Válka proti Iráku - zplozená v Izraeli

Přeloženo z časopisu Current Concerns

Ve svém dlouhém článku v časopise American Conservative kritizujícím zdůvodnění připravovaného amerického útoku proti Iráku poznamenal Paul W. Schroeder, veterán historiků diplomacie, 'co je nepřiznávaná skutečná možná příčina a motiv v pozadí politiky USA - bezpečnost pro Izrael'. Pokud by byla bezpečnost Izraele skutečným americkým motivem války, Schroeder pokračuje: 'Představovalo by to něco podle mých znalostí unikátního v historii. Je běžné, že velmoci zkoušejí bojovat ve svých válkách v zastoupení, kdy nechávají malé státy bojovat za jejich zájmy. Ale toto by byl prvý případ o kterém vím, kde by velmoc (vlastně supervelmoc) bojovala v zastoupení malého klientského státu.' [1] Existují nějaké důkazy, že Izrael a jeho spojenci dosáhli toho, aby USA bojovaly za jejich zájmy?

Využití útoku z 11. září

Abychom se dostali ke skutečným motivům připravované války proto Iráku, musíme položit kritickou otázku: Jak dovedl útok 11. září USA k plánované válce v Iráku, když neexistuje jediný skutečný důkaz, že byl ovlivněn terorismem z 11. září? Je možno pozorovat, že od doby útoku z 11. září se neokonservativci, ale zejména (i když ne výhradně) židovské etnikum a přesvědčení sionisté na pravém křídle, pokoušeli využít událost z 11. září k dosažení co nejširšího útoku proti islámským teroristům, kteří jsou současně nepřáteli Izraele.

Neokonservativci a Izrael

I když termín neokonservativní se běžně používá, stručná charakteristika této skupiny může být užitečná. Mnozí z první generace neokonservativců byli původně liberální demokraté, nebo dokonce socialisté a marxisté, často trockisté. Posunuli se doprava v šedesátých a sedmdesátých létech, kdy se demokratická strana posunula doleva k McGovernitově protiválečné linii. A z toho vyvstal jejich zájem o Izrael. Jako politolog to vyjádřil  Benjamin Ginsberg: 'Jeden významný faktor, který je neodvratně posunul doprava, byla jejich vazba na Izrael a rostoucí zklamání v šedesátých letech, kdy Demokratická strana začala v rostoucí míře bránit americké přípravě na válku a v rostoucí míře si oblíbila záležitosti třetího světa [např. práva Palestinců]. V reganovské tvrdé pravicové linii antikomunismu, závazcích k americké vojenské síle a vůli k politické a vojenské intervenci v záležitostech jiných národů a k podpoře demokratických hodnot (a amerických zájmů) našli neokonservativci politické hnutí, které by zajistilo bezpečnost Izraele. [2]

Válka proti Iráku na příkaz Izraele?

Neokonservativci se již nějakou dobu před 11. zářím 2001 veřejně zastávali americké války proti Iráku. Brutalita z 11. září v zásadě poskytla záminku pro realizaci takových aktivit. Myšlenka že neokonservativci jsou motivující silou v pozadí snahy Spojených států o válku již bylo vyjádřeno mnoha komentátory. Tak např. Joshua Micah Marshall napsal článek do The Washington Monthly nazvaný 'Bombardovat Saddama?: Jak se posedlost několika neokonservativních jestřábů stala ústředním cílem zahraniční politiky USA.' A Kathleen a Bill Christisonovi do levicového internetového časopisu CounterPunch: 'Podezření, že plánování války proti Iráku probíhá na příkaz Izraele nebo na základě popichování tvůrců politiky, jejichž hlavní motivací je snaha o zajištění bezpečného prostředí pro Izrael, je silné. Mnoho izraelských  analytiků tomu věří. Izraelský komentátor Ekiva Eldar nedávno na rovinu napsal ve sloupci v Ha'aretzu, že Perle, Feith a jejich strategičtí spřízněnci se pohybují na úzké čáře mezi loajalitou k americké vládě a izraelskými zájmy.' Myšlenka dvojí loajality není v izraelském tisku zakázaným tématem jako ve Spojených státech. Mírový aktivista Uri Avnery, který dobře zná izraelského premiéra Sharona, napsal že Sharon již dlouho plánuje grandiózní schéma rekonstrukce Středního Východu a že 'větry, které nyní foukají ve Washingtonu, mi připomínají Sharona. Nemám absolutně žádné důkazy, že Bush převzal své myšlenky od něj, ale styl je stejný.' [3]

Cílem tohoto článku bylo poukázat na tuto myšlenku a prokázat spojení válečné pozice neokonservativců a co bylo dlouhodobou strategií izraelské pravice, když už ne hlavním směrem izraelské politiky vůbec. V zásadě myšlenka války na Středním Východě byla zkoumána Izraelem po mnoho let jako prostředek zvýšení izraelské bezpečnosti, což se točí okolo konečného řešení palestinské otázky. [i]

Deportace Palestinců: 'Co je nepředstavitelné v normální době je možné v době revoluční'

Abychom pochopili, proč by izraelští vůdcové měli chtít válku na Středním Východě, je za prvé nutné udělat krátký pohled do historie sionistického hnutí a jeho cíle. Na rozdíl od veřejných projevů o opaku, myšlenka vyhoštění původní palestinské populace (eufemisticky zvaná 'odsun) byla nedílnou součástí sionistických snah o vytvoření židovského národního státu v Palestině. 'Myšlenka odsunu doprovázela sionistické hnutí od samého počátku; poprvé se objevila u historika Theodora Herzla' konstatuje Tom Segev: 'Prakticky sionisté uskutečňovali miniodsun od samého počátku, kdy sionisté začali vykupovat palestinskou půdu a vypuzovali stany Arabů ... "Vymizení" Arabů je v srdci sionistického snu, a bylo též nutnou podmínkou pro jeho existenci ... Až na málo výjimek žádný ze sionistů neuvažoval o vhodnosti nuceného odsunu - a jeho morálnosti.' Samozřejmě, sionističtí vůdci se naučili neproklamovat veřejně cíl jejich masového vypovězení, protože 'by sionisté ztratili sympatie veřejnosti.' [4] Klíčovým momentem bylo nalezení vhodné příležitosti k zahájení procesu masového vystěhování, které by nezpůsobilo světové odsouzení. Koncem třicátých let Ben-Gurion napsal: 'Co je nepředstavitelné v normální době je možné v době revoluční; a pokud je v této době příležitost zmeškána a co je možné v těchto velkých hodinách není vykonáno - celá věc je ztracena' [5] 'Revoluční doba' by měla přijít po prvé arabsko-izraelské válce, kdy sionisté vypověděli 750 000 Palestinců (více než 80% původní populace), a tak docílili převážně židovský stát, a tehdy přijali myšlenku nezahrnout celou Palestinu, jinými slovy 'Zemi izraelskou', kterou vůdci Izraele pokládali za nutnou pro životaschopný stát. A příležitost k ukradení další země nastala jako důsledek války v roce 1967; ovšem, tehdy okupace dalšího území vyvolala problém značné palestinské populace. Světové veřejné mínění bylo nyní zcela proti vynuceným přesunům obyvatel, když srovnávali takové aktivity s nevyslovitelným hrůzami nacismu. Mezník Čtvrté ženevské konvence ratifikované v roce 1949 'nezvratně zakazoval deportaci' civilistů z okupovaných území. [6] Od války v roce 1967 bylo hlavním problémem izraelských politiků co udělat s tímto územím a jeho palestinskou populací.

Bylo to v průběhu osmdesátých let, kdy s nastupující mocí pravicového Likudu byla tato myšlenka veřejně vzkříšena. A od těch dob přímo tíhli k větší válce, s destabilizací Středního Východu pokládané za podmínku vystěhování Palestinců. Takové návrhy, včetně odstranění palestinské populace, byly zdůrazněny v článku Odeda Yinona nazvaného 'Strategie Izraele pro osmdesátá léta', který se objevil v periodiku Světové sionistické organizace Kivunim v únoru 1982. Oded Yinon byl přijat na Ministerstvo zahraničí a jeho článek nesporně odrážel vyšší úroveň myšlení izraelského vojenského a zpravodajského režimu. Článek vyzýval Izrael, aby provedl rozdělení a fragmentaci arabských států na mozaiku etnických seskupení [ii]. Ariel Sharon, který uvažoval v těchto liniích, prohlásil 24. března 1988, že pokud bude palestinské povstání pokračovat, Izrael bude muset vést válku se svými arabskými sousedy. Válka, jak říkal, by zajistila 'podmínky' k odstranění veškerého palestinského obyvatelstva ze Západního břehu Jordánu a pásma Gazy a i z řádného izraelského území. [7]

Země Israel Theodore Herzla (1904) a Rabbi Fischmanna (1947)
Podle [7]

"Hranice židovských aspirací zahrnuje jižní Libanon, jižní Syrii, současné Jordánsko, celý Cis-Jordan [Západní břeh Jordánu] a Sinaj." řekl v roce 1937 David Ben Gurion Světovému koncilu Poale Zion v Tel Avivu.

