Ve středu 26. května roku 1937 před úsvitem zemřel v Praze Karel Kramář, a jako by to byla symbolická předzvěst všech událostí následujících - událostí, které naprosto změnily osud českého národa. Možná navždy. Kramář dobře tušil, k čemu se schyluje, a na český národ a svou vlast myslel do posledního dechu. Nedlouho před smrtí vyjádřil své velké obavy:
Šel jsem do neutuchajících zápasů a jedinou odměnou bylo mně a je mi, že jsem svému národu sloužil poctivě, čestně a - doufám - dobře. Upírají-li mi to jiní, budiž jim odpuštěno. Jen když neodejdu, aniž jsem prospěl vlasti. Je jen jediné, čeho se obávám: nebyl-li můj zápas marný, nebylo-li marné mé volání a nesplní-li se mé obavy o republiku. Co bude, až zmlknu navždy? Toho se bojím nejvíce - o osud republiky a budoucnost národa se bojím.
Před 70 roky zemřel poslední z trojice novodobých politických vůdců českého národa. Nezpochybnitelný nástupce Palackého a Riegra. Poslední vůdce národa…
Mnozí a mnozí se však snažili, a to už za jeho života, aby jméno Kramář zmizelo z povědomí národa. A takřka se jim to podařilo. Protislovanská Vídeň i sebestředný Masarykův „Hrad“, to jsou nesporně ti, kterým Kramář v tušení blízkosti smrti ve své velkorysosti odpustil. Na jejich zavilé tažení proti němu s úspěchem navázali po II. světové válce komunisté svým třídním výkladem dějin a dnes dláždí Kramářovu cestu do zapomnění odnárodnění liberálové.
Do sebe zahledění politikové a politikáři nesčíslněkrát nebrali vážně Kramářovy myšlenky. Národ a vlast se z toho dodnes nevzpamatovaly… Udělejme vše pro to, aby se statečná a moudrá Kramářova postava vrátila do dějin národa na místo náležité. Byla to nejsvětlejší postava české politiky XX. století.
Pro tentokrát si jen připomeňme některé momenty z Kramářova života a díla lepolerem jeho citátů na straně jedné - a výroků o něm (kladných i záporných) na straně druhé. Až budeme slavit za tři roky 150 let od Kramářova narození, snad budeme moci s hrdostí říci: „Dnes jsme již mnohem dále…“
Karel Kramář se narodil 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou, tedy shodou okolností nedaleko Semil, rodiště Františka Ladislava Riegra. Jeho otec Petr byl úspěšný a zámožný stavitel. Nejprve, ještě jako školák, mladičký Karel inklinoval politicky k Palackého a Riegrově Národní straně. Sám k tomuto svému ranému zaujetí pro politiku v „Pamětech“ uvádí: „Byl jsem tehdy zuřivým staročechem, k velkému údivu svého otce, který jím nebyl…“
Kramářova příchylnost ke staročechům však neměla mít dlouhého trvání. Jejich pasivní opozice a „drobečková“ politika nemohla mladého nadšence plného chuti do aktivního boje o důstojné postavení českého národa v rakousko-uherské monarchii napořád uspokojit. Kramář se časem ztotožnil s mladočeským tvrzením o škodlivosti „trpného odporu“, který českému národu působil újmu nejen v hospodářské oblasti. K definitivnímu Kramářovu odklonu od Národní strany došlo paradoxně po návratu staročeských zástupců na říšskou radu po pádu Auerspergova kabinetu v roce 1879. Třebaže svou úctu k Riegrovi nikdy neztratil, jeho stranu vlastně „vinou Riegrovou“ onoho roku zatratil:
Konečně tedy šli staročeši do Vídně a já čekal na první řeč Riegrovu jako na zjevení. Očekával jsem, že vzdání se pasivní oposice nebude po jeho řeči vypadat jako porážka slabých, kteří přeceňovali své síly, nýbrž že českou otázku tak rozvine v celé její šíři, že zanechání pasivní oposice v očích Vídně nebude znakem slabosti, nýbrž jen taktickou otázkou. Když konečně jsem řeč četl, byl jsem tak zklamán, že nedovedu to ani vypsati. Tak malá byla…
V té době byl Kramář již nezvratně rozhodnut, že se stane politikem. A to navzdory velmi vážně míněným otcovým námitkám a varováním. K datu 28. června 1879, tedy pět dnů poté, co obdržel maturitní vysvědčení, zaznamenává si – s patosem devatenáctiletého absolventa gymnasia – do svého deníku:
Já zamiloval se do ideálů. Do vlasti a do přítele! … Ano, vlast a přítel, toť heslo mé. S tím v život se pouštím nový, v život neklidný. Což najdu snad poklidu? Nemohu ho nalézti, vždy hnáti mne to bude dále, já vlasti nikdy dost neposloužím! Jen ať nezhynu vlasti bez prospěchu! Cítím v sobě dřímajících sil, nuž, ať v let je rozpoutám, by probudily se mocí neodvratnou k vlasti a přítele blahu! … Nuž, vstupuji v život se slibem: ať život zhroutí mne svými bídy balvany, ať zchromí mého ducha let, ať nakupí mně hory v cesty, já do posledního dechu chci v srdci mít vlast a přítele, jim obětovati chci vše, co v moci mé, všecky ducha síly i kapku poslední!
Všeho toho se Karlu Kramářovi mělo v budoucnu dostat vrchovatě. I zrady ze strany přátel…
Příští roky ovšem věnuje Kramář především svému vzdělávání. Již se zřetelem k rozhodnutí věnovat se politice zvolil studium práva. V zimním semestru roku 1879 se zapisuje na berlínské právnické fakultě, v následujícím letním semestru studuje ve Štrasburku. Na podzim roku 1880 je však již zapsán jako řádný posluchač práv na pražské universitě. Ani při studiu ale nezapomíná na politiku, je mimo jiné zvolen funkcionářem spolku Všehrd a participuje při navrácení university českému národu v roce 1882. Kramářův životopisec Vladimír Sís o oné době napsal:
Byla to prostě krásná a významná pro duševní rozvoj doba, ve které Kramář jako vysokoškolský student žil, doba kvasu, v níž přes všechen nátěr internacionalismu vyzrávalo naopak hluboké cítění národní, cítění pravé, střízlivé, tvořivé, jehož hlavní metou bylo: viděti český národ rovnocenný národům ostatním a zvláště německému ve všech oborech práce.
Dne 24. dubna 1884 byl Karel Kramář promován doktorem práv. Své vzdělání však ještě nepovažoval za završené a další dva roky strávil studiem národohospodářství nejprve opět v Berlíně a poté v Paříži, kde byl prvním českým posluchačem na „École libre des sciences politiques“. Z Paříže odjíždí na tři měsíce do Londýna a na podzim 1885 je opět v Berlíně, kde připravuje do tisku své první vědecké studie „Das Papiergeld in Österreich seit Jahre 1848“ a „Die russische Valutereforme“. V létě 1886 přijíždí Kramář do Vídně a setrvá tu až do jara 1890. Podle Síse „pracoval znovu houževnatě: zahrabal se do vídeňských archivů, především do archivu staré Horní komory a někdejší České kanceláře a studoval zde pilně namnoze neznámé prameny pro finanční dějiny a hlavně pro dějiny vnitřní správy rakouské…“ Čtyři roky „zahrabán“ v archivu… Čtyři roky usilovného studia zaprášených foliantů… Nejde nám to nějak s Kramářem dohromady! A skutečně: tehdy asi naposledy se ještě dala přehodit výhybka Kramářova osudu. Jenže – Kramář se při zkoumání prastarých listin mimovolně natolik utvrdil v nezlomné víře v neporušitelnost státního práva českého, že z vídeňského archivu už vedly koleje jeho života přímo k vůdcovství českého národa, pod rakouskou šibenici, do křesla prvního československého ministerského předsedy…
A tak Kramář na základě svých postgraduálních studií nejenže publikoval nové vědecké spisy – „České státní právo“ (1896), „Europe and the Bohemian Question“ (1902) a další – ale využil nabyté znalosti i mnohem, mnohem později, když konstruoval spolu s Rašínem legitimitu vzniku Československa:
Byl jsem od té doby nejpřesvědčenějším státoprávníkem … a poněvadž jsem na to nezapomněl, že poměr Českého království k Habsburkům je smluvní, vzájemný a smluvní zůstal, nehledě na porušení této smluvní přísahy Marií Therezií, navrhl jsem jako ministerský předseda ministerské radě, abych jménem zastupitelstva českého národa, jako jednoho z obou kompaciscentů, v Národním shromáždění 14. listopadu 1918 prohlásil svazek mezi Habsburky a českým národem, obnovený pragmatickou sankcí, za zrušený vinou Habsburků…
Ve Vídni se Kramář brzy seznámil s Josefem Kaizlem, jenž spolu s Masarykem stál v čele tzv. „realistického“ hnutí. V té době to – snad – ještě nebyla taková „Masarykova sekta“, jakou byl realismus doby pozdější, a tak Kaizl snadno získal Kramáře ke spolupráci s týdeníkem realistů „Čas“. Všichni tři, Masaryk (kterému přezdívali oba mladší kolegové „Pastýř“), Kaizl i Kramář, se brzy shodli, že je čas vstoupit do „nejvyšší politiky“, a po delších jednáních se s mladočechy dohodli na kandidatuře ve volbách do říšské rady. Přibližme si dvěma úryvky text volebního programu mladočeské Národní strany svobodomyslné, na kterém se již Kramář významně podílel:
My Čechové, největší slovanský národ v Rakousku většinou slovanském, musíme žíti ve shodě s ostatními Slovany. Nepřátelské snahy odnárodňující centralizace národy slovanské nad to nutí ke vzájemné sebeobraně. … Chceme podporovati vládu vídeňskou tehdy, když zřejmě a poctivě se postaví na půdu rovnoprávnosti všech národů, na princip autonomie, a když účinně bude podporovati naše snahy decentralisační.
