměstnance podniku a mohl je úplně zlikvidovat. Dnes tatáž osoba z pozice majitele téhož podniku vyhazuje tytéž lidi na dlažbu. A když se nezaměstnaných lidí zeptám koho budou volit, tak mi odpoví - komunisty, za nich by se to nemohlo stát. A když se jich znovu zeptám, zda jim nevadí, že je z práce vyhodil bývalý komunista, tak jenom krčí rameny.
Dokonale se podařilo zmanipulovat i veřejné mínění na Západě. V listopadu 1990 jsme vítali prezidenta USA G. Bushe na Václavském náměstí transparenty s nápisy "Pane Bushi pozor, podporujete bývalé komunisty" apod. Výsledkem této snahy informovat hlavu nejmocnějšího státu bylo to, že jsme stáli promoklí až na kůži ve tmě před americkým velvyslanectvím v Praze, protože nás pan Bush odmítl přijmout, zatímco branou dovnitř projížděly limuzíny s komunisty a bývalými komunisty ve vedoucích funkcích Československa, které vědomě pozvali Havel a Shirley a z neznalosti vítal Bush.
Dnes je naše země v ekonomické, společenské, politické i kulturní sféře nemocná. Metastázy rakoviny jsou rozesety v celém společenském organizmu. Jak vypadá složení sněmovny, senátu, vlády, úřadů všech stupňů, hitparáda zpěváků nebo vedení většiny podniků. Komunisté a ještě lépe komunisté estébáci. Díky komu byli zvoleni Havel a Klaus prezidentem České republiky? Kdo je v každém debatním pořadu na všech televizních kanálech? Kdo je ve vedení Parlamentu?
V takovéto situaci mnozí lidé ztrácejí hlavu i naději. To již je stejně marné, s tím se nedá nic dělat. To je heslo lidí majících výrazně českou národní povahu, kterých bohužel většina a kteří by bez jakýchkoliv pochyb naprosto shodně reagovali i po roce 1938, 1948, 1968.
Když jsou tedy bývalí i současní komunisté pevně usazeni na svých místech a většina národa uvedena do letargické odevzdanosti a naprosté pasivity projevující se například neúčastí více než tří čtvrtin voličů ve volbách, může se přikročit k činu. V senátu je podán návrh zákona na zákaz komunistické strany. Celý senát návrh schválí a postoupí sněmovně. A zatímco se čeká na jeho již dopředu jasné zamítnutí sněmovnou, mohou se jeho autoři producírovat před západní veřejností, našimi krajany a médii, jako neohrožení bojovníci proti komunistickému bezpráví. Na konferenci věnované založení Ústavu paměti národa v Bratislavě se tito „hrdinové protikomunistického odboje“ holedbají svými výkony. Proč také ne, když dnes se to nejen smí, ale je to dokonce módní. Mezi jeho autory jsou však i přestárlí studenti, kteří aktivně pomáhali Havlovi potlačovat v letech 1989 a 1990 jakýkoliv pokus Republikánů prosadit zákaz komunistické strany a potrestat komunistické zločiny. Nyní jako členové odkladiště pro )litické mrtvoly a luxusního domova důchodců vykrádají v roce 2005 republikánský návrh starý patnáct let. Takové osoby poslouží sice jako ilustrační příklad hloubky úpadku české společnosti, nemá však ani cenu je jmenovat, neboť jejich jména a život nemají delší trvání a větší hodnotu než jméno a život masařky kroužící kolem kravského lejna. Jeden rozdíl tady však je - vědomé pokrytectví, faleš a pohrdání ostatními lidmi. Chování, které bylo vždy vlastní všem bezcharakterním kariéristům, kteří se ochotně dávali do služeb nacismu a vstupovali do NSDAP, poté do služeb komunismu vstupovali do KSČ, aby dnes klidně vstoupili do jakékoliv parlamentní nebo módní strany nazývající se nezávislí nebo nestraničtí. Důležité je pouze to, že tyto strany sice :slouží zájmům národa a vlasti, ale skrze ně vede nejkratší a hlavně nejpohodlnější sta ke korytu i pro naprosto neschopné jedince, kteří by se prací nebo podnikáním uživili.
Je zajímavé, jak se tito vykradači našeho programu a plagiátoři chovají k nám, jako lotrům. Právě jejich chování je nejvíce usvědčuje ze lži a pokrytectví. Jestliže skutečně chtějí udělat to, co hlásají, proč se s námi nespojí, proč s námi alespoň nekomunikují a naopak, proč se od nás štítivě odtahují. Jediné vysvětlení je právě v jejich pokrytectví. Návrh sice předloží, z našeho jej opíší, ale uskutečnit jej v žádném případě nehodlají. Jediným jejich cílem je nalákat hlasy voličů a zajistit si před volbami prostor v médiích. Když přitom získají nějaký ten sponzorský dar navíc, tím lépe.