Viz též Genesis 15,18: Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k velké řece, k řece Eufratu …

Expert izraelské zahraniční policie Yehoshafat Harkabi kritizoval válečně-vypuzovací program - 'Izraelské snahy o Pax Israelica na Středním Východě, aby ovládl arabské země a krutě je vytrestal' - ve velmi důležité práci, Osudová hodina Izraele, publikované v roce 1988. Harabi psal na základě realistických perspektiv a věřil, že Izrael nebude mít sílu dosáhnout tohoto cíle vzhledem k síle arabských zemí, značné palestinské populace které se to týká, vehementní opozice světového veřejného mínění. Harkabi věřil, že 'neúspěšný izraelský pokus zavést nový pořádek v nejslabším arabském státě - v Libanonu - znemožní lidi s podobnými ambicemi na jiných územích. [8] Harkabi nepočítal s možností, že Spojené státy sehrají roli zástupce Izraele k dosažení tohoto cíle.

Zajištění dodávek nafty

V sedmdesátých a osmdesátých letech americká středovýchodní politika, i když sympatizovala s Izraelem, nebyla stejná jako politika Izraele. Základním cílem Spojených států bylo zajištění stabilních vlád na Středním východě, které zajistí plynulý tok nafty do západních průmyslových zemí. K zajištění dodávek ropy nebylo nutné, aby tyto vlády milovaly Izrael - ve skutečnosti se otevřeně stavěly proti židovskému státu. Spojené státy zajišťovaly mír mezi Izraelem a arabskými státy,a to mír který by vyhovoval potřebám arabských národů - s kritickým zahrnutím Palestinců.

Americká podpora Iráku ve válce proti Iránu

V rámci své politiky zajištění bezpečnosti na Středním Východě, USA uprostřed osmdesátých let silně podporovaly Irák v jeho válce proti Iránu, přestože na chvíli Spojené státy poskytly i určitou pomoc Iránu (skandál s Iránskými Contras). Ironicky Donald Rumsfeld sloužil jako americký vyslanec, který vydláždil cestu k obnovení vztahů s Irákem v roce 1983, které byly ohroženy v roce 1967. USA spolu s ostatními západními národy pohlížel na Irák jako na baštu proti radikálnímu islamismu Ajatoláhova Iránu, který ohrožoval západní ropné zájmy. USA podpořily Irák včetně zpravodajských informací, vojenských zařízení a zemědělských úvěrů. A USA vyslaly největší námořní síly od vietnamské války do Zálivu, zdánlivě za účelem ochrany ropných tankerů, které ale hrozily vážným útokem na Iránské vojsko. A musíme dodat, že to bylo v této době, kdy USA dodaly Iráku bojové plyny proti Iráncům a Kurdům, které americká vláda a jí podporující media popisují jako strašlivé. Ve skutečnosti americké zpravodajské informace potvrzují použití bojových plynů proti Iráncům. Navíc Spojené státy klidně omezily své vlastní restrikce na technický export do Iráku, které umožnily Iráčanům dovoz superpočítačů, strojů a nástrojů, jedovatých chemikálií a dokonce vzorky antraxu a dýmějového moru. Stručně řečeno, USA pomohly Iráku k hrůzné zbrojní technice, které teď vládní úředníci vytrubují jako ospravedlnění Sadámova násilného odzbrojení. [9]

Když v roce 1998 skončila Iránsko - Irácká válka, Spojené státy pokračovaly v podpoře Iráku a zasypávaly ho vojenskou technikou, pokročilou technologií a zemědělskými úvěry. Spojené státy se dívaly na Saddáma jako by zajišťoval stabilitu v Zálivu. Po Irácké invazi do Kuvajtu v srpnu 1990 se americká politika zcela změnila. A neokonservativci se stávali jestřáby a podněcovali USA do války proti Iráku. Výbor pro mír a bezpečnost v Zálivu pod vedením Richarda Perleho začal podporovat válku. [10] A neokonservativní váleční jestřábi jako Frank Gaffney Jr., Richard Perle, A. M. Rosenthal, William Safire a Wall Street Journal podporovali, aby cílem americké války nebylo pouhé oddělení Iráku od Iránu, ale též rozbití Iráckého válečného potenciálu, speciálně jeho možnosti vyvinout vlastní jaderné zbraně. Bushova administrativa se chopila své příležitosti. [11] Kromě toho neokonservativci věřili, že válka povede k odstranění Saddama Husseina a k americké okupaci Iráku. Přesto, bez ohledu na naléhání ministra obrany Richarda Cheneye a jeho náměstka Paula Wolfowitze na přijmutí vojenského plánu na okupaci Iráku, ta nebyla nikdy uskutečněna kvůli odporu generála Colina Powella, vedoucího náčelníků štábu a generála Normana Schwartzkopfa, polního velitele. [12] Kromě toho USA měly mandát OSN k osvobození Kuvajtu, ne ke svržení Saddáma. A pozdější pokusy by způsobily, že by se válečná koalice rozpadla. Američtí koaliční partneři v regionu, zejména Turecko a Saudská Arábie, se obávaly, že by odstranění Saddamovy vlády vedlo k rozpadu Iráku na soupeřící etnické a náboženské skupiny. To by zahrnovalo i kurdské povstání v Iráku, které by se mohlo rozšířit na zbývající Kurdy v Turecku, a Iráčtí Ši'ítové by se dostali pod vliv Iránu a tím by vzrostlo nebezpečí islámského radikalismu v regionu.

Nejen že Bushova administrativa rozbila neokonservativní  snahy, když ponechala Saddáma ve funkci, ale její návrh 'Nového světového pořádku', jak je uskutečňován státním tajemníkem Jamesem Bakerem, je v konfliktu s neokonservativními/izraelskými cíli, jelikož je orientována na uklidňující arabskou koalici, která podpořila válku. To vede k omezení izraelské kontroly nad jím okupovaným územím. Bushova administrativa požadovala, aby Izrael zastavil výstavbu nových osad na okupovaných územích jako podmínku k tomu, aby dostali záruku půjčku 10 miliard dolarů na usídlení stovek tisíc přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu. Ale i když Bush ustoupil americkým pro-sionistickým tlakům těsně před volbami v roce 1992, jeho odpor pobouřil mnoho neokonservativců, což způsobilo, že takoví jako William Safire se vrátili zpět k Billu Clintonovi ve volbách v roce 1992. [13]

Zatímco neokonservativci z Clintonovy administrativy prosazovali svou svou představu silné propojené sítě zásobníků myšlenek (thinktank) - takových jako je American Enterpise Institute (AEI), Middle East Media Research Institute (MEMRI), Hudson Institute, Washingtonský Institut pro blízkovýchodní politiku, Středovýchodní fórum, Židovský institut pro záležitosti národní bezpečnosti (Jewish Institute for National Security Affairs, JINSA), Centrum bezpečnostní politiky (Center for Security Policy, CSP) - kteří měli velký vliv na media a štáb republikánské administrativy. Některé z těchto organizací byly původně založeny konservativci hlavního proudu; [14] jiné byly založeny neokonservativci, z nichž někteří měli přímé propojení s Izraelem. Např. plukovník Yigal Carmon, původem z izraelské vojenské rozvědky byl spoluzakladatelem MEMRI, Meyrav Wurmserová byla členkou Hudsonova institutu, zatímco její manžel, David Wurmser, vedl oddělení středovýchodních  studií AEI. Richard Perle byl jak stálým spolupracovníkem AEI, tak důvěrníkem Hudsonova institutu. [15]

Moc vlivných osobností

Nedávný článek Jasona Vesta v časopise The Nation diskutuje ohromný vliv osobností ze dvou hlavních neokonservativních výzkumných institucí, Židovského institutu pro záležitosti národní bezpečnosti  (Jewish Institute for National Security Affairs, JINSA) a Centra bezpečnostní politiky (Center for Security Policy, CSP), na současnou Bushovu administrativu. Vest dovádí do detailů těsnou vazbu mezi těmito organizacemi, pravicovými politiky, obchodníky se zbraněmi a vojenskými odborníky, židovskými multi-milionáři/miliardáři a republikánskou administrativou. [16]