Volby se konaly 2. března 1891. Riegrova staročeská Národní strana byla smetena z politického kolbiště takovým způsobem, jaký si jistě ani nezasloužila. Z této prohry se již nikdy nevzpamatovala. Na její vrub uspěla – především pro svůj odpor vůči „staročeským“ punktacím – Národní strana svobodomyslná a samosebou spolu s ní i všichni tři naši „realisté“. Kaizl však zůstal už napořád svým smýšlením tak trochu „staročechem“, Masaryk se záhy rozhádal se všemi a po čase byl dokonce přinucen složit mandát a Karel Kramář – ten se ihned po zvolení připojil ke klubu poslanců Národní strany svobodomyslné bezvýhradně i tím, že podepsal její státoprávní osvědčení. Za své poslanecké krédo vyhlásil: „Méně krásných slov, méně víry v samospasná hesla, za to více vědění a více chuti k práci, méně výtečníkování, za to však více autokritiky a s tím – více sebedůvěry.“ Nezapomněl však nikdy na nepochybné zásluhy svých velkých předchůdců:
Až do opuštění pasivity nemohla naše politika být než citovou – a pro tu musil mít národ vůdce, autoritu, ke které by měl citový poměr – Palackého a Riegra. A bylo by nespravedlivým nepřiznati, že pro tuto heroickou dobu naší politiky byl Rieger celým svým životem a svými skvělými vlastnostmi rozeným vůdcem…
Vůči vlastnímu spolustraníku Masarykovi a jeho rozkolnictví a pletichaření se však Kramář vyjádřil v téže době velmi příkře. Kaizlovi v červenci 1893 napsal:
Dvě věci vytýkám Pastýři: 1. on naprosto nezná a nedrží povinností svých k straně, 2. rád příliš mnoho a všude mluví proti lidem naší strany a opravdu tím, snad nevědomky, roztrušuje věci, což může se právem nazývati klepařstvím – a toho bychom neměli se dopouštěti. Co se týče prvního – je v tom kus profesorství, on musí každý manuscript opraviti – třeba zbytečně – ve všem musí najíti nějakou chybu, a o všem musí profesorsky kázati … Dal-li jsem se k straně, a jsem-li v ní, učinil jsem tak pro vyšší cíle té strany, které schvaluji – v ostatním musím se zapříti – a musím také především hleděti k tomu, abych sám nepodkopával vážnost strany. … Vůbec se mně zdá, že Pastýř dovede být jen ve straně, ve které on poroučí, ale i k tomu mu schází první podmínka, totiž, že sám se neumí podčiňovati – a to je u nás, obyčejných smrtelných, kteří nejsme Napoleoni, jednou z hlavních podmínek, chceme-li v daném případě také komandovati.
Kramářova a Masarykova cesta se již v té době začaly vinou Masarykovou rozcházet. K velké škodě národa. Kramář se k Masarykovi ale až do své smrti snažil chovat s noblesou a snad i úctou, ze strany Masarykovy ovšem takové velkorysé zacházení bylo v jejich čím dále častějších zásadních půtkách málokdy opětováno.
Pro Kramáře nastal čas začít se vnitřně loučit nejen s Masarykem, ale i s masarykovským „realismem“, o kterém pár roků před tím napsala případně Eliška Krásnohorská:
Známo, že se pod názvem realistů u nás vytvořil tábor, jehož harcovníci jak do politiky, tak do jiných oborů národního žití se rozjíždějí, aby šířili své nauky a záměrům svým zjednávali půdu. Pověstné přimknutí k jiné, silnější národnosti bylo prvním určitým jejich heslem, ale když se snaha ta potkala s nejtužším odporem, narazivši o mravní rozhorlenost národa, zastrčena tato veliká korouhev revoluční a pracuje se pod korouhvičkami méně křiklavými.
Jedna z nich má heslo: „Pryč s frázovitým vlastenčením!“… Již prý je dost planých řečí a veršů povzbuzujících k vlastenectví. Velmistr realistů profesor Tomáš Masaryk a jeho rytířové nás učí, že zápasení o národnost naši a o práva její nyní již není předním a nejvážnějším naším úkolem. Zejména mládeži a předně inteligentní mládeži, studentstvu, pilně se vštěpuje náhled, že o práva naše jazyková netřeba již se jako dříve ani báti, ani přičiňovati; zjevně se prohlašuje jako věc nejpřirozenější a samozřejmě neodvratná, že se mladá generace stará již jen o otázky sociální. Jest až ku podivu, ale podivu smutnému, s jakým zdarem se u mládeže naší potkává toto snažení, které usiluje vštípiti jí utkvělou myšlenku, že otázka sociální může v národě našem správně býti rozřešena bez otázky národní, ano že tuto vylučuje jako přežilou překážku svého rozvoje, jako rušitelku moderního pokroku člověčenstva vůbec.
Kramář, který se tedy prvně stal poslancem říšské rady v roce 1891, ve svých necelých jedenatřiceti letech, byl později volen i do českého sněmu a po převratě samozřejmě i do parlamentu nového státu. Poslancem tak byl nepřetržitě (s výhradou doby, kdy součástí Kramářova odsouzení k smrti byla i ztráta mandátu) takřka půl století. V počátcích politické kariéry je jeho věhlas spojen právě s činností poslaneckou. O Kramářově tehdejším významu svědčí jeden z dobových pramenů nejobjektivnějších – XV. díl Ottova slovníku naučného, vydaný roku 1900, tedy v roce, kdy Kramář oslavil teprve své čtyřicáté narozeniny. Historiku Janu Srbovi vydavatel vyhradil pro heslo „Karel Kramář“ skoro 70 řádek. Naše výňatky zmiňují především jeho vystupování na říšské radě v dekádě 1891–1900:
V obou sborech zákonodárných stal se záhy jedním z předních řečníků a v Klubu českých poslanců získal si značný vliv. Opětně zvolen do rakouské delegace, kde rovněž vynikl. Všestranným vzděláním svým, uhlazeností a svědomitostí u vykonávání svého mandátu získal si sympatie ve všech stranách sněmovny tou měrou, že v novém období při volbě předsednictva dne 6. dubna 1897 zvolen druhým místopředsedou. Když německá opozice proti vládě hr. Badeniho nezřízenou obstrukci prováděla, vzdal se předseda dr. Kathrein svého úřadu a sněmovna přistoupila dne 26. října 1897 k nové volbě předsednictví, při které zvolen Kramář prvním místopředsedou. Německá obstrukce stávala se den ode dne zuřivější a útočila ne toliko na vládu, ale i na předsednictví: opozice prodlužovala obstrukčními návrhy a řečmi svými schůze přes míru, a předseda Abrahamowicz a náměstkové jeho Kramář a dr. Fuchs musili napínati veškeré síly své, aby za takovýchto okolností úřad svůj zastali. Sněmovna stala se jevištěm nejodpornějších scén, a předsednictví bylo předmětem neurvalých a násilných útoků rozzuřených německých nacionálů pod vedením pověstného Wolfa a jich spojenců. Kramář, jenž se vší energií hájil důstojnost sněmovny a neohroženě vzdoroval útočníkům, obrátil na sebe nezměrnou zášť družiny Wolfovy. … Kramář byl a jest neustále publicisticky činným a hájí obratně zájmy národa českého v čelných časopisech německých i francouzských; články jeho o poměrech rakouských budí velikou pozornost a stávají se předmětem podrobných úvah v nejčelnějších listech evropských.