Jak dál? Co s tím? Máte nějaké řešení? Omlouvám se, jestliže moje odpověď některé z vás zklame. Na současnou situaci není jednoznačný lék a neexistuje ani jednoznačný recept na její změnu. Jelikož nelze očekávat nějaký výrazný společenský otřes, jako jsou například výtržnosti přistěhovalců ve Francii nebo prudký nárůst nezaměstnanosti a nic takového si ani nepřejeme, musíme spoléhat na naše tradice a pracovat tak, jak jsme si za těch šestnáct let zvykli - píle, vytrvalost, stálost v názorech, odvaha. Jsem si jist, že právě tyto vlastnosti nás i přes veškerou nepřízeň přivedou opět k vítězství.
Mnohé hlasy sice protestovaly proti úmyslu opravit a doplnit druhé vydáni mé knihy „… a tak to vidím já“ s poukazem na to, že se jedná o knihu naprosto nadčasovou. Tyto a jim podobné argumenty sice mají nemalou váhu, ale … A v tom je právě malý háček. Možností, jak oslovit spoluobčany v České republice je poskrovnu díky naprosté a neprodyšné informační blokádě, na které se podílí všechna média a jejich majitelé a všechny státní instituce. Mnohokrát jsem již vysvětloval, že to ovšem není jen česká specialita. Je vidět, že kampaň proti vlasteneckým silám je řízena z jednoho centra a podle jednotného scénáře. Naprosto stejné útoky, stejné formulace vět a stejné prostředky jsou ve věrném překladu do národních jazyků používány ve všech zemích Evropy. Je skutečně jedno, zda ničemnou lež sloužící k očerňování vlastenců vypustí Le Soir, Sunday Times, Rudé právo nebo Mladá fronta či Canal 5 nebo Nova. Možná, že jsem při náhodném vyjmenování dokonce trefil jednoho majitele. Což ovšem není žádný zázrak, protože ty, kdo ovládají média lze skutečně spočítat na prstech jedné ruky. Tím pádem je velmi vysoká pravděpodobnost uhodnout původce blokády
Při pročítání knihy jsem musel sice potvrdit názor většiny, ale zároveň jsem našel i mnohá již neaktuální místa. Ta dobrá však převažovala, jsou dokladem především pro tvrzení, že Republikáni od samého počátku své existence měli jasný, konkrétní a zcela vyhraněný program přímo jasnozřivě formulovaný. Jsou dokladem toho, že dodnes, šestnáct let po sametovém podvodu nemáme žádný vážný důvod náš původní program měnit. Vše, co jsme požadovali na samém počátku naší existence a co bylo původně odmítáno jako nesmysl a populistický k tomu, se postupem času stalo stěžejním programem všech politických stran bez ohledu na to, zda působí v parlamentu nebo mimo něj. Abych byl zcela konkrétní a pomohl oživit paměť našich spoluobčanů. Zapomínání a velmi rychlé k tomu je asi naším národním rysem. Možná, že to je přímý důsledek krátkých údobí svobody velmi rychle střídaných neustálými a krutými porážkami a nekonečně dlouhými obdobími následné poroby. Aby vůbec přežil, musel se náš národ naučit velmi rychle zapomínat, čímž se chránil před traumatickými změnami. Nebo spíše snažil se chránit. Nakonec se ale neubránil. Ještě podstatnějším rysem naší současné národní povahy je závist. Dokonce i Evropská komise v jednom ze svých četných zkoumání dospěla ke stejnému závěru. Závist ano, ale také výběrové, stejně jako zapomínání. Třeba tajné konto ve Švýcarsku si nikdo nedovede dost dobře představit, právě tak jako mrtvého dárce z tropických ostrovů. Proto také takováto zpráva nijak velkou závist nevyvolá. Zato dům se zahradou si umí představit i velmi retardovaná osoba. A proto se po takovéto zprávě vzedme vždy obrovská vlna závisti, která tolik zžírá útroby spoluobčanů, že dokáže přerůst až v neovladatelnou zášť. Poté se již snadno uvěří všemu, co se objeví v médiích, zvláště tehdy, když se tomu věřit chce.
Jednoznačně jsem tedy zachoval všechny pasáže, které dokládají uvedené předpoklady a to v nezměněné podobě, abych nemohl být obviněn ze snahy o dodatečnou jasnozřivost. Rozhodně nemám touhu, jako mnozí současní politici píšící svoje paměti, vykládat historii z hlediska současných informací. Přiznám se, že tehdy jsem mnoho věcí, událostí i lidí viděl jinak než dnes a podle toho jsem také na ně reagoval nebo se k nim choval. Dnes již vím zase jiné věci a mám jiné zkušenosti a proto bych jim třeba nevěřil, rozhodně bych se však k nim jinak choval a jinak na ně reagoval. To, že dnes nejen vím, ale má důkazy o jejich proradnosti a prolhanosti neznamená, že bych chtěl přehodnocovat minulost.