Pokud jde o JINSA, Vest píše:

'Ústav byl založen v roce 1976 neokonservativci znepokojenými tím, že Spojené státy by nemusely být schopné poskytnout Izraeli adekvátní vojenské dodávky v případě arabsko-izraelské války, a za pětadvacet let se JINSA změnila z volně propojené základní skupiny na ohromný šik s ročním obratem 1,4 milionu dolarů a s Washingtonskými mocenskými hráči v hlavních rolích. Od počátku současné Bushovy administrativy skupina poradců JINSA zahrnuje takové těžké bijce jako je Dick Cheney, John Bolton (nyní zástupce ministra zahraničí pro kontrolu zbrojení) a Douglas Feith, třetí nejvyšší výkonná síla v Pentagonu. Jak Perle, tak bývalý ředitel FBI James Woosley, dva z nejhalasnějších hlasů ze sboru útočníků proti Iráku, jsou stále ve výboru, včetně takových reliktů z éry Regana jako Jaene Kirkpatricková, Eugene Rostow a Michael Ledeen - spojovací můstek Olivera Northa z Iránských Contras s Izraelity.' [17]

Vest poznamenává, že 'tucty' členů JINSA a CPS 'byly přijaty na mocná místa ve vládě, kde jejich role podpory stejné věci pokračuje, podporovány nevládními adjunkty od kterých přišli. Pilní a vytrvalí, jsou vedeni k osnování mnoha věcí - podpora národní raketové obrany, oposice proti smlouvám o kontrole zbrojení, podpora nešetrných zbraňových systémů, zbraně pro Turecko a jednostranná převaha USA - do jedné tvrdé linie a s podporou izraelské pravice jako jádrem.' A Vest pokračuje: 'V žádném výstupu JINSA/CSP není tato tvrdá linie patrnější než v houževnaté kampani pro válku - nejen s Irákem, ale "totální války", jak se Michael Ledeen, jeden z nejvlivnějších mužů JINSA ve Washingtonu, vyjádřil v loňském roce. Pro tuto partu je "změna režimu" jakýmikoliv prostředky nutná v Iráku, Iránu, Sýrii, Saudské Arábii a Palestinské moci naléhavým příkazem. ' [18]

Podpora izraelské pravice

Zopakujme Vestovy hlavní body. Síť JINSA/CSP 'podporovala izraelskou pravici jako jádro'. V jedné linii s hledisky izraelské pravice podporovali válku na Středním Východě aby vyloučili nepřátele Izraele. A členové sítě JINSA/CSP získali vlivné pozice v zahraniční politice republikánské administrativy, zvláště v současné administrativě George W. Bushe.

Jasnou ilustrací neokonservativního myšlení pokud jde o válku v Iráku by článek z roku 1996 napsaný Richardem Perlem, Douglasem Feithem, Daviden Wurmserem a dalšími a publikovaný v izraelském myšlenkové buňce, v Institutu strategických a politických studií (Institute for Advanced Strategic and Political Studies), nazvaný 'Jasný zlom: nová strategie pro zajištění oblasti.' Byl zamýšlen jako politický nástin nastupující vlády Benjamina Netanjahu. Článek říká, že Netanjahu by měl 'udělat jasný zlom' v mírovém procesu z Oslo a obnovit izraelský požadavek na Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Představuje plán, podle kterého by Izrael měl 'zformovat svou strategickou orientaci', počínaje odstraněním Saddama Husseina a nastolením Hashemitské monarchie v Bagdádu, která by posloužila jako první krok k vyloučení proti-izraelských vlád v Sýrii, Libanonu, Saudské Arábii a v Iránu. [19]  

Všimněte si, že Američané - Perle, Feith a Wurmser - byli poradci zahraniční vlády a že jsou nyní propojeni s administrativou George W. Bushe: Perle je vedoucí Výboru obrané politiky (Defense Policy Board), Feith jeho pomocným tajemníkem a Wurmser je odborným asistentem prostředníka hlavního dozoru zbrojení Ministerstva zahraničí Johna Bolta. Stojí za zmínku, že zatímco v roce 1996 měl Izrael 'zformovat svou strategickou orientaci' odstraněním svých nepřátel, stejné osoby nyní navrhují, aby Spojené státy změnily svou středovýchodní orientaci odstraněním nepřátel Izraele. Zdá se, že Spojené státy slouží jako zástupci ve prospěch izraelských zájmů.

Válka proti Iráku byla požadována již v roce 1998

19. února 1998 neokonservativní Výbor pro mír a bezpečnost v Zálivu (Committee for Peace and Security in the Gulf) v 'Otevřeném dopise presidentovi' navrhoval 'ucelenou politickou a vojenskou strategii na svržení Saddama a jeho režimu'. Dopis pokračoval: 'Nebude to snadné - a průběh akce, které dáváme přednost, není bez problémů a nebezpečí. Ale věříme, životně důležité národní zájmy naší země vyžadují, aby Spojené státy [přijaly tuto strategii]'. Mezi signatáři dopisu byli tito současní úředníci Bushovy administrativy: Elliot Abrams (Výbor pro národní bezpečnost), Richard Armitage (Ministerstvo zahraničí), John Bolton (Ministerstvo zahraničí), Doug Feight (Ministerstvo obrany), Fred Ikle (Výbor pro obranou politiku), Zalmay Khalilzad (Bílý dům), Peter Rodman (Ministerstvo obrany), Donald Rumsfeld (Ministr obrany), Paul Wolfowitz (Ministerstvo obrany), David Wumser (Ministerstvo zahraničí), Dov Zakheim (Ministerstvo obrany) a Richard Perle (Výbor pro obranou politiku) a Donald Rumsfeld (Ministerstvo obrany). [20] Připomeňme, že Rumsfeld byl v roce 1998 součástí neokonservativní sítě a již požadoval válku s Irákem. [21]

Mezi signatáři dopisu byli i takoví pro-sionističtí a neokonservativní ilumináti jako Robert Kagan, William Kristol, Frank Gaffney (ředitel, centrum pro bezpečnostní politiku), Joshua Muravchik (American Enterprise Institute), Martin Peretz (hlavní redaktor, The New Republic), Leon Wieselter (The New Republic), bývalý kongresman Stephen Solarz [22]. To president Clinton by šel jen tak daleko, že by podpořil Zákon o osvobození Iráku, který by poskytl devadesát sedm milionů dolarů na výcvik a vojenská zařízení pro iráckou opozici. [23]

V září 2000 neokonservativní myšlenková buňka Projekt pro nové americké století (Project for the New American Century, PNAC) [24] vydala zprávu 'Přestavba americké obrany: strategie, síly a zdroje pro nové století', která předvídala a rozšířila globální pozici Spojených států. Pokud jde o Střední Východ, zpráva požaduje zvýšení americké vojenské přítomnosti v Zálivu, ať už je Saddam u moci nebo ne, a prosazovala, aby 'Spojené státy pro následující dekády hledaly, jak hrát trvalejší roli v regionální bezpečnosti v Zálivu. Dokud neřešený problém s Irákem nezajistí okamžité ospravedlnění,  významná přítomnost americké přítomnosti amerických jednotek převáží spornou otázku režimu Saddama Husseina. [25] Mezi  tvůrci projektu byly i osoby, které budou hrát vedoucí roli v Bushově administrativě: Dick Chaney (vicepresident), Donald Rumsfeld (Ministr obrany), Paul Wolfowitz (Náměstek ministra obrany) a Lewis Libby (vedoucí týmy vicepresidenta Cheneyho). Mezi autory byl i vydavatel Weekly Standard William Kristol.

Stratégové Wolfowitz a Perle

Aby přímo ovlivnili politiku Bílého domu, Wolfawitz a Perle to zařídili tak, že dostali vedoucí úlohu v Bushově poradním týmu pro zahraniční politiku a národní bezpečnost ve volební kampani v roce 2000. Pod vedením sovětského specialisty Condoleezza Rice byl tým nazván 'Vulkány'. Protože Bush neměl žádnou přímou zkušenost a minimální znalosti v zahraniční politice, jak ilustrují jeho trapasy - pletl si Slovinsko se Slovenskem, nazýval Řeky 'Grecians' místo 'Greeks' a propadl i v dětském kvizu o jménech čtyř zahraničních představitelů - George W. Bush bude muset těžce spoléhat na své poradce. 'Jeho tým zahraničních poradců', jak pozoroval neokonservativní Robert Kagan, 'bude kriticky důležitý v určení, jaká bude jeho politika.' A komentátor Robert Novak poznamenal: 'Protože Riceovi chybí jasný přehled o záležitostech Středního Východu, budou mít Wolfowitz a Perle nejvyšší váhu ve většině středovýchodní politiky'. [26] Stručně řečeno, Wolfowitz a Perle budou poskytovat znalosti o zahraniční politice na Středním Východě. A určitě pohledy takových pravicových sionistů budou ovlivněny Cheneyem a Rumsfeldem a množstvím dalších neokonservativců, kteří zaplaví jeho administrativu.