Druhou dekádu Kramářovy politické činnosti pak sumarizují Dodatky Ottova slovníku z roku 1909, pro které heslo „Kramář“ zpracoval historik Oldřich Flégl. Mimo jiné zdůraznil, že:
…zejména v posledních letech – dotýká se skoro všech otázek a snah politického života českého; vyšinulť se Kramář všestrannou inteligencí, vzácným smyslem pro pochopení daných poměrů, pro pochopení psychologických momentů v politice, uměním bystře rozeznávati situaci, opatrnou volbou případné taktiky a zejména též neúmornou intensitou pracovní na místo vůdčího českého politika…
Ano, tou dobou, ale možná už dokonce před skonem Františka Ladislava Riegra v roce 1903 má český národ svého nového vůdce. Je jím - samo sebou i díky bezprecedentnímu vzestupu jeho mladočeské strany a stejně tak bezprecedentnímu pádu strany staročeské - Karel Kramář. Na to, jak v mnoha věcech Kramář připomíná svého o dvě generace staršího rodáka, poukázal jeho spolužák z právnických studií a pozdější národohospodář Cyril Horáček:
Kdokoli zabývati se bude životem a dílem dr. Karla Kramáře, tomu nemůže ujíti zvláštní shoda mezi ním a jeho velikým spolurodákem dr. Františkem Ladislavem Riegrem. Oba pocházeli z téhož podkrkonošského rodiště Semil, rodinné poměry majetkové obou byly tak příznivé, že se mohli oba bez starosti o nějaké výdělečné zaměstnání věnovati výhradně veřejné službě svého národa. Oba tak učinili již ve velmi mladém věku, oba záhy vynikli jako slavní řečníci na tribuně parlamentu a získali tak pověst světovou. … Nic nevadí, že mezi nimi byly i rozdíly, dané různostmi věku a dob, ve kterých působili, a že v důsledku toho každý z nich, jeden na sklonku, druhý na počátku své politické dráhy stali se vůdci dvou navzájem ostře se potýkajících stran politických. Přes toto politické soupeřství oba spojovala stejná nezištná láska k národu, ba oba do jisté míry zažili i stejný nevděk, který bohužel bývá údělem těch, kdo působí v životě veřejném…
K nejčastějším Kramářovým parlamentním thematům patřilo především historické právo české, boj proti centralismu, národní autonomie pro všechny národy říše, federalizace monarchie, boj za svobodu slova a tisku, úsilí o sjednocení Slovanů rakouských a boj za všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo. Právě – vítězný – boj Kramářův a jím vedené Národní strany svobodomyslné za změnu volebního zákona svědčí především o tom, že to byl vpravdě vůdce – celého – národa. Kramář musel jasně vědět, že prosazení všeobecného volebního práva nutně povede ke snížení váhy jeho strany. Přesto o toto právo se vší vehemencí bojoval! Vladimír Sís k tomu dodává: „Také mu šlo o to, aby připoutal českého dělníka k národu a odvrátil ho od internacionály, ovládané němectvím. Jako vždy podřídil zájmy strany zájmům celku, národa a vlasti a stranu obětoval.“
Kramář však byl od počátku minulého století chápán nejen jako nový vůdce národa českého. Jeho politický talent a jeho starost o utlačované slovanské národy byly ceněny i za hranicemi Českého království, ba dokonce za hranicemi Rakouska-Uherska natolik, že byl považován za neformální hlavu slovanského hnutí.
Kramář zavrhl panslavismus ruský i austroslavismus Havlíčkův a byl hlavním představitelem tzv. „novoslovanství“, které se stalo jádrem jeho politiky zahraniční. Jednota a síla Slovanstva měla tvořit protiváhu moci germánské; v rámci toho samozřejmě bojoval i za odpoutání monarchie od Německa. Jako hlavní zásadu razil, že „slovanská politika nesmí být ani rakouská, ani ruská, nýbrž prostě slovanská.“ Zároveň pokládal za samozřejmé uznání plné rovnocennosti všech slovanských kmenů, tedy i těch nejmenších, naprosté zachování individuality každého jednotlivého národa a odmítal utlačování jednoho slovanského národa jiným, což adresoval především Rusům, o jejichž smíření s Poláky usiloval, stejně tak jako se snažil přispět k vyřešení sporů srbsko-bulharských. Vrcholem takových jeho aktivit bylo svolání Všeslovanského sjezdu do Prahy v roce 1908 a do Sofie v roce 1910. Na sofijském sjezdu Kramář mimo jiné řekl:
…my, Novoslované, stojíme na zásadě, že není Slovan ten, jenž utlačuje slovanské národy. To ovšem platí stejně pro všechny Slovany. Žádáme a jsme povinni žádati po celé bitevní čáře slovanských půtek mír i svobodu k rozvoji každého jednotlivého slovanského národa.
Na Kramářovu roli na obou sjezdech vzpomíná významný bulharský šiřitel novoslovanství Stefan Savov Bobčev:
S dr. Karlem Kramářem seznámil jsem se poprvé v Praze roku 1908 u příležitosti prvního Všeslovanského sjezdu. Nejmohutnější dojem v projevech jeho činnosti jakožto předsedy tohoto sjezdu učinilo na mne jeho vroucí, upřímné a důrazné přání, aby docílil porozumění mezi jednotlivými národními skupinami, které slovanští národové na tomto kongresu utvořili. Zřejmě soudil, že v Praze bude možno postaviti pevné a hluboké základy k dobrým vzájemným vztahům mezi Rusy a Poláky a rovněž mezi jižními Slovany. … Na druhý Všeslovanský sjezd v Sofii dostavil se Kramář jako veliký Slovan ozářen aureolou zásluh i světlých nadějí v jeho velikou příští úlohu v mezislovanských vztazích. Na tomto sjezdu, jehož byl čestným předsedou, promluvil Kramář rusky, bulharsky i česky, při čemž protlumočil myšlenky, ve kterých se zrcadlila jeho pevná víra v zářivou budoucnost Slovanstva, bez ohledů na to, že jednotliví slovanští národové žili po celá staletí v krvavých nenávistích.
Na Kramářovu návštěvu Petrohradu těsně před pražským sjezdem zase vzpomíná ruský diplomat Maklakov:
Byl nejen Čechem, nýbrž i Slovanem a budoucnosti Slovanstva už tehdy si nedovedl představiti bez Ruska. Pokoušel se do roku 1914 odvrátiti válku tím, že proti germanismu stavěl slovanství. … Kramář byl vzdálen myšlenek panslavismu starých dob „stékání slovanských potoků do ruského moře“. … Doba, kdy se rodily takové sny, náležela již dávné minulosti. Kramář byl pro ni nejen příliš realistou, nýbrž i příliš Čechem a demokratem. … Předvídal již tehdy zhroucení Rakouska? Nevím nemluvil o tom. … Snad také ještě věřil, že Rakousko bude s to odloučiti svoji politiku od Německa a že se stane federací, v níž by byli Němci menšinou. Stavěl se za změnu Rakouska, byl však stále ještě loyálním občanem rakouské říše.
Kramářova loyalita, ať domnělá či skutečná, měla však své meze. Stejně jako trpělivost Vídně s jeho novoslovanským hnutím. Po vypuknutí války bylo jasné, že se Kramář a Rakousko dostanou brzy do osudového střetu. Do střetu vpravdě „kdo s koho“ především proto, že Kramář vsadil vše na Rusko. V památném článku v „Národních listech“ ze dne 4. srpna 1914 Kramář nazval světový konflikt válkou Germánstva se Slovanstvem a jasně naznačil, kde je v něm místo českého národa.
Třebaže hlavní záminkou pro Kramářovo zatčení dne 29. května 1915 bylo organizování bojkotu delegace českých poslanců do hlavního stanu, kde měli gratulovat arcivévodovi Bedřichovi k vítězství u Gorlice, výše uvedený „programový článek“ se na významné místo v obžalobě a v následném soudním procesu také dostal. Nadporučík-auditor dr. Markus Preminger nebyl za žalobce ustanoven náhodou: pocházel z rodiny černovického židovského obchodníka s obilím a od roku 1910 mu byly jako náměstkovi c. k. státního zástupce v bukovinských Černovicích svěřovány zejména důležité procesy vyzvědačské a rusofilské. Preminger v obžalobě podané 6. října 1915 mimo jiné uvádí:
Avšak teprve po vypuknutí války mohlo a musilo se rozhodnouti, zdali dr. Kramář chtěl pokračovati ve svém ničivém díle proti naší říši a setrvati na zahájené dráze novoslovanství, nebo se mohl rozhodnouti navrátiti se ke své povinnosti k císaři a říši. U dra Kramáře nesmí se arci předpokládati, že by se otevřeně a bez obalu prohlásil za nepřítele státu; nejméně za válečného stavu, kdy mohl počítati s tím, že by jej neprodleně stihl trest. Ježto však vůdčí politik ve svém postavení nemůže se chovati netečně a on musel se rozhodnouti, zdali chce následovati výzvy císařského manifestu či ne, je obzvláště významný jeho programový článek ze 4. srpna 1914 v čísle 211 „Národních listů“. Neboť tento článek možno přímo považovati za odpověď na válečný manifest. Již v úvodu mluví o boji mezi Germánstvem a Slovanstvem. Pokouší se sice, jako vždy, i zde zastříti svůj pravý úmysl a cituje toto heslo dle výroku německého kancléře. Zde nebudiž blíže zkoumáno, zdali německý kancléř použil takového slova a při jaké příležitosti se tak stalo. Z péra dra Kramáře vyšlo jistotně jako heslo rozhodného významu. Neboť bylo znamením pro všechny jeho stoupence a pomáhače, že organisovaný panslavismus má pokračovati v působnosti, byla to výzva k chování ve smyslu slovanské vzájemnosti.
Tomuto stanovisku odpovídají také úplně další vývody článku. Tak píše pro každého věci znalého zcela srozumitelně: „Státy evropské klásti budou poslední účty ze své politiky – nyní mstíti se budou všecky chyby vnitřní politiky, všecko přehlížení mravních faktorů osudné zkoušky. A tolik si řekněme, že po skončení hrozné války mapu Evropy nepoznáme. … V této chvíli každý z nás myslí ovšem na budoucnost našeho národa… Nyní nezbývá, než mužně bez bázně a strachu hleděti budoucnosti vstříc. Dnes, v době nejintensivnějšího národního života nerozhodují bitvy o osudu národů. O budoucnost svého národa se nebojíme. … Ať tedy osud v nejohromnějším zápase, jaký viděla historie, v zápase, v němž celý svět zápolí o budoucnost evropských dějin, o hegemonii jednoho a mír a pokoj všech, jakkoli rozhodne, ať z boje toho vzejde pro nás doba těžkých zkoušek a strádání, anebo možnost žíti plným národním životem na prospěch náš i všech drahých: budoucnost naše je v nás samých! Jestli sami sebe nezahubíme, nikdo nás nezničí!“
A nadporučík Preminger pokračuje:
Dr. Kramář nemohl se odvážiti zřejměji odříci výzvě válečného manifestu, nezahaleněji vysloviti své heslo o boji Němectva za nadvládu a hanebněji odvrátiti se od státu v nejvyšší tísni. A k tomu ještě slovo o přetvoření mapy Evropy a naděje v možnost plného národního života!