Přidal jsem však materiály především o těch událostech, které těsně předcházely našemu odchodu z parlamentu a zejména se odehrály v následujících letech.
Ani já osobně ani většina Republikánů nešla do politiky a nikdy politiku nedělala z touhy po poslaneckém křesle nebo jiných výhodách. Chtěli jsme a chce však veřejně vyjadřovat své názory a také je prosazovat. To, že naše názory přitáhnou pozornost a sympatie tolika lidí, že to stačí na parlamentní křesla je sice milý, ale druhotný produkt naší činnosti. Proto nám také nebylo nijak líto odchodu z parlamentu. Politiku, jako službu národu lze přeci dělat kdykoliv a kdekoliv. A naše strana prokázala, že dokáže ovlivňovat nejen vnitřní politiku českou, ale i mezinárodní bez ohledu na momentální volební výsledky. Naprostá informační blokáda jen před volbami přerušovaná surovými útoky není přeci udržována jen tak zbůhdarma. Má své důvody a svůj jasný účel. Již pouhá existence naší strany nedá vládnoucí garnituře klidně spát. Jak pohodlně by se vládlo, zvláště našemu zlomenému národu, nebýt Republikánů! Jen neustálý strašák návratu Republikánů do parlamentu drží zvlčilou vládní soldatesku před pácháním toho nejhoršího zvěrstva. Ve svém skleníkovém prostředí žijí takzvaní volení zástupci nepatrné části lidu v neměnné složení již tak dlouho, že zapomněli na to, jak a díky komu se do toho skleníku vůbec dostali. Dnes je všem příslušníkům parlamentní bandy pěti rozhodně milejší jejich poslanecký kolega, se kterým zasedají nejen na malé straně, ale i ve všech myslitelných dozorčích a správních radách a se kterým se dělí o příjmy od diet na služebních cestách až po provize z nezákonných obchodů, než kterýkoliv občan České republiky včetně voličů jejich vlastní politické strany.
Nehledě na to, jak malou část občanů České republiky vlastně volení zástupci zastupují. Jestliže jde k volbám třeba třicet procent voličů, tak vítězná politická strana, která se vychloubá svými třiceti pěti procenty získala vlastně jen deseti procentní podporu.
Její poslanci tedy zastupují nepatrný zlomek populace. Jak potom ale mohou požadovat, aby jejich rozhodnutí a jimi přijaté zákony vůbec někdo respektoval. To není demokracie, to je zvůle hrstky nezodpovědných jedinců, kteří se k moci dostali jen díky nedokonalým volebním zákonům.
Především bych chtěl každému čtenáři připomenout, že to není žádné vychloubání, když řeknu, že nebýt původního republikánského programu neměly by dnes ostatní politické strany ať již parlamentní nebo neparlamentní co nabídnout voličům. Vždyť dnes jen neuměle a s výrazným zpožděním kopírují jen to, za co veřejně v parlamentu nebo na televizní obrazovce Republikánům spílali ba i sprostě nadávali. Jen namátkou příklady aktuální. Když Republikáni poprvé předložili v parlamentu návrh na profesionalizaci armády a zrušení všeobecné branné povinnosti po volbách v roce 1992, vyjádřil se letitý poslanec občanských demokratů velmi urážlivě na naši adresu a prohlásil, že se jedná o blud a populistický nesmysl, který by byl příliš drahý a proto nerealizovatelný. O mnoho let později se z téhož poslance stal propagátor profesionální armády. Proč nepřistoupil již tehdy na náš návrh? Stát by ušetřil mnoho miliard ze svého rozpočtu a mnoho mladých mužů by si oddechlo od neoblíbené povinnosti. Další velmi aktuální příklad. Po roce 1992 byla ještě ta současná a velmi skutečná krize zdravotnictví přeci jen trochu vzdálená. Avšak pro každého jen trochu myslícího člověka jasná a rychle se blížící. Po konzultacích s lékaři jsem navrhl komplexní řešení těchto nastávajících problémů, protože podle mého názoru je lepší krizím předcházet než je se zpožděním za vysokých nákladů dodatečně řešit. Poprvé jsem požadoval zvýšení plateb státu za své pojištěnce, tj. děti a důchodce. Požadoval jsem výrazné omezení počtu zdravotních pojišťoven, které systém zdravotního pojištění soustavně drancují. Když je třeba třicet pojišťoven a každá z nich si odčerpá svůj díl na platy pro vedení, ho nosné sídlo atd. není se možné divit tomu, že se peněz na léky, léčení a zdravotnický personál prostě nedostává. Kdo měl tedy pravdu a kdo je ubohý a opožděný plagiátor? Kdo má právo stát v čele státu, ten kdo předkládá včas rozumná řešení anebo ten, komu i ta nejjednodušší věc dojde až s desetiletým zpoždění. Současný ministr zdravotnictví byl v době našich návrhů ještě havlofilem a z této pozice nám také nadával.