Po převzetí úřadu zaplní neokonservativci zaplní klíčové pozice v administrativě včetně obrany a zahraniční politiky. V týmu Donalda Rumsfelda je náměstkem ministra obrany Paul Wolfowitz a podsekretářem pro politiku Douglas Feith. V Cheneyho týmu jsou mezi hlavními neokonservativci Lewis 'Scooter' Libby, Eric Edelman a John Hannah. A musíme dodat, že Cheney sehrál se svými dlouhodobými neokonservativními konexemi a pohledy podstatnou roli v utváření zahranční politiky Bushovy administrativy  [27]

Richard Perle je často popisován jako neokonservativec s největším vlivem na zahraniční politiku, jejich šedá eminence. [28] Během sedmdesátých let získal Perle pověst nejlepšího pomocníka senátora Henry 'Scoop' Jacksona (demokratická strana, stát Washington), který byl v senátu nejantikomunističtějším a nejproizraelštějším členem. Během osmdesátých let sloužil Perle jako náměstek ministra obrany pod Reganem, kde si svou tvrdou antikomunistickou posicí a zejména svým odporem k jakékoliv kontrole zbrojení získal od svých nepřátel předezdívku 'Princ temnot'. Jeho přátelé ho ovšem pokládali, jak mu jeden řekl, za 'jednoho z nejbáječnějších lidí ve Washingtonu.' Tento Perle je znám jako muž s vysokým intelektem, laskavý a šlechetný host, zábavný společník a loajální spojenec, což pomáhá vysvětlit jeho vysokou prestiž v neokonservativních kruzích. [29] Perle není jenom exponentem prosionistických pohledů, ale má těsné vazby na Izrael, protože je osobním přítelem Ariela Sharona, řádným redaktorem listu Jerusalem Post a bývalý zaměstnanec izraelského výrobce zbraní Soltama. Podle autora Seymoura M. Hershe když byl Perle kongresovým asistentem Soltama, FBI napíchla jeho telefon a zaznamenala, že poskytuje tajné informace z Výboru pro národní bezpečnost na izraelské velvyslanectví.  [30]

I když není technicky součástí Bushovy administrativy, je Perle neplaceným mluvčím Výboru pro obrannou politiku. V této pozici má Perle přístup k tajným dokumentům a těsný kontakt s administrativním vedením. Jak to charakterizuje článek v Salon: 'Z dříve podivného civilního výboru navrženého aby poskytoval ministrovi obrany nezávazné rady v celém rozsahu vojenských otázek se Výbor pro obrannou politiku, v současnosti naplněný neskromnými iráckými jestřáby, stal kvazi-lobyistickou organizací, jejíž hlavní úkol je spuštění války v Iráku.' [31]

Sharonova politika hromadného vypovězení Palestinců

Jakmile v lednu 1991 Bushova administrativa nastoupila do úřadu, tiskové výstupy vládních úředníků a politiků v Izraeli začaly otevřeně hovořit o hromadném vypovězení Palestinců. Nový izraelský premiér Ariel Sharon (zvolen do úřadu v únoru 1991) známý svou nemilosrdností říkal, že Jordánsko se musí stát státem Palestinců, kam budou Palestinci vystěhovaní z území Izraele. [32] Vznikl zvýšený veřejný zájem o demografické změny, které ohrozily židovský charakter izraelského státu. Profesor Haifské university Arnon Sofer vydal studii 'Demography in Eretz Israel', která předpovídá, že v roce 2020 budou mír ne-židé v Izraeli a na okupovaných územích většinu 58 %. [33] Navíc se ukázalo, že celkový růst populace jde za mez, kterou může země, která má omezené zdroje vody, zajistit. [34]

Některým se zdálo, že Sharon chce dosáhnout vypovězení Palestinců vojenskými prostředky. Jak poznamenal před časem jeden levicový analytik: 'Jedna velká válka s vypovězením na svém konci - to jsou plány jestřábů, kterých málem opravdu dosáhl okamžiku svého naplnění. [35] V létě 2001 oznámila autoritativní Jane's Information Group, že Izrael dokončil plány masivní a krvavé invaze na okupovaná území, včetně 'vzdušných útoků bojovými bombardéry F-15 a F-16, těžkého leteckého bombardování a potom útok kombinovanou silou 30 000 mužů ... tankových brigád a pěchoty.' Bude se zdát, že takovéto těžké útoky jsou důležitější než jednoduché odstranění Arafata a vedení OOP. Ale USA vetovaly tento plán a Evropa rovněž stojí v oposici proti Sharonovým plánům. [36] Jak poznamenal jeden jeden blízký pozorovatel izraelsko-palestinské scény v srpnu 2001, 'je to jen současné politické klima, jednoduše čas ještě nedozrál pro drastickou akci. Ovšem, pokud teplota ještě vzroste, akce dosud nepředstavitelné se mohou stát možnými'. [37] Ještě jednou zopakuji: 'revoluční doba' je to, co Izrael potřebuje pro naplnění svých politických cílů. A to přišlo po útoku z 11. září.

11. září: 'revoluční doba'

Hrůzy z 11. září zajistily 'revoluční časy', v nichž může Izrael podniknout radikální opatření nepřijatelné za normálních podmínek. Na dotaz jak útok ovlivní vztahy Izrael - USA bývalý premiér Benjamin Netanjahu odpověděl: 'To je velmi dobré'. Potom se opravil: 'Pravda, ne zcela dobré, ale vzbudíme okamžité sympatie'. Netanjahu přesně předpověděl, že útok 'posílí vazby mezi naším a vaším lidem, protože my zakoušíme teror již několik desetiletí, ale Spojené státy nyní zakusily masivní krvavou formu teroru.' Premiér Ariel Sharon postavil Izrael do stejném pozice jako Spojené státy, když útok nazval ohrožením  'našich společných hodnot' a prohlášením: 'Věřím že dohromady se můžeme ubránit těmto silám zla'. [38] V očích izraelských vůdců spojil útok z 11. září Spojené státy a Izrael dohromady proti společnému nepříteli. A tento nepřítel není ve vzdáleném Afganistanu, ale je geograficky blízko Izraeli. Tradiční nepřátelé Izraele se nyní stanou i americkými nepřáteli. A Izrael bude mít lepší možnost zatočit s Palestinci v rámci 'války proti terorismu'.

Bezprostředně po útocích 11. 9. začli neokonservativci veřejně spouštět širokou válku proti terorismu, která se bude bezprostředně týkat nepřátel Izraele. Např. komentátor William Safire tvrdil, že skuteční teroristé na které se Amerika musí soustředit nejsou skupiny náboženských fanatiků, ale 'Irácké vědce, kteří dnes horečně pracují ve skrytých biologických laboratořích a podzemních jaderných laboratořích na nástrojích, které pokud nebudou zničeny, umožní nenávistí hnanému a silou pomatenému Saddamovi zabít miliony. Tato možnost ho promění z neškodného rváče na nekontrolovatelnou světovou velmoc. [39]

V rámci administrativy náměstek ministra obrany Pauk Wolfowitz jasně odvodil ještě širší válku proti existujícím vládám když řekl: 'Myslím že by se mělo říci, že to není jen záležitost chytit lidí a učinit je vypočitatelnými, ale i odstranění všech útočišť, odstranění systému podpory, likvidace států které sponsorují terorismus. A proto to vyžaduje delší širokou a vytrvalou kampaň. A tu nelze zastavit, dokud nemáme ve své péči všechny zločince. [40]