Organizuje-li někdo po léta, tak jako činil dr. Kramář, v ruském „novoslovanství“ zradu proti naší říši v tuzemsku a v cizině, stačí již jeden takový článek, aby odpoutal všechny číhající síly a aby ukázal všem pomáhačům a stvůrám cestu, po které mají jíti.
Hlavní líčení před zeměbraneckým divisním soudem ve Vídni začalo 6. prosince 1915 za předsednictví plukovníka Wilibalda Sauera von Nordendorf, kterého kvůli nemoci vystřídal od 14. února 1916 plukovník Gustav Seydl. Kramář, Rašín, Červinka i Zamazal byli obžalováni z velezrady, resp. vyzvědačství a navzdory mnoha příznivým svědeckým výpovědím i z nejvyšších státních kruhů rozhodl soud ve shodě s obžalobou a shledal je vinnými ze spáchání zločinů velezrady a proti válečné moci státu (Kramář a Rašín) a vyzvědačství (Červinka a Zamazal), když po pravdě řečeno objektivně například shledal, že:
Právě vzhledem k hlavnímu obžalovanému dru Kramářovi dospěl válečný soud k přesvědčení, že … u něho převrat nebyl vlastním účelem, nýbrž jen prostředkem k uskutečnění domnělého poslání českého národa, s čímž zároveň spojováno zabezpečení národa před příštím ohrožením se strany němectví, takže – posuzováno psychologicky – jeho činy vznikly z nacionálního pudu sebezachování národa a přes něj směřovaly k slovanské – především české – samostatnosti…
Dne 3. června 1916 vynesl soud rozsudek, který – podle přítomného poslance Zdeňka Tobolky – přijal Kramář „s ironickým úsměvem u pravého koutku úst“. Všichni čtyři obžalovaní byli odsouzeni „k smrti provazem“ a rozsudkem bylo určeno i pořadí exekuce: Červinka, Zamazal, Rašín, Kramář. Kramář byl shledán vinným, že mimo jiné:
…po všeobecné mobilizaci v královstvích a zemích na říšské radě zastoupených, nařízené dne 31. července 1914, jako vůdce panslavistické propagandy a českého, rusofilského hnutí hlásáním a šířením zásady všeslovanské vzájemnosti, pěstováním styků s nepřátelskou cizinou a vědomou součinností s organizovanými tam podniky na rozbití jednotného státního svazku a odtržení korunních zemí Čech, Moravy, Slezska, jakož i Slovenska a jiných území rakousko-uherského mocnářství, obydlených Slovany podnikl jako původce, návodčí a strůjce něco, co bylo nastraženo, aby se odtrhla jedna část od jednotného státního svazku a obvodu zemí císařství Rakouského, přivodilo a zvětšilo nebezpečenství pro stát zevně a pobouřilo zevnitř; stalo se tak ve spojeních, osnováním, vybízením, povzbuzováním a sváděním slovem, písmem a tiskopisy, radou a vlastním činem, sdělovanými, k takovým cílům vedoucími tajemstvími, pobuřováním, výzvědami a podporou…
Odvolací řízení před Nejvyšším zeměbraneckým soudním dvorem rozsudky smrti 20. listopadu 1916 potvrdilo. V osobě Kramáře tak měl být očividně odsouzen a zastrašen celý český národ! Proces a jeho výsledek vyvolal mnoho nesouhlasných reakcí v cizině, zejména mezi dohodovými politiky. Za všechny například Georges Clemenceau: „Kramář čeká ve svém vězení, až Jeho Veličenstvo dá znamení mezi dvěma ranními modlitbami, aby byl odveden na popraviště…“
Nález druhé instance byl ihned předán kabinetní kanceláři s žádostí, aby byl bez prodlení předložen císaři k podpisu, vojenské velení naléhalo na okamžité potvrzení rozsudku. Císař je však již v agonii. Pokus vést císařovi ruku, aby rozsudek jakkoli podepsal, zmařil dr. Vilém Kerzl, osobní lékař císařův. Zřejmě zachránil Kramářovi život – na druhý den je už císař František Josef I. mrtev.
Nový císař Karel nejprve 16. prosince zmírňuje všem odsouzeným trest smrti na dlouholetý žalář a posléze – 2. července 1917 – je amnestuje zcela, přičemž jak Kramář, tak Rašín odmítají přistoupit na původně kladenou podmínku, že se nebudou nadále politicky angažovat.
Kramář se vrací triumfálně do Prahy a stává se opět hlavní postavou českého politického dění. Dne 13. července 1918 je zvolen předsedou nového Národního výboru, ve kterém se soustředily všechny české politické strany. Mimo jiné reorganizuje svou vlastní stranu. Stará Národní strana svobodomyslná, jejímž byl Kramář členem od roku 1891 a kterou deset let vedl, končí: sloučením několika stran vzniká 19. února 1918 Česká státoprávní demokracie, která ponese od roku 1919 název Československá národní demokracie. Na rozloučenou s „mladočešstvím“ Kramář uvedl:
Nová strana ve všem svém snažení bude ovšem všenárodní. Upřímný, poctivý její demokratismus přímo vylučuje, aby se starala jen o některou vrstvu našeho národa. Nikdy nezapomene nejen příkazů sociální spravedlnosti, nýbrž také toho, jak velký národní význam má zvýšení kulturní a sociální úrovně našich širokých vrstev lidových pro celou budoucnost našeho národa, jehož význačnou známkou je, že ve svém složení je tak převážně lidový. … Tak zaručena bude nejlépe vnitřní jednota národa, které tolik potřebujeme, máme-li vyplniti těžké úkoly, jež nám ukládá nejvážnější chvíle v naší novodobé historii.
Únik zpod šibenice a okamžitý politický vzestup Kramářův přiváděl k zuřivosti německé nacionalisty. Poslanec říšské rady Wichtl publikoval ještě v průběhu roku 1918 celkem ve třech vydáních – vždy ve Vídni a v Mnichově – obsáhlý pamflet „Skutečný osnovatel světové války“, ve kterém označuje Karla Kramáře za hlavního viníka války a marně doufá, že Kramáře za to čeká ještě další účtování:
Celá politika dr. Kramáře se ubírá po stejné linii jako politika jeho předchůdců, Palackého a Riegra. „Rakousko“ – řekl Rieger 11. září 1848 na říšském sněmu – „bude existovati jen potud, dokud my Slované tomu budeme chtít.“ A na druhém českém zemském sněmu (1866) tuto větu zopakoval a dodal: „Až se jednou naši Slované rozhodnou, že Rakousko již nechtějí míti, pak už ho nezachová ani sám pánbíček!“
Rieger byl federalista, Kramář rovněž; Rieger by se ještě byl spokojil s federalizací. Bylo by však osudným omylem domnívat se, že Češi dneška, s Kramářem v čele, vezmou za vděk pouhou federalizací. Federalizace je pro ně jen přechodné stadium. …
Kramářova záležitost ještě není jeho odsouzením, omilostněním a amnestováním veskrze vyřízena, třebaže spis velezrádce Kramáře je dávno uzavřen; jeho nesrovnatelně těžší zločin – zosnování světové války – zůstal dodnes ještě neodpykán.
„A tak to už zůstane navěky!“ slušelo by se asi dodat k Wichtlovu postesknutí… Jeho hysterického lamentování si všiml i velký francouzský historik Ernest Denis:
Za války mně poslal nejstarší syn ze Soluně brožuru, napsanou poslancem říšské rady, na jehož jméno si již nevzpomínám. Hledal zodpovědného původce války a pomýšlel nejdříve svalit hlavní zodpovědnost na mne, jehož s hnusem jmenoval jubilovaným, neblahým starcem. Uváživ však všechno, usoudil, že jakékoliv byly mé zločiny, byly předstiženy Kramářem, jejž by měla stihnout kletba národů. – Podivné to poblouzení, vidět původce války v muži, který po dvacet let s neúnavnou vytrvalostí naznačoval jediný prostředek, jak bez násilí zastavit německý tlak! … Kramářovo odsouzení bylo rozhodnou ranou, která povznesla svědomí a zapudila poslední váhání. Soudcové postavili šibenici; osud méně stranický nežli válečný soud změnil oběť a na šibenici poslal ne muže, který učinil vše pro záchranu Rakouska, nýbrž dynastii, která odmítla následovat jeho rad…
O říjnovém převratu se Kramář sice dovídá v Ženevě, kde právě jedná s vedením zahraniční akce, avšak té cti „svrhnout dynastii“ se dostává právě jemu, člověku, který legitimitu takového kroku odhalil kdysi dávno ve vídeňských archivech. Dne 28. října totiž sice byla vyhlášena republika, ale právní poměr zemí českých k Habsburkům nebyl zatím formálně rozvázán. A tak Kramář pronáší 14. listopadu 1918 k „Slavnému národnímu shromáždění“ svou nejproslulejší řeč:
Z příkazu Národního výboru zahajuji Národní shromáždění. Nám všem dmou se prsa radostí, hrdostí a pýchou nade vším, co v hrozné válce dokázal náš národ. Od první chvíle, kdy se rozpoutala litice válečná, věřil a doufal, že nyní konečně dojíti musí své svobody a samostatnosti. Hrdinou války byl náš československý lid. Ať bylo nejhůře, nezmalátněl, nedal se zlákati ani sliby, ani zastrašiti hrozbami, a ačkoliv tak úžasně trpěl hladem, zimou a nedostatkem, stál pevně a nezlomně a s tou železnou vůlí, neznající kompromisů, vedl politiku českou na cesty vítězné! …
Z národa, jejž sotva svět znal, stali jsme se národem všude ctěným a váženým jen vlastní silou, mužností a odhodlaností, kázní a pořádkem, kterým všichni ochotně vzdávali hold svého obdivu. …
Jsme volni a svobodni! Padla těžká pouta rakouského a maďarského násilnictví! Na nás jest, aby český národ dokázal, že dovede býti svobodným. Věříme a doufáme, že to plnou měrou dokážeme!