Přiznám se však k jednomu velmi neskromnému přání. Chtěl bych, aby se tato kniha stala pro každého svého čtenáře mementem. Člověk má možná jen jediný pokus na svůj život. Neopakovatelný, nenahraditelný a jedinečný. Přitom si nemůže vybrat do jakých podmínek, na jakém místě a v jakém času se jeho pokus odehraje. I když miluje svoje rodiče a svoji rodinu i když miluje svůj mateřský jazyk a svoji zem, může to být málo. Jeho rodina jej může opustit, jeho vlast se může nacházet v područí okupantů nebo ve stadiu všeobecného úpadku. Nebylo jistě nijak povzbuzující narodit se v době, kdy naši zem definitivně ovládli komunisté. Určovali a mrzačili životy celých generací. Nikdo se nemohl svobodně rozvíjet, život byl dopředu nalinkován a jasný.
Sociální jistota pouhého vegetativního přežívání však většině lidí naprosto postačovala a dokonce by se k ní rádi vrátili i dnes. A to i přes svoje nové zkušenosti v uplynulých šestnácti letech. Anebo právě kvůli nim. Bohužel se jim ani nelze příliš divit. Přechod od formálně politické konstrukce diktatury k demokracii a od ekonomického systému socialistického ke kapitalistickému byl totiž plně pod taktovkou bývalých a současných členů komunistické strany a proveden za přispění zrádců národa v jejich prospěch.
Dnes jsou ti, které měla revoluce smést na vrcholu ekonomické i politické moci. Rozhodují v parlamentu, vládě i ve vedení podniků. A s ohledem na volební preference své rodné strany již ani nemusí maskovat svoji minulost, naopak se k ní mohou hrdě hlásit. Rozčarování lidí z politické a ekonomické situace je potom sice pochopitelné ale, rozhodně není ospravedlnitelné. A rozhodně nelze ani pochopit ani omluvit strach před vyjádřením vlastního názoru anebo zacpávání si uší, když hovoří někdo s vlastním, vyhraněným a oficiálně zavrhovaným názorem nebo přímý projev zbabělosti.
Já jsem se vždy podivoval nad tím, proč třeba důchodci zásadně nevolí Republikány.
Rozhodně neoplývají vysokou životní úrovní, jako voliči občanských demokratů ani nemají nejmenší důvod k teskným vzpomínkám na minulost, kterou strávili za ostnatým drátem nabitým elektrickým proudem a o jednom druhu chleba a piva. Kde se bere jejich odmítání jasného a perspektivního názoru. Jedině v nedostatku odvahy.
Což je právě věc, kterou nemohu pochopit. Chápal bych a omluvil bych strach nebo projev zbabělosti u někoho -náctiletého. U takového bych jej ale nenašel, ač může přijít o mnoho zábavy, mnoho příjemných věcí a dlouhá desetiletí. Naopak nemohu pochopit ani omluvit projev zbabělosti o člověka staršího nebo starého. O co může přijít, o jednu operaci navíc nebo o lepší lůžko v léčebně pro dlouhodobě nemocné?
Proč o takové věci mluvím? Proč mluvím o věci, která může někoho dokonce rozzlobit? Protože odvahu je zapotřebí prokazovat a projevovat po celý život. Cesta kompromisů a ústupku od mávnutí rukou až po vyloženou rezignaci vede ke stagnaci a rychlému úpadku. A konečným výsledkem je potom život ne prožitý, ale pročekaný a zmarněný. Lepší je zemřít vstoje než žít na kolenou. Takové heslo zaznívalo v těch nemnoha světlých okamžicích našich dějin vždy a právě tak rychle, jako mizela naděje na změnu mizelo i toto heslo. Vždyť nemusí jít vždy o boj za svobodu se zbraní v ruce jehož excelentní ukázku předvedli bratři Mašínové nebo obětování se upálením jako u Palacha a jeho následovníků. Mnohdy stačí nemlčet, jen se ozvat, neudělat přesně to co vrchnost požaduje, nenechat si líbit žádnou křivdu. A je mi až trapné to zdůrazňovat, ale mnohdy by stačila i taková až trapná maličkost nevyžadující ani kapičku odvahy. Jen přemoci vrozenou lenost a udělat pár kroků k volební místnosti. Tam v klidu a bezpečí neprůhledné zástěny si to klidně vyřídit i s tím nejmocnějším politikem. Je to tak mnoho, co požaduji?