Nová formule: válka proti terorismu

20. září 2001 neokonservativní Projekt pro nové americké století zaslal dopis presidentovi Bushovi podporující válku proti terorismu a zdůrazňující, že odstranění Saddama Husseina je podstatnou součástí této války. Tvrdí, že 'i kdyby žádný důkaz nespojoval Irák přímo s útokem, strategie mající za cíl vymícení terorismu a jeho sponsorů musí v sobě zahrnovat určitou snahu o odstranění Saddama Husseina z vedení Iráku. Chyba při dosažení tohoto úsilí bude základem prvotního a možná rozhodující porážky ve válce s mezinárodním terorismem.' Dále dopis vyjadřuje, že Sýrie a Irán selhaly při zastavení podpory Hezzbolahu, a proto by Spojené státy měly 'uvážit odpovídající opatření proti těmto známým sponzorům terorismu.' Mezi signatáři dopisu byli takoví neokonservativní iluminátoři jako William Kristol, Midge Decter, Eliot Cohen, Francis Fukuyama, Frank Gaffney, Robert Kagan, Jeane Kirkpatrick, Charles Krauthammer, Richard Perle, Martin Peretz, Norman Podhoretz, Stephen J. Solarz a Leon Wieseltier. [41]

Afganistan je stále otevřenou bitvou

Ve vydání The Weekly Standard z 29. října 2001 Robert Kagan a William Kristol předpověděli širší válku na Středním Východě. 'Když už je všechno řečeno a uděláno, konflikt v Afganistanu bude pro válku proti terorismu tím, čím byla severoafrická kampaň pro Druhou světovou válku: podstatnou událostí na cestě k vítězství. Ale ve srovnání s hrozbami za horizontem - válkou širokého rozsahu v lokalitách od Střední Asie až po střední východ, a zpět do Spojených států - zdá se být Afganistan pouze otevírací bitvou ... ale tato válka neskončí v Afganistánu. Chystá se rozšířit a zaplavit řadu zemí v konfliktech proměnné intenzity. A to by též požadovalo použití americké vojenské síly na více místech současně. Podobá se to střetu civilizací, o kterém všichni věřili, že nebude nutný.' [42] Zdá se, že Kagan a Kristol se těší na tento mohutný požár.

V článku z 20. září 2002 ve Wall Street Journalu Eliot A. Cohen nazývá konflikt 'Čtvrtou světovou válkou,', termínem používaným mnoha jinými neokonservativci. Cohen říká, že 'Nepřítelem v této válce není "terorismus" ... ale militantní Islám. ... Afganistan představuje jenom jednu frontu ve Čtvrté světové válce, a tamější bitva pouze jednu z nich' Cohen nejen volá po útoku Spojených států na Irák, ale i po svržení islamistického režimu v Iránu, který 'nebude méně významným vítězstvím v této válce než likvidace bin Ladena.' [43]

Válečná propaganda neokonservativců

Kritika širší války na Středním Východě rychle rozpoznala snahu neokonservativní válečné propagandy. Při analýze v září 2002 paleokonservativec [44] Scott McConnell napsal: 'Pro neokonservativce je ovšem bin Laden jenom vedlejší atrakce. ... Věří, že využijí 11. září jako záminku pro otevření širší války na Středním Východě. Jejich prvotním, ale ne je jediným cílem je Irák Saddama Huseina, i když Irák nemá nic společného s útokem na Světové obchodní centrum.' [45]

McConnel se ovšem mylně domníval, že pozice neokonservativců je minoritní pozicí v Bushově administrativě, jak napsal: 'Seznam přání neokonservativců je receptem na zažehnutí velkého požáru mezi Spojenými státy a zeměmi celého arabského světa s důsledky, která nemůže nikdo troufnout spočítat. Podpora takové války - která se může snadno změnit na globální válku - je menšinovou pozicí v rámci Bushovy administrativy (náměstek ministerstva zahraničí Paul Wolfowitz jej jeho hlavním zastáncem) a celé země. Ale v doučasnosti převládá v názorech hlavních konservativních novin, Wall Street Journal, National Revue, Weekly Standard a Washington Times, stejně jako neoliberální New Republic Marty Peretze. Je to přechodná situace, takové časopisecké názory nebudou mít význam.' [46]

Když vyjadřovala podobný pohled, veteránka komentátorů Georgie Anne Geyerová si všimla: ' Kampaň "Dobytí Iráku" ... začala ve dnech zářijového bombardování. ... Povstala nejdříve a zejména od proizraelských představitelů tvrdé linie v Pentagonu jako jsou náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz a poradce Richard Perle, ale též neokonservativců tvrdé linie, některých novinářů a kongresmanů.

Brzy se stane zřejmým, že mnoho, ale ne všichni, jsou ze skupiny, která je obecně nazývána v diplomatických a politických kruzích jako "Izrael nade vše", což znamená, že budou vždy klást politiku Izraele, nebo jen její představu, nade vším.' V rámci Bushovy administrativy, jak věřila Geyerová, byla tato linie myšlení 'obsažena v chytrých hlavách administrativy, ale může se kdykoliv změnit.' [47]

Neokonservativci presentovali hrůzy 11. září jako osvětlovací těleso, které má presidentovi Bushovi připomínat jeho předurčení k rozbití zla světového terorismu. V náboženské (ironicky křesťanské) terminologii Normana Podhoretze 'transformovaný - nebo přesněji proměněný - George W. Bush se objevil mezi námi. V předchozím článku na těchto stránkách jsem navrhoval, snad předčasně, že kromě černě kouře a ohnivého ducha smrti uvolněného 11. zářím i jiná druh zjevení, planoucí zcela jiným ohněm ze sebe sama, osvítí zákoutí Bushova myšlení a srdce a duše.A měl by říci, že zatímco byl dříve nejistý proč byl zvolen za presidenta Spojených států, George Bush nyní věděl, že Bůh, jemuž byl jako rozený křesťan zavázán, ho poslal do Oválné pracovny k tomuto účelu. [iii] On ho sem poslal, aby vedl válku proti zlu terorismu.' [48]

Jako bezprostřední následek 11. září, uspořádali hlavouni administrativy debatu na téma 'válka proti terorismu'. Podle knihy Boba Woodwarda Bush in War (Bush ve válce) již druhý den po útoku ministr obrany Rumsfeld 'vznesl otázku útoku na Irák. Proč bychom neměli jít proti Iráku místo proti al Kaedě?, ptal se. Rumsfeld nehovořil pouze za svou osobu, když vznášel tuto otázku. Jeho náměstek, Paul D. Wolfowitz se přiklonil k politice, která učiní Irák hlavním cílem v prvním kole války proti terorismu.' [49]

Woodward pokračuje, že 'teroristické útoky z 11. září otevřely USA nové okno k nástupu proti Hussainovi.' 15. září Wolfowitz předložil vojenské důvody k ospravedlnění útoku USA proti Iráku a ne proti Afganistanu. Wolfowitz vyjádřil názor, že 'útok na Afganistan bude nejistý.' Projevil strach, že americké jednotky 'uváznou v horských bitkách. ... Naopak, Irák má křehký utiskující režim, který může být snadno svržen. To je proveditelné.' [50]

Neokonservativci ovšem zpočátku nebyli schopni dosáhnout svého cíle širší války, částečně vzhledem k opozici ministra obrany Powela, který trval na tom, že tato válka se má soustředit na skutečné viníky z 11. září. (Lze dodat, že takto většina Američanů vidí tuto válku.) Snad nejpřesvědčivějším Powelovým argumentem bylo tvrzení, že americký útok na Irák by neměl mezinárodní podporu. Argumentoval, že pokud Spojené státy zvítězí v Afganistánu, zvýší to jejich šanci na vojenský zásah v Iránu později, 'pokud dokážeme, že Irák sehrá svou roli' 11. září. [51]

Powel se odlišoval od neokonservativních jestřábů svým zdůrazňování nutnosti mezinárodní podpory, na rozdíl od americké jednostrannosti, ale ještě větší rozdíl byl v tvrzení, že 'válka proti terorismu' musí být namířena přímo na viníky 11. září - Osama bin Ladenovu síť. Powel veřejně odvrhl Wolfowitzovy požadavky po 'ukončení států' odpovědí, že 'my chceme ukončit terorismus. A pokud jsou tu státy a režimy, které podporují terorismus, věříme, že je přesvědčíme, že je v jejich zájmu s tím přestat. Ale já si myslím, že 'ukončení terorismu' je to místo, kde já jdu od toho a dále ať pan Wolfowitz mluví sám za sebe.' [52]

'Přísně tajné': válka proti Iráku byla plánována již 17 září 2001

Je ovšem velmi důležité, že i pokud by 'válka proti terorismu' nezačala útokem na Irák, byly připravovány vojenské plány pro takový případ. 'Přísně tajné' dokumenty nastiňující válečné plány pro Afganistan, které president Bush podepsal 17. září 2001, obsahují, jako vedlejší bod, též instrukce pro Pentagon, aby začali dělat plány i pro útok na Irák. [53]