A nyní, než dovolím si vás vyzvati k volbě předsednictva, musíme vykonati něco, co opravdu již dozrálo.
My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské jsou přervána. Konec je smlouvám z roku 1626 i pragmatické sankci. Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou.
Téhož dne byl, po zvolení Masaryka presidentem, zvolen i předseda první vlády československé – Karel Kramář. Vzápětí přečetl Kramář první vládní prohlášení, ve kterém především zdůraznil, že:
Česká (sic!) republika bude demokratická, politicky i sociálně stejně ke všem spravedlivá, průkopnice demokratických a sociálních reforem. Ukázněni svou demokratickou, ideální kázní našich legií, oduševněni láskou, která je vedla v hrdinný boj za milovaný národ, chceme jíti kupředu na dráze svobody, pokroku a sociální spravedlnosti.
Kramářovi je 58 let, a stojí na vrcholu své politické kariéry… Nikdo by v tu chvíli nevěřil, nejméně Kramář sám, že je to vrchol nejvyšší nejen „zatím“, nýbrž bohužel už „navždy“… V nejbližších měsících se bude pilně věnovat nejen řízení vlády – stejné úsilí, ba možná mnohem větší bude vyžadovat jeho osobní účast na pařížských mírových jednáních, kam odjíždí pln ženevského optimismu a s vědomím našich zásluh o vítězství Dohody. Uprostřed nejtěžších licitování o hranicích, válečných reparacích či o otázce menšin, 8. července 1919, je mu do Paříže doručen list z Prahy – od samotného presidenta Masaryka, začínající tak povzbudivě: „Milý příteli…“
…nové rozvrstvení politických sil a stran, způsobené volbami, přivodilo rekonstrukci vlády; ministerským předsedou bude člen největší politické strany posl. Tusar. Proto Vám děkuji, že jste organizaci prvé vlády jakožto mocný činitel věnoval svou celou politickou autoritu; nepochybuji, že se záhy najde ústavní možnost, abyste svých sil mohl dále veřejně užívat k prospěchu naší republiky. Vaše zásluhy v Paříži s povděkem uznávám; vím, jak úspěšně jste pracoval v oboru hospodářském a zejména komunikačním.
Nepředstavitelný šok! A to ještě Kramář netuší, že ony zmíněné zásluhy „pařížské“ Masaryk zanedlouho v důsledku Benešova našeptávání „oduzná“…
Z Paříže do Prahy se Kramář vrátil s pocitem hořkosti až 27. září 1919 a hned 30. září podal – spolu s Benešem – v parlamentu zprávu o výsledcích mírové konference. Promluvil již jen jako prostý poslanec, kterým byl od roku 1891. O několik dnů později odjel na delší dobu do Ruska, kterému nyní hodlal věnovat svou pozornost především, protože v bolševismu spatřoval nejen zkázu pro ruský národ, ale i nebezpečí zmaru pro celé Slovanstvo i Evropu.
Do československé vlády již nikdy nevstoupil, třebaže se mu to jako předsedovi Československé národní demokracie vícekrát nabízelo. Prý si neuměl představit, že by jmenovací dekret přejímal z rukou Masarykových. A už vůbec si neuměl představit, že by seděl v jedné vládě s Edvardem Benešem…
Je už dnes jedno, kdo první a kdy otevřel otázku míry zásluh na vzniku samostatného Československa. Faktem je, že se ona otázka vynořila velmi záhy a výrazně rozštěpila převratovou názorovou jednotu. O samostatnost se samo sebou zasloužily všechny tři hlavní kolektivní protagonisté: „zahraniční akce“, ztělesňovaná trojicí Masaryk, Beneš, Štefánik, „domácí odboj“, který nejen na fotografiích representovala především pětice „mužů 28. října“ (Rašín, Stříbrný, Soukup, Švehla a „za Slováky“ Vavro Šrobár) a legionáři jako třetí zdroj úspěchu „české věci“, jež personifikoval Radola Gajda, hrdina od Zborova a generál ruských legií. Kramář z tohoto jistě poněkud vykonstruovaného jmenného seznamu vypadl – v době převratu byl v Ženevě.
Spor o „největší zásluhu“ začal doutnat ještě dříve, než Masaryk v roce 1925 poprvé v češtině publikoval svou proslulou „Světovou revoluci“ (nebo „Sbírku pohádek“, jak říkají někteří…) i než vyšla Benešova „Světová válka a naše revoluce“ – dva „závazné hradní katechismy“ československého odboje. Zdá se, že „Hrad“, tedy Masaryk a Beneš, byli od počátku rozhodnuti nenechat si z propagačních i mocenských důvodů vzít onu největší míru zásluhy s tím, že se nebudou dělit ani uvnitř „své skupiny“: Josefa Düricha politicky zničili ještě za války, Štefánik zahynul při leteckém neštěstí, zbýval snad jen Karel Pergler, a toho – zatím odklidili do Tokia… Navíc „Hrad“ pochopitelně díky své prestiži tahal v tomto pomyslném klání za delší konec provazu, a tak vše podle „Hradu“ spělo k tomu, že ještě nějaký odlesk té slávy se nechá dopadnout na legionáře jako celek (ale rozhodně ne na Gajdu, ten příliš vyčnívá), zatímco z hlavních hrdinů domácího odboje, nebudou-li poslušní, se nadělají bezmála zaprodaní poskokové Vídně. Plán to byl bohužel reálný, koneckonců Rašín včas zahynul rukou atentátníka, pragmatický sedlák Švehla byl většinou zahlcen vládnutím, Soukup je „náš člověk“ a Šrobár – to je jen figurka do počtu… A co se týče Kramáře – ten se sám brzo odrovná donkichotským tažením proti bolševismu v Rusku. „Hradu“ tak zbývá definitivně vyřídit jen Stříbrného a Gajdu. A snad ještě Perglera, který toho moc ví: byl to on, kdo dovedl do té doby v Americe neznámého soukromníka Masaryka až k presidentu Wilsonovi. A všechno tohle „Hradu“ skoro vyšlo.
Kdo se chce o vzniku československé samostatnosti (i jak to bylo dále) dozvědět více než jen „oficiální“ legendu, neměl by poučení hledat jen v Masarykově „Světové revoluci“ či Soukupově dvoudílném „28. říjnu 1918“. Nezastupitelným zdrojem informací „z druhého břehu“ je zejména těchto osm prvorepublikových publikací – Dürich: „V českých službách“, Horký: „Z vašich rukou“, Zuman: „Osvobozenská legenda“, Pergler: „Amerika a československá nezávislost“, Dyk: „Ad usum pana presidenta republiky“, Borský: „Znovudobytí samostatnosti“, Kalina: „Krví a železem“ a samosebou Stříbrného „TGM a 28. říjen“.
A z hlediska tohoto článku především „Kramářův soud nad Benešem“!
Kramář Masaryka přese všechny spory přece jen svým způsobem ctil, a dlouho se snažil čelnímu střetu v těchto otázkách vyhýbat, protože cítil, jak je takové šavlování zhoubné pro jednotu národa a jak nahrává nepřátelům domácím – především Němcům a komunistům – i zahraničním. Nešlo to však donekonečna a po jistém čase se jmenovitě Beneš stal pro Kramáře thematem neobyčejně citlivým a frekventovaným. A to nikoli snad kvůli tomu, že se svými stranami stáli na opačných koncích demokratického spektra!
V listopadu 1923 a v červenci 1924 vyšly v „Národním osvobození“, resp. „Času“ celkem tři články, ve kterých byl napadán (vedle jiných politiků zasloužilých o převrat) Karel Kramář za své postoje a chování za války, za převratu i po něm. Autorem dvou z nich byl nepochybně (jako obvykle psal pod šifrou) Masaryk. A toho třetího článku – vlastně také Masaryk. Proč přece věřit v „autorství“ Herbenovo, který se k němu „přiznal“, až když měl z článku Masaryk polízanici… Proč věřit zrovna Herbenovi, který jinde prohlásil, že svou „Knihu vzpomínek“ chtěl původně nazvat „Životopis psa“, neboť prý tak věrně sloužil celý život Masarykovi…. Co všechno si tedy dovolil v oněch článcích Masaryk vůči Kramářovi, dokresluje následujících několik delších úryvků:
Vidět docela jasně, že na začátku světové války a až do procesu neměl určitého protirakouského programu, třebaže měl svůj konservativní program slovanský a vlastně ruský. Je známa postava německého vlastence, jenž za Napoleona sloužil v armádě francouzské i německé; jeden den nosil uniformu Napoleonovu, druhý den ji vystřídal pruskou, ale vždy zcela doopravdy a loyálně cítil, jeden den francouzsky, druhý německy. V tom politickém rozpoložení byl také posl. Kramář. … Jasnost a určitost nikdy nebyla silná stránka dra Kramáře. …
K charakteristice dra Kramáře jako předsedy Národního výboru třeba připojiti zprávu Lammaschovu… Dr. Kramář totiž na cestě do Ženevy sám prohlásil, že je royalista. To bylo tři dni před převratem; netřeba výkladu k tomu, co to znamená…
Ale nejasnosti jsou právě charakteristikou dra Kramáře a jeho politiky; jsou dosvědčeny pronikavým svědectvím – plánem, pojatým na mírové konferenci v Paříži, tedy již za trvání naší republiky, zřídit stotisícovou českou dobrovolnickou armádu, která by potřela bolševiky… Jen si dobře představme, co to znamená, že vedoucí český politik a přímo ministerský předseda republiky tak špatně rozuměl vlastním poměrům domácím, že pokládal za možné naverbovat proti bolševikům stotisícovou armádu…
Nemusíme již dokazovat, jak ubohou se vyjímá národní demokracie a ti její mluvčí za vedení dra Kramáře, kteří legionářům odpírali zásluhu o vznik republiky. Zeď, o které spisovatel Dyk mluví, je dnes opravdu již jen zříceninou, a až se bude bourat a odvážet, najde se pod rumem pěkná řada národnědemokratických politických mrtvol. …
Pan dr. Kramář prostě provokuje. Chce se osobně rehabilitovat. Neboť on nepracoval pro osvobození za hranicemi, on pracoval jen tím, že se dal zavřít, že seděl ve vídeňském kriminále a že byl odsouzen na šibenici. Pan dr. Kramář podle všeho netuší, že příliš vyzývá všecky soudné lidi k tomu, aby si v duchu udělali paralelu mezi Masarykem a Kramářem. Může býti ujištěn, že k tomu jednou vydráždí své odpůrce, odpůrce spravedlivé a nezaujaté, kdežto přátelé jeho nebudou pro něho nic jiného moci vykonat, než litovat ho. …
Jeho vězení a jeho ortel vykonaly svou agitační povinnost, velikou a cennou, to je pravda. Národ pochopoval, že v dru Kramářovi jsme souzeni všichni, že ortel nad ním vynesený vojenskými násilníky je ortelem nad celým národem. … Ale nic víc, to bylo všecko, co dr. Kramář udělal pro osvobození. …
Pan dr. Kramář dostal ránu po převratu, ze které se nevyléčí. Nebyl zvolen presidentem republiky. Byl zvolen někdo, koho on chtěl poslat v čelo akademie a nanejvýše viděl v něm důstojného presidenta senátu. Tu ránu dostal v Ženevě, když poznal, že T. G. Masaryk mlčky a samozřejmě je předurčen na místo presidentské. Od října 1918 jsou Masaryk a Beneš bolestí života mladočeského vůdce. Není jediné příležitosti, které by dr. Kramář nebyl použil k odboji a podkopům. …
Kdo po pět let nepřetržitě uvádí hlavu republiky v podezření, kdo je neúnavný v otevřených a ještě více zahalených invektivách, kdo vydává posměchu základní ideje Masarykova života a připouští, aby mládež jím vedená dělala totéž, ten bude musiti býti jednoho dne umlčen v zájmu vnitřního pokoje.
Tak pravil Masaryk! Umlčet! Umlčet v zájmu vnitřního pokoje… Inu, tak je to: ne vždy a ne s každým „demokracie je diskuse.“
Kramáře se však Masarykovi nikdy umlčet nepodařilo. Navíc se nenechal vyprovokovat k přímým útokům na Masaryka, neboť napořád (mylně) doufal, že Masaryk je v jádru poctivý člověk, jen je fatálním způsobem ovlivňován a manipulován tou bezcharakterní stvůrou Benešem. Svou vynucenou obranu proto Kramář soustředil vždy proti Benešovi, a to zejména poté, kdy viděl, jak se u jiných už začínají naplňovat Masarykova přání ohledně „umlčování nepohodlných“. Kramářovi také šlo o to, zabránit, aby se Beneš stal po Masarykovi presidentem, protože v tom spatřoval nesmírné ohrožení státu.
Benešem pohrdal pro jeho aroganci, nezkrotný arivismus a nevázané intrikánství; věděl, že Beneš je schopen „jít přes mrtvoly“. S hrůzou pozoruje, jak Beneš, potažmo „Hrad“ likviduje politicky, společensky i lidsky jednoho odpůrce za druhým. Jen namátkou: Stříbrného aféra s údajnou syfilidou, Gajdův proces, zatčení Jirákovo, případ Perglerův, ostouzení Borského a Dyka, případ Kahánkův, případ dr. Štěpánka, uplácení politiků a novinářů z dispozičních fondů ministerstva a další a další špinavé politické pletichy. Na důvěrné schůzi sjezdu národní demokracie 13. dubna 1929 Kramář objasňoval své stanovisko vůči Benešovi a mimo jiné o něm prohlásil:
Jsou prostředky jeho politiky, které v každém člověku, zvyklém mravnosti, budí krajní odpor. Nebojíme se žádných bojů, ale jedno chceme: pravdu a čistotu. To jest ta hluboká propast mezi námi a světem Benešovým. Jistě rádi mu přiznáme, že si získal vážnost v diplomatickém světě, že docílil úspěchu pro naši republiku; avšak to, co zavedl ve vnitřních bojích politických, to vykopává nepřeklenutelnou propast mezi námi a jím. Zde jest mravní otázka, a té se nikdy nepodáme.
Někdo z přítomných tato slova ze zasedání vynesl a 16. dubna je zveřejnily Národní listy. Beneš žádá ihned zadostiučinění a současně o celé věci písemně žaluje presidentovi. Kramář v replice na Benešův dopis presidentovi ani v následné duplice nic ze svých slov neodvolal. Neviděl důvod. Rozvedl a konkretizoval jen svá obvinění, doložil je důkazy a skončil slovy:
S klidným svědomím mohu říci, že jsem v dlouhých letech své politické činnosti prokázal, jak vážnou je pro mne vždy mravní stránka každé politiky – a proto snad smím říci, že jsem se s p. dr. Benešem rozejít musil, abych se s ním víc nesešel.
Kramáře podpořil především Viktor Dyk, jeho stranický souputník, když zkritizoval jak Masaryka, tak Beneše v neohrožené otevřené epistolární eseji „Ad usum pana presidenta republiky“. Oběma vyčetl především faleš a zákulisní a někdy až protiústavní ovlivňování politické scény a tendence k autoritářskému režimu:
Odnaučení slyšet pravdu, navyknout si vidět škůdce v tom, kdo námitkami svými chtěl prospět jim a tomu, čemu stojí v čele. Toť tragika absolutních monarchů, ale může se státi také tragikou presidentů republiky, kteří byli vítáni tak všeobecným nadšením, jak málo kdy se vidí v dějinách.
Masaryk samozřejmě toto upřímné varování bohorovně oslyšel.
Národní demokracie se tak octla v čele nesmiřitelného odporu proti pokrytecké a často velmi záludné politice „Hradu“. Celou stranu a její vedení zvlášť tento boj však vydatně rozptyloval a vysiloval. Ale o to přece protivníkovi šlo… A Kramář navíc včas nezpozoroval, že se už i v národní demokracii formuje pátá kolona „Hradu“, představovaná především Jaroslavem Preissem a Františkem Xaverem Hodáčem. Prostor se jim uvolnil především po Dykově předčasné smrti. V posledku se bude moci Kramář spolehlivě opřít už jen o národnědemokratickou mládež sdruženou kolem revue „Národní myšlenka“, kterou reprezentovali především Vlastimil Klíma a Ladislav Rašín.
Volební výsledky národní demokracie byly vlastně po celou dobu její existence nevalné. Přinejmenším nesnesly sebemenší srovnání s někdejšími úspěchy její „mladočeské“ předchůdkyně. Kramářova strana dostala v roce 1920 jen 6,3 % hlasů a získala 19 mandátů, v roce 1925 pouhých 5 % a 14 mandátů a 15 mandátů za 4,9 % hlasů voličů obdržela v roce 1929. Bylo tomu tak z mnoha důvodů, jedním z nich však nepochybně byla i trvalá roztříštěnost městské pravice do mnoha, nezřídka marginálních a obskurních politických subjektů.
Další parlamentní volby se konají v roce 1935, v roce pro Kramáře a jeho stranu jubilejním: vůdce strany se v prosinci toho roku dožívá 75 let. Národní demokracie a vedení dalších dvou pravicových stran, Stříbrného Národní ligy a Marešovy Národní fronty (která už sama byla seskupením více subjektů), směřují k dohodě o společné kandidátce, ba dokonce k dohodě o splynutí. Snad pod dojmem národních vášní, které vzplály v době insigniády, snad v důsledku rostoucího německého nebezpečí po nástupu Hitlera sázejí nejen na kýžený synergický efekt integrace, ale i na předpokládanou zvýšenou „poptávku“ voličů po výrazně nacionálním programu.