Bushova veřejná prohlášení se rychle vyvinula ve směru rozšíření války do Iráku. 21. září 2001 ve své řeči ve Fort Campbellu v Kentucky Bush deklaroval, že 'Afganistán je pouhým začátkem války proti teroru. Jsou tu i jiní teroristé, kteří ohrožují Ameriku a její přátele a jsou tu jiné národy, které teroristy podporují. Nebudeme bezpečni jako národ, dokud všechny tyto hrozby nebudou vymýceny. Po celém světě a po všechna léta budeme bojovat proti těmto zlům, a my zvítězíme. [54]

A 26. září v odpovědi na otázku zda Irák byl tím teroristickým národem který měl na mysli, president odpověděl: 'Ano, říkám, že je pokud kryjete teroristy, vy jste teroristé. Pokud podporujete teroristy, jste teroristé. Pokud vyvíjíte zbraně hromadného ničení kterými chcete terorizovat celý svět, počítá se s vámi.' Všimněte si, že Bush zahrnul vlastnictví zbraní hromadného ničení mezi indikátory 'terorismu'. A žádná z těchto teroristických aktivit se nemusí nutně vztahovat k útokům 11. září. [55]

'Osa zla' - výmysl Davida Fruma, autora Bushových projevů

Přechod na širší válku byl dokončen Bushovým projevem O stavu unie 29. ledna 2002, kde byla 'válka proti terorismu' oficiálně oddělena od specifických událostí 11. září. Bush ani nezmínil bin Ladena a al Kaedu. Bylo řečeno, že nebezpečí nyní přichází primárně ze tří zemí - Iránu, Iráku a Severní Koreje - které jsou pojmenovány za 'osu zla', která údajně ohrožuje svět svými zbraněmi hromadného ničení. Podle Bushe 'státy jako jsou tyto a jejich terorističtí spojenci představují osu zla, která zbrojí aby ohrozila světový mír. Vývojem zbraní hromadného ničení tyto režimy představují jeho hrobaře a rostoucí nebezpečí. Mohly by poskytnout tyto zbraně teroristům a dát jim prostředky k projevu jejich nenávisti. Mohly by napadnout maše spojence nebo se pokusit vydírat Spojené státy. V těchto případech by cena lhostejnosti byla katastrofální.' [56] Fráze 'osa zla' byla vynalezena Bushovým neokonservativním tvůrcem projevů Davidem Frumem. [57]

Do dubna 2002 president Bush veřejně deklaroval, že americkou politikou je 'změna režimu' v Iráku. A v červnu prohlásil, že Spojené státy povedou preventivní útoky na ty státy, které USA ohrožují. [58] Podle toho co je všeobecně známo, Irák má nyní podobnou hrozbu. Navíc na jaře 2002 armádní generál Tommy R. Francs, velitel ústředního velitelství USA, začal pořádat Bushovy soukromé informační schůzky o válečných plánech v Iráku každé dva či tři týdny . [59]

Neokonservativci jak uvnitř tak vně administrativy tvrdili, že jednostranný útok na Irák nebude zatížen konfliktními cíli koaličních partnerů. Tomu oponovala snaha ministra obrany Powela přesvědčit presidenta, že budou nutné některé sankce Spojených národů budou nutné k ospravedlnění útoku Spojených států, což president nakonec uznal za přesvědčivé. A zatímco to zpomalilo průběh války, způsobilo to posun Powela od jeho původního názoru, že válku v Iráku je možno vést jen pokud bude prokázáno, že Bagdad měl podíl na terorismu z 11. září.

Resoluce OSN 1441

Rada bezpečnosti OSN rozhodla, aby zbrojní inspektoři OSN s rozsáhlými inspekčními oprávněními zjistili, zda Irák porušuje svůj závazek zničit všechny zbraně hromadného ničení. Resoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1441 z 8. listopadu 2002 uložila povinnost důkazu Iráku, který má dokázat, že nadále nevlastní zbraně hromadného ničení. Resoluce 1441 říká, že jakákoliv nepravdivá odpověď nebo zanedbání v Irácké zbrojní deklaraci znamená následné porušení Iráckých závazků. To by zahájilo další posun v diskusích v Radě bezpečnosti v pohledu na použití vojenské síly proti Iráku. Zatímco někteří namítali, že to může znamenat ukončení války, [60] umožňuje Spojeným státům použít novou resoluci k právnímu ospravedlnění války. Ve skutečnosti, Spojené státy si mohou zvolit vynucení plnění resoluce bez dalšího oprávnění OSN. Jak píše reportér Robert Fisk: 'Spojené státy mohou využít jakoukoliv Iráckou neshodu se zbrojními inspektory, ale Spojené státy  se rozhodnou zda Irák porušil resoluci OSN. Jinými slovy, USA může vyhlásit válku bez souhlasu OSN.' [61]

Nerozhodné vojenské velení - neokonservativci velí

Neokonservativci nejen že určili zahraniční politiku pro útok na Irák, ale sehráli rovněž roli při utváření vojenské strategie. Nejvyšší vojenské osobnosti, včetně členů Spojeného velení štábu, zpočátku stály v opozici celé myšlence války proti Iráku. [62] Ale Richard Perle a ostatní neokonservativci po nějakou dobu trvali na tom, že svržení Saddama bude vyžadovat málo vojenské snahy a rizika. To oni vymysleli válečnou strategii předezpívanou 'zvnitřka-ven' která zahrnuje útok na Bagdád a pár dalších klíčových měst velmi malým počtem výsadkových komand, s odhady pohybujícím se okolo pět tisíc mužů. Podle představ podporovatelů tohoto plánu, takové útoky povede k pádu Saddamova režimu. Američtí vojenští vůdci neústupně odporovali těmto plánům jako příliš riskantním a navrhovali místo toho plán použití většího počtu vojáků - okolo 250 000 - kteří by zaútočili na Irák mnohem konvenčnějším způsobem z okolních zemí (à la válka v zálivu). Perle a neokonservativci se obávají, že žádná ze sousedních zemí by neposkytla své základny k tomuto účelu, což by znamenalo, že žádná válka nebude zahájena nebo že během dlouhé doby ke shromáždění této velké síly dosáhle protiválečná opozice takové síly, že válka nebude politicky možná. Perle hněvivě odpověděl na zdrženlivost vojáků, když řekl, že rozhodnutí pro útok na Irák bylo 'politickým rozhodnutím která tito hoši nejsou kompetentní učinit'. [63] Cheney a Rumsfeld šel ještě dál, když nazývá generály 'zbabělci' když nebyli příliš nadšeni invazí do Iráku. [64]

Nyní můžete být v pokušení obvinit Perleho a jeho neokonservativce ze zanedbání vojenského nebezpečí za pomateného arogance - jak by mohli tito amatéři ráčit znát e o vojenské strategii něco víc než profesionální vojáci? Ale o Richardu Perlemu lze tvrdit mnoho věcí, ale pomatenost to není. Perle nesporně promýšlel důsledky tohoto plánu. A je zřejmé, že volba 'zvnitřka-ven' by byla ve každém případě vítěznou alternativou z perspektivy Perleho.

Předpokládejme že by se to povedlo - že by několik amerických komand mohlo zabrat některé strategické oblasti a že by se Irácká armáda rychle položila. Potom by se Perle a neokonservativci jevili jako vojenští geniové, kteří by měli volné ruce pro přípravu několika dalších levných válek na Středním Východě.

Ale uvažme na druhou stranu, že by invaze skončila naprostým fiaskem. Americké jednotky se brání ve městech. Mnoho z nich je natočeno a předvádějí se okolo celého světa prostřednictvím televizního přenosu. Saddam přednáší bombastické projevy o porážce amerických agresorů. Celý arabský a islámský svět oslavuje porážku Američanů. Americké vlajky jsou páleny v mohutných anti-amerických demonstracích po celém Středním Východě. A to je vše přenášeno Američanům na televizní obrazovky. Amerika je zcela ponížena, vypadá jako papírový tygr. a řadový Američan to vše sleduje v televizi. Jak bude reagovat?

 Bude to jako Pearl Harbour plodit nenávist k nepříteli v srdci průměrného Američana. A veřejnost bude požadovat, aby americká čest a prestiž byla pomstěna. Přijali by myšlenku předkládanou jim neokonservativními propagandisty že se jedná o válku mezi Amerikou a islámem. Bude spuštěna totální válka zahrnující těžké bombardování měst. A letecké útoky je lehké přenést z Iráku do ostatních okolních islámských států. A výbojná válka a vyhlazování bude naplněním těch nejtajnějších snů neokonservativců, protože poslouží k likvidaci nepřátel Izraele na Středním Východě. (Jak se ale nyní zdá, Pentagon rozšířil rozsah Iráckého konfliktu aby snížil riziko výše zmíněného scénáře.) [65]

Rozšíření plánů na válku

Existuje mnoho náznaků, že válka nebude omezena jen na Irák. Tak 10. července 2002 Laurent Murawiec na Perleův příkaz, instruoval Výbor pro obrannou politiku o Saudské Arábii, jejíž přátelské styky se Spojenými státy byla základem americké bezpečnostní strategie na Středním Východě po celých 50 let. Murawiec popsal království jako hlavního podporovatele antiamerického terorismu - 'jádro zla, prvotní hybatel, nejnebezpečnější protivník' Pro USA bylo nutné, jak tvrdil,  pokládat Saudskou Arábii za nepřítele Spojených států. Murawiec říkal, že Spojené státy by měly požadovat, aby Rijad přerušil podporu fundamentalistických islámských odpadlíků po celém světě, zakázala jakoukoliv antiamerickou a antiizraelskou propagandu v zemi a 'obžalovala nebo izolovala ty, kdo jsou zapojeni v řetězu teroru, včetně saudských zpravodajských služeb.' Pokud by Saudská Arábie odmítla přijmout ultimátum, Murawiec trval na tom, aby Spojené státy provedli invazi a okupovali zemi včetně svatých míst Mekka a Medina, zmocnila se ropných polí a konfiskovala finanční prostředky. [66]

Murawiec uzavřel informační schůzku mohutným závěrem toho co nazývá 'velkou strategií pro Blízký Východ:' 'Irák je taktickým jádrem. Saudská Arábie je strategickým jádrem. Egypt je cenou.' Stručně řečeno, cílem války v Iráku bylo rozbití nejbližších spojenců Spojených států. Lze si jen těžko představit politiku navrženou lépe k zažehnutí celého Středního Východu proti Spojeným státům. Ale právě to je cíl vyhledávaný neokonservativci. [67]

Jak bylo možno předpovědět, den po informační schůzce Bushova administrativa neuznala že by Murawiecův scénář měl něco společného se skutečnou americkou zahraniční politikou a prohlásila Saudskou Arábii za loajálníhio spojence. [68] Musíme ale dodat, že Bílý dům neudělal nic pro sesazení nebo disciplinární řízení za prosazování a prosazování plánu útoku na nejbližšího spojence - a jiné osoby byly často odstraněny s administrativy za mnohem menší kopance. A můžeme si být jisti, že Bushova administrativa neučinila nic k ujištění Saudské Arábie, že Murawiecův válečný plán byl mimo říši možnosti.

Je nutno dodat, že Murawiecův antisaudský scénář byl v souladu s tím, co vypouštěl neokonservativní tisk. Tak 15. července 2002 přineslo vydání The Weekly Standard vydávaného Williamem Kristolem článek nazvaný 'Nastává konec Saudů' napsaný Simonem Hendersonem z neokonservativního Washington Institute for Near East Policy (Washingtonského ústavu pro středovýchodní politiku). Vydání červenec/srpen listu Commentary vydávaného Americkým židovským výborem přináší článek nazvaný 'Naší nepřátelé,  Saudové'. [69] Vedoucím neokonservativním expertem pro Saudskou Arábii je Stephen Schwartz, autor mnoha článků a nedávných knih, The Two Faces of Islam: The House of Sa'ud from tradition to Terror (Dvě tváře islámu: Rodina Sa'udů od tradic po teror), ve které předpokládá konspiraci Saudů/Wahhabismu k zachvácení celého islámu a šíření teroru po celém světě. Výsledkem jsou jeho anti-Saudských komentářů byl Schwartz propuštěn ze své krátkodobé pozice dopisovatele Hlasu Ameriky na začátku července 2002 a stal se tak mučedníkem neokonservativních kruhů. [70] A jak zdůraznil Thomas F. Ricks ve svém článku v listě Washington Post, anti-Saudská bojovnost vyjádřená Murawiecem 'representuje hledisko rostoucího kursu mezi Bushovou administrativou - zejména týmem vice-presidenta Cheneyho a pentagonským civilním vedením - a mezi neokonservativními spisovateli a mysliteli těsně spojenými s tvůrci politiky administrativy.( [71]

V září 2002 se anti-Saudská tematika dostala do hlavního proudu - s články v Newsweeku spojující finanční podporu teroristům z 11. září od královské rodiny Saudů a komentáře o této věci vedoucími figurami Senátu jako je Joseph Liebermann (Demokrat, Connecticut), John McCain (Republikán, Arizona), Charles Schumer (Demokrat, New York) a Richard Shelby (Republikán, Alabama). [72]

Válka proti celému Islámu?

Politika Bushovy administrativy již prošla dlouhou cestu, ale dosud plně nedosáhla toho, co potřebují neokonservativci: válku USA proti veškerému Islámu. Podle Normana Podhoretze, doyena neokonservativců: 'Militantní islám dnes představuje znovuoživení expanze mečem' z ranných dob islámu. [73] K přežití ožívajícího islámu nesmí se podle Podhoretze Spojené státy pouze bránit, ale musí udusit islám ve všech jeho ohniscích na Středním Východě. 'Režimy které si bohatě zaslouží být vytrženy a nahrazeny a ne označeny za tři jednotlivé prvky osy zla. Minimálně, tato osa musí být rozšířena do Sýrie a Libanonu a Libye, jakožto i na 'přátele' Ameriky jako je královská rodina Saudů a egyptský Hosni Mubarak, spolu s Organizací pro osvobození Palestiny, ať už je vedena Arafatem nebo jeho přisluhovači.' Potom USA přetvoří celý region, což  bude znamenat násilné přeučení lidí aby zapadli do linek myšlení amerických vůdců. [iv] Podhoretz potvrzuje, že lid ze Středního Východu by mohl, pokud bude mít demokratickou volnost volby, zvolit anti-americké, anti-izrealské vůdce a politiku. Ale současně prohlašuje, že 'existuje politika, která to může odvrátit' za předpokladu 'že máme žaludek na to vnutit novou politickou kulturu v poražených oblastech. Přesně to, co jsme neodvolatelně provedli v Německu a v Japonsku po vítězné Druhé světové válce' [v] [74]

Násilné vypovězení Palestinců si vyžaduje válku

V rámci Izraele ovšem nelze předpokládat, že by Arabové přijali "novou politickou kulturu", dá se předpokládat, že omítnou. Vypovězení Palestinců, jak bylo zdůrazněno na začátku,  je neoddělitelně spjato s válkou na Středním Východě - nebo podle Ben-Gurionovy fráze s 'revoluční dobou'. Jakmile byla zažehnuta po-11/9 'válka proti terorismu', otázka jak násilně 'odsunout' Palestince se opět dostala do středu zájmu politiky Izraelců. Podle Illana Pappea, židovského izraelského revizního historika, 'je možno vidět v Izraeli nové téma rozhovorů: rozmluvy o odsunu či vypovězení, které bylo používáno extrémní pravicí, je nyní bon tónem středu.' [75] Dokonce i děkan izraelských revizních historiků, Benny Moris, otevřeně podporoval vypovězení Palestinců v případě války. 'Tato země je příliš malá', prohlašoval Morris, 'a není tu místo pro dvojí lid. Za padesát či sto let bude mezi mořem a Jordánem jeden stát. Tím státem musí být Izrael.'