Vznik nového subjektu s názvem Národní sjednocení byl symbolicky proklamován 28. října 1934, zatím jako smlouva o volebním souručenství. Na úplném sloučení se dohodli Kramář, Stříbrný a Mareš až 14. dubna 1935, s konečnou platností bylo Národní sjednocení ustaveno 28. dubna, kdy všechny dohody schválil i generální sněm Národní fronty. Nová strana si vylosovala číslo 16 a do kampaně šla s heslem „Nic než národ!“ a s obrovskými očekáváními. Hovořilo se o přinejmenším dvouciferném zisku hlasů voličů v procentech. Stříbrný dokonce zprvu tipoval volební vítězství… Rok 1935 měl tedy být nejen oslavou Kramářova jubilea, ale měl zároveň odstartovat Kramářův návrat na vrchol československé politiky. Jenže nakonec to byl pro Kramáře rok tří politických katastrof.
Prvním těžkým zklamáním pro něj bylo uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy. Beneš zase prosadil svou – pro jistotu raději ještě tři dny před volbami. Kramář to nesl velmi těžce, vždyť svůj nesouhlas s Benešovou smířlivostí vůči bolševismu vyjádřil ostře již rok před tím, kdy Československo uznalo SSSR de iure:
Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin slovanský. Nemůžeme si dnes již namlouvati, že by se našel ještě Rus, který by byl ochoten znovu obětovati jedinou kapku krve za ty, kteří se ukázali tak ošklivě nevděčnými. Dnes všichni dobří Rusové musejí si pomysliti, že byly zbytečny oběti milionů ruských lidí, že nebyli jsme hodni velikého daru lásky ruského hrdinství a ruské obětavosti.
Bojím se, že kletba všech těch, kteří se obětovali pro naši svobodu, pro ni trpěli a namnoze dosud trpí, že kletba milionů mrtvých bude věčně ležeti na budoucnosti slovanských států.
Slovanská zrada je dokonána. Bojím se, že důsledky ponese národ.
Druhá, nesrovnatelně potupnější katastrofa se dostavila o tři dny později. Národní sjednocení obdrželo jen 5,6 % hlasů, získalo tak pouhých 17 poslaneckých křesel a v pořadí úspěšnosti co do počtu mandátů se dělilo o 8. až 9. místo se živnostníky. Debakl nemohl zastřít ani zisk 9 křesel senátorských. Zklamaný Kramář si prý jen znechuceně povzdechl: „Ten národ je bahno.“
Třetí, pro Kramáře možná osobně nejtěžší prohra však teprve měla přijít. Masaryk abdikoval a 18. prosince 1935 byl druhým československým presidentem zvolen Kramářem tolik po právu nenáviděný a opovrhovaný Beneš. Kramář se podle parlamentních záznamů k volbě ani nedostavil…
A tak sotva mohly Kramářovy chmury z roku 1935 podstatně rozptýlit četné gratulace, které obdržel na konci prosince ke svým narozeninám. Ani přemnohé oslavné články publikované doma i v cizině. Snad ho ale potěšil Andrej Hlinka, který mimo jiné napsal:
Medzi dr. T. G. Masarykom a nami boli neprekonateľné prekážky, my sme boli v katolicizme vychovaní, nám bola církev veľká a svätá, dr. Masaryk viedol realistickú, protikatolícku stranu. Toto nás do krvi urážalo a maďarská politika sa iste neusilovala rozptýliť a rozohnať tieto mrákavy, naopak Čechov nám všude malovali ako najväčších a najzarytejších nepriateľov kresťanstva… Tu musel prísť niekto iný a povolanejší, ktorý by postavil most mezi nami a Čechmi.
A kto to mal byť?
Možno, že moje slabé pero nevystihne celkom postavu, ducha a prácu veľkého národného buditeľa, pracovníka a politika dr. Karola Kramářa. Veď vyčerpať ducha a program Kramářov znamená vyčerpať celú bohatosť českej duše…
Jestliže Palacký bol otcom národa a Havlíček jeho miláčkom: dr. Kramář je obojím naraz. On je otcom, tvorcom a pôvodcom Československej republiky. Dr. Kramář vedel tak v minulosti, ako aj dneska spojiť svoj národný cit a smýšľania s pravou demokraciou. Za Rakúska tak ako Palacký a Havlíček, aj dr. Kramář bol za federáciu národov Rakúska a keby sa bola splnila idea Palackého, Rakúsko by snáď aj dnes trvalo. Českí politikovia veľkého štylu ako Kaizl, Herold, Bráf, Rieger, všetci horlili za túto ideu. Oni bojovali, aby padla centralizácia a nastala rovnoprávnosť všetkých národov Rakúska-Uhorska. Chceli, aby sedem seberovných národov tvorilo jeden silný štát. Tak Havlíček ako Palacký sa netajil svojimi náhľadami. Rozdiel bol len ten, že Palacký bol konservativnejší…
Títo boli priekopníci dnešných pomerov. Po istú mieru môžeme pokladať dra Kramářa za odchovanca tejto školy.
On horlí za národnú a všeslaviansku politiku. Havlíček hovoril Čech a nie Slovan, Kramář a jeho politika je tiež tých náhľadov. On je v prvom rade tiež Čechom, ale aj Slovanom. On sa nevzdáva idey a citu slovanského, ale ho prehlbuje a cíti, že Čech a púhy Čech je najlepším Slovanom. …
Riegrovi, Palackému, Havlíčkovi a Kramářovi môže český národ poďakovať svoje oslobodenie a svoju samostatnosť.
My, Slováci, ctíme v ňom vzor bezzištného nášho priateľa a obhajcu. My od neho a jeho slavianskej politiky očakávame splnenie našich prirodzených práv. On nám je zárukou, že ním založené dielo o administrativnej správe zemí dokoná a pomôže nám, Slovákom, vydobiť v Pittsburku, Clevelande a Petrohrade sľúbenú politickú autonomiu, ktorá utuží sväzok medzi historickými zemami a Slovenskom. …
A velkou radost Kramářovi nepochybně udělal také generál Děnikin, který mu poslal dobrozdání až z Paříže:
Když se nad velkou ruskou říší rozběsnila bouře, nezbylo jí mnoho přátel. Jedni přišli na pomoc, ale rychle ochladli; druzí si umyli ruce; třetí ve spojení s hrobaři Rusi doufají, že zachrání, co dnes mají; čtvrtí budují svoji budoucnost na neštěstí ruského národa…
Málo zbylo takových, kteří buď citem – jsou pamětlivi starého dobra – nebo rozumem usilují o obnovení Rusi. K nim náleží ta část příbuzného nám národa, jejímž silným ideovým a moudrým mluvčím je Karel Petrovič Kramář. … V letech všeobecného zatemnění ducha, v Janově, Ženevě, v letech „paktů“ a „uznání“ spojuje věrnost všelidským a slovanským ideálům s reálným chápáním zájmů své vlasti, hlasitě volal k výstraze po každé, jda směle proti proudu. Strhuje masku s tváře SSSR a upozorňuje na propast, do níž vede přátelství s komunistickým režimem… Na to Rusové nikdy nezapomenou.
Své jubileum navzdory všem prohrám z onoho roku 1935 oslavil veřejně v Lucerně 29. prosince. Následující výňatky jsou z Kramářovy odpovědi na hold, který mu tam byl vzdán:
Ve velké řadě projevů, které jsem dostal, bylo litováno nevděčnosti národa ke mně. Mám za svou povinnost, abych zrovna o této věci řekl dnes několik slov. Pravím docela upřímně, že ani v nejmenším necítím zklamání nad nějakým nevděkem. V politice jsem nikdy nehledal ani vděku ani výdělku, pro mne politika nebyla ničím jiným, než oddanou službou národu, konáním povinnosti. …
Ne, ze mne nemluví nijaká uražená ctižádost. Té neznám. Mou jedinou ctižádostí je, aby mého jména bylo vzpomínáno tenkrát, až tu nebudu, až se mne nebude musit nikdo bát, tenkrát, až bude mluvit jenom spravedlivá objektivní historie. …
Dovolte, abych končil vyznáním své víry, na kterou nemá vliv ani vděk, ani nevděk. Celou duší věřím, že nám nic nepomůže a nic nás nespasí, než věrná oddanost národu a státu, než to staré české vlastenectví, kterým jsme vydobyli vítězství a kterým jedině je také uchráníme a zachováme. Věřím také, že to naše staré tradiční vlastenectví není udušeno materialismem doby poválečné! Věřím, že naše mládež se svým krásným heslem „vše pro národ!“ – je slibem nové lepší budoucnosti, slibem krásnějších časů, než na jaké jsme zvykli v poválečných letech! …
To je má víra a naděje! Máte-li mne opravdu rádi, neztrácejte také vy této naděje a věřte, jako já jsem věřil v celém životě, že ta naše láska k vlasti konečně přece jen zvítězí a že si zachováme to, co jsme tak těžkými oběťmi vybojovali!
V takovém národním duchu a opět v neskrývané podobě politického testamentu se Kramář vyjádřil znovu na jednom ze svých posledních veřejných vystoupení, 9. března 1936 na valné hromadě Studentského národního sjednocení:
A tak prosím a zaklínám vás: nehledejte smysl svého života v prázdném, bezduchém světoobčanství, které nikdy nedá tepla vašim srdcím! Nehledejte sociální spravedlnosti ve vládě jedné třídy nad druhými, odůvodňované její početností, a věřte, že není jiného, ke všem spravedlivého řešení sociálních problémů, než v duchu národní solidarity, v tom, co bylo vůdčí hvězdou naší nesporně velkorysé sociální politiky. Zůstaňte věrni našemu tradičnímu vlastenectví, které oduševňovalo veškeren náš život duchovní i hmotný, a v hrdém sebevědomí nad vítězstvím naší lásky k národu a našich obětí pro jeho práva a svobodu, nebojte se býti spravedliví i k národnímu cítění druhých, jen když zůstanete odhodláni všecko obětovati pro zachování národního rázu státu, jeho vnější i vnitřní samostatnosti a svobody.
Neztrácejte víry ve vítězství pravdy a spravedlnosti. V té víře, která po celé století udržovala náš národ v důvěře, že nezhyne a zvítězí, a která dávala mu sílu a odhodlání i ve chvílích nejhrozivějšího nebezpečí, jsme nezklamali. A tak věřím i prosím, abyste věřili i vy, že i to těžce zkoušené Slovanstvo překoná zlé síly, které je mučí a oslabují a že i ono zvítězí a potom opět mocné a silné bude všemu lidstvu zárukou míru a pokoje a opravdové svobody všech.
Koncem roku 1936 postihla Kramáře další přetěžká rána osudu – 3. prosince zemřela jeho choť, ruská šlechtična Naděžda Nikolajevna. Kramářovi byla dlouholetou životní oporou – sňatek uzavřeli na Krymu 17. září 1900. Navzdory této ztrátě a navzdory svému horšícímu se zdraví, nepřestal se Kramář až do posledních chvil života o politiku zajímat. V článcích z roku 1937 poukazoval nejen na rostoucí pangermánské tendence Hitlerova Německa, ale varoval také před přílišným spoléháním na Společnost národů, poukazoval na vojenskou slabost Anglie a politický chaos ve Francii. Zavrhoval sankce proti Itálii, zavedené kvůli válce v Habeši. Obával se, že taková politika dožene Řím do náruče Berlína. Stejně tak ale zavrhoval krátkozraké sbližování Evropy s komunistickým Sovětským svazem:
Svět nejsou samí leví intelektuálové. Španělsko tak mnohé probudilo z příjemného snu „o novém životě“. A zrovna demokracie by neměla přenechávati nedemokratickým státům boj proti bolševické otravě, k němuž sama je především povolána, má-li býti zachována víra v ochranu nejvzácnějších statků civilizovaného lidstva, zdravou opravdovou demokracii. Není pro ně většího nebezpečí než bolševictví.
Měla-li tudíž býti rozdělena Evropa na dva tábory, pak na protibolševický a bolševický. To je nakonec vážnější, než otázka hranic – neboť, zvítězí-li ve světě bolševictví, bude lhostejno, jaké jsou hranice všeobecné bídy a utrpení, a jsou-li jaké vůbec.
Ve svém vůbec posledním úvodníku „Politika trojského koně“ z 9. května 1937 sice reflektuje naši rostoucí izolaci, ale současně otevřeně povzbuzuje k přípravě na boj:
Především nutno ovšem nésti důsledky svých chyb. Dej Bůh, aby nebyly katastrofální. Jen buďme silni a zase silni! Víc než všecko jiné mne potěšila zpráva německého vojenského listu, že naše protiletadlová děla přímo obdivuhodně střílejí. Jen jich víc, co možná nejvíc! Takový zmařený letecký útok na nás by byl možná rozhodujícím. Možná, že bychom rychle přestali být izolováni! Myslím také, že je nutno důkladně prohlédnouti kádry těch, kteří nebyli k vojsku přijati. Na každém muži záleží!
Mnichovské zrady Británie a Francie, kterou předvídal, a našeho ústupu bez boje se Karel Kramář naštěstí již nedožil. Zemřel 26. května 1937, sedmnáct dnů po dopsání posledního úvodníku.
Padl dub a teprve potom bylo možno změřiti jeho mohutnost. Zlomily se pádem větve, pod nimiž se bezpečně kryl dlouho celý národ, a teprve potom pochopil strašlivost ztráty.
Tak hodnotí rok a půl po Kramářově skonu jeho velikost a nenahraditelnost Vladimír Sís v předmluvě ke knize "Odkaz dr. Karla Kramáře". Úvaha nese datum 28. října 1938… A Sís pokračuje:
Znovu pak a nejvíce uvědomil si ztrátu svého nejmoudřejšího vůdce i nejstatečnějšího obránce, když se přivalily těžké dny pohromy, kterou dr. Karel Kramář stále předvídal a která mohla být odvrácena, nebo alespoň oslabena, kdyby byli včas uposlechli jeho rad a výstrah vlastní viníci 30. září, kdyby byli aspoň v té chvíli, když se už sám Kramář obával, aby nebylo pozdě, odbočili se svých pochybných cest. Národ 30. září pochopil. kdo mu byl vůdcem dobrým a kdo špatným, kdo jej poctivě miloval a dobře mu sloužil a kdo jej dvacet let udržoval v zajetí omylů i násilí ideologického a špatně mu vládl. Proto jméno Kramářovo letělo a letí dnes od úst k ústům a do všech koutů republiky, a národ upírá své zraky tam, kde v kovové rakvi odpočívá opravdový národní vůdce a odkud zaznívá věčný hlas lásky k vlasti, víry v národ a síly k boji za lepší budoucnost republiky!
V květnu 1937 padl dub a teprve potom bylo možno změřiti jeho mohutnost. Padl poslední vůdce a rok a čtyři měsíce poté padl i jeho národ. Byl sražen až k zemi nejen vinou cizích nepřátel… A od té doby až dodnes už si nejsme jisti jeho mohutností.
Karel Kramář v politice nikdy nehledal ani vděku ani výdělku, pro něj politika nebyla ničím jiným než oddanou službou národu, konáním povinnosti… Jeho jedinou ctižádostí bylo, aby jeho jména bylo vzpomínáno tenkrát, až tu nebude, až se ho nebude musit nikdo bát, tenkrát, až bude mluvit jenom spravedlivá objektivní historie…
V roce 60. výročí jeho úmrtí nenese už jeho jméno žádné pražské náměstí, ba ani jedna ulice… Na prostranství před Strakovou akademií je místo – tak na jednu sochu. Nikomu by (fyzicky) jistě nemohla překážet. Dočkáme se v jubilejním roce 2010 sochy prvního československého ministerského předsedy před budovou české vlády? Na nábřeží Edvarda Beneše…
Sama o sobě ovšem historie spravedlivá a objektivní být neumí. Musejí jí napovědět spravedliví a objektivní lidé…
Nedávno jsem se zúčastnil vzpomínky na jinou osobnost české pravice - generála Radoly Gajdy. V mysli mi utkvěla vzpomínka tradovaná v rodině jednoho z účastníků: českoslovenští legionáři leželi na Sibiři v zákopech, proti nim bolševici. A v zákopech se rozpoutala hádka mezi legionáři staročeského a mladočeského smýšlení. A pan generál Gajda je napomínal: tady jsme ve válce, proti Vám leží v zákopech společný nepřítel! Tak se konečně přestaňte hádat kvůli minulosti a začněte se věnovat přítomnosti a budoucnosti.
Bohužel něco podobného platí i o presentované legendě ze života národního světce: snaha přenášet ty nejhloupější praktiky První československé republiky do současnosti. Místo, abychom se poučili z tehdejších chyb, přenášíme tehdejší politikářské vášně a směšné spory do současnosti - jako bychom neměli dostatek problémů současných. Nevěřím, že někdo bude schopen převzít roli vůdčí osobnosti národního hnutí, pokud se nedokáže vyrovnat s žabomyšími válkami prvorepublikové žvanírny a postavit se nad tehdejší spory mezi masarykovci a kramářovci. A který se nedokáže vymanit z vlivu nadnárodních vlivů, ať jsou to třeba globalisté nebo římskokatolická církev.
Jestli má národ přežít, bude se pokud jde o osobu Karla Kramáře vrátit zejména k jeho výzvě, kterou si redakce dovolila vysázet tučně. Bude se muset povznést nad politikářskými vášněmi a hledat u národních velikánů hlavní náplň jejich politiky - pozvednutí národa. Ale zejména se bude muset povznést nad historizující přístup katolické hagiografie, přestat citovat národní „svaté“, ale začít poctivě pracovat v jejich duchu - příkladem budiž článek ing. Fialy. Stejně, jako dokázala Evropa překonat středověkou scholastiku a přenést se do novověku! Přestat se neustále odvolávat na tvůrčí duch antiky, který tak úspěšně zašlapali středověcí „z boží vůle“ despoti, počínaje Karlem Velikým, a držet krok se současnou vědecko technickou civilizací. Jen to může dovést národ k prosperitě a zajistit jeho budoucnost, stejně jako si česká technická a podnikatelská vrstva dokázala vytvořit ještě za Rakouska budoucí základ národní prosperity. Domnívám se, že osobnosti jako František Křižík a Tomáš Baťa byli pro rozvoj národa neméně důležití, než politici jako Karel Kramář a Tomáš G. Masaryk.
Je obvyklé, když se národ v době krize obrací ke svým národním velikánům. Patří k nim nesporně i Karel Kramář. Na druhé straně jen ten národ může prosperovat, který dokáže nejen navázat na svou slavnou minulost, ale i poučit se z jejích největších chyb. A to platí i o odkazu osobnosti Karla Kramáře.