Podle nedávného průzkumu provedeného Izraelským Jaffee Centrem pro strategické studie, téměř polovina Izraelitů podporuje vypovězení Palestinců ze Západního břehu Jordánu a Gazy a téměř třetina podporuje vypovězení izraelských Arabů (Tři pětiny podporuji 'povzbuzování' Arabů k odchodu). [76]

V dubnu 2002 izraelský vojenský historik Martin van Creveld tvrdil, že útok Spojených států na Irák zajistí premiérovi Sharonovi zakrytí násilného vyhnání Palestinců ze Západního břehu Jordánu. Z pohledu Crevelda 'vypuzení Palestinců bude vyžadovat jen několik brigád,' ve spojení s 'těžkým dělostřelectvem.' Creveld pokračuje: 'Izraelští vojenští experti odhadují, že taková válka skončí za osm dní. Pokud nebudou arabské státy intervenovat, skončí to vypuzenými Palestinci a rozbitým Jordánskem. Pokud budou intervenovat, výsledek bude stejný, ale hlavní arabské armády budou zničeny. ... A Izrael bude opět triumfovat, jako v letech 1948, 1956, 1967 a 1973.' [77]

I když Creveld nevyjádřil žádný odpor k takovému hrozícímu vypovězení, v září 2002 skupina izraelských akademiků vydala deklaraci oponující takovému vývoji, kdy tvrdili, že "Hluboce varujeme před náznaky, že 'mlha války' bude zneužita izraelskou vládou ke spáchání dalších zločinů proti palestinskému lidu, až po úplné etnické čištění.' [78]

Deklarace pokračuje: 'Izraelská vládní koalice zahrnuje strany, které podporují 'odsun' palestinského obyvatelstva jako řešení toho, co nazývají 'demografický problém'. Politici jsou pravidelně označováni sdělovacími prostředky, že podporují násilný odsun, posledně poslanci Knessetu Michael Kleiner a Benny Elon, jak oznámila Yediot Ahronotova webová stránka 19. září 2002. V nedávném interview v Ha'aretzu, náčelník štábu Moshe Ya'alon popisoval Palestince jako 'rakovinovou manifestaci' a srovnával vojenské akce v okupovaných územích s 'chemoterapií', navrhoval, že je zapotřebí mnohem radikálnější 'léčba.' Premiér Sharon couvl před tímto 'oceněním realityˇ. Rozšiřování rasistické demagogie o Palestinských občanech Izraele může ukazovat na rozsah zločinů, která mohou být zamýšleny.' [79]

Na podzim 2002 Jordánská vláda v obavě, že by izraelská vláda mohla umístit palestinské obyvatele do Jordánska během připravovaného útoku Spojených států proti Iráku žádala o veřejné záruky od izraelské vlády že takový odsun nebude proveden. Sharonova vláda ovšem odmítla veřejně potvrdit politiku vypovězení. [80]

Je válka příležitostí k anexi ropných oblastí?

Jak je nyní zcela jasné, 'válka proti terorismu' nebyla nikdy zamýšlena kvůli zatčení a potrestání pachatelů hrůz z 11. září. 11. září jednoduše poskytlo vládním vůdcům záminku k realizaci dlouhodobých politických plánů. Jak bylo zdůrazněno jinde, včetně mých vlastních článků, ropné zájmy amerických imperialistů pohlížejí na válku jako na způsob, jak zahrnout ropou bohatou Střední Asii do americké imperiální sféry. [81] Jakmile tento stav nastal, Američany sponzorovaná vláda Hamid Karzaie v Afganistanu je v tíživé situaci. Karzaiova moc se zdá být omezena na Kábul a jeho okolí, kde musí být chráněn americkými osobními strážci. Zbytek Afganistanu je dobyt různými válečnými pány včetně znovuzrozeného Talibanu. [82] Místo snahy o konsolidaci své posice ve Střední Asii, ohnisku zájmu Spojených států je přesunuto k získání kontroly nad Středním Východem.

Jak se nyní zdá, jsou hlavními tvůrci politiky v Bushově administrativě se stali Likudomilní neokonservativci kolem dokola. Ovládnutí Střední Asie je druhotné po ovládnutí Středního Východu. Ve skutečnosti je pro vedoucí neokonservativce válka v Afganistanu jen jedním nutným tahem k jejich konečnému a životnímu cíli, kterým je americká kontrola Středního Východu v zájmu Izraele. Je to zcela analogické tomu, co revizní historici představují jako přístup 'zadních vrátek k válce' Franklina D. Roosevelta k Druhé světové válce. Roosevelt potřeboval válku s Japonskem aby mohl bojovat s Německem, a tak provokoval Japonsko k útoku na americké koloniální državy na Dálném Východě. Jakmile Spojené státy vstoupily do války těmito zadními dveřmi, Roosevelt soustředil americké vojenské úsilí na Evropu. [83]

Pokud jde o americký sen o kontrole nad iráckou ropou? Irák vlastní druhé největší ověřené zásoby ropy, hned po Saudské Arábii. Kromě toho experti věří, že Irán vlastní další neobjevené zásoby ropy, což je činí téměř stejnými jako v Saudské Arábii. Většina kritiků připomíná, že to co motivuje válečnou politiku Spojených států je sen amerických ropných společností o získání kontroly nad Iráckou ropou, a tak by dostaly americkou ekonomiku z krize. [84]

I když tyto argumenty mají nejvyšší hodnověrnost, ropný motiv pro válku má několik závažných trhlin. Za  prvé, nezdá se, že by významní representanti ropného průmyslu nebo velcí ekonomičtí magnáti křičeli po válce. Podle ropného analytika Anthony Sampsona, 'ropné společnosti mají malý vliv na tvorbu americké politiky. Většina amerických společností, včetně těch ropných, nepokládá válku za dobrý obchod, jak ukazuje pád kursu akcií.' [85] Navíc se nezdá, že by válka byla dobrá pro ropný průmysl nebo světovou ekonomiku. Proč by měli ropní magnáti chtít riskovat válku, která by znamenala místní požáry ohrožující jejich existující investice v Zálivu? A přestože má Irák značné ropné zásoby, není důvodu věřit, že budou mít bezprostřední vliv na ropný trh. Daniel Yegin, vedoucí Cambridge Energy Research Associates, zdůrazňuje, že 'v termínech produkční kapacity, Irák představuje jen 3% celosvětových součtů. Jeho ropný export je na stejné úrovni jako u Nigerie. I kdyby Irák zdvojnásobil svou kapacitu, bude to trvat přinejmenším jedno desetiletí. A mezi tím by růst jinde snížil jeho podíl řekněme na 5%, což je významné jen v druhé řadě ropných národů.' [86] A válka přináší velké riziko ropnému průmyslu v celé oblasti Zálivu. William D. Nordhaus, profesor ekonomie na universitě v Yale a člen Výboru ekonomických poradců presidenta Jimma Cartera, píše:

'Válka v Perském zálivu může způsobit značný otřes na ropných trzích, buď kvůli fyzickému poškození nebo pod vlivem politických událostí vedoucí producenty ropy k omezení produkce po válce.'

'Zvláště znepokojujícím výsledkem by byla úplná destrukce ropných zařízení v Iráku, a možná i v Kuvajtu, v Iránu a v Saudské Arábii. V prvé válce v Perském zálivu Irák zničil mnoho kuvajtských ropných vrtů a jiné ropné infrastruktury když ustupoval. Tato sabotáž snížila kuvajtskou ropnou produkci asi na rok, ale předválečné produkce ropy nebylo dosaženo do roku 1993 - téměř dva roky po skončení války v únoru 1991.'

'Pokud by noví iráčtí vůdci nezachytili kompletní vlnu nové války, irácké síly by pravděpodobně zničily irácká ropná zařízení. Strategický důvod pro takové zničení není jasný v době míru, ale takový akt sebeobětování nemůže být zanedbán v případě války. Kontaminace ropných zařízení v oblasti Zálivu biologickými a chemickými prostředky by způsobilo ještě větší hrozbu ropným trhům.' [87]

Nordhausova předpověď může být přílišně deprimující. Ovšem faktem zůstává, že experti nemohou jednoduše změřit co se stane. Válka představuje mimořádné riziko. Při hodnocení možného ekonomického vlivu války v Iráku ekonomický analytik Robert J. Samuelson uzavírá: 'Pokud je mír a prosperita, nemá válka žádný smysl. Ale pokud současný boj brání pozdější nákladnější válce, činí jej to smysluplnějším.' [88]

Nic z toto nepopírá, že určité ropné společnosti by mohly vydělat na válce na Středním Východě, stejně jako jiný obchodní zisk z každé války. Zvláště ropné společnosti jistě mohou trvat na výhodách z americké kontroly Iráku, zvláště pod poválečnou Američany podporovanou poválečnou vládou. Americké společnosti mohou počítat s předností a získat nejlukrativnější ropné zdroje. Ovšem to, že určité ropné společnosti mohou získat určité výhody nepřeváží celkový argument že válka je velkým rizikem pro americký ropný průmysl a pro americkou ekonomiku jako celek.

Nový americký kolonialismus

Americké imperialistické strategické motivy mohou být mnohem pravděpodobnější než ekonomické zájmy ropného průmyslu a ekonomiky všeobecně. Stručně řečeno, namísto současného neformálního vlivu na ropné oblasti na Středním Východě se Spojené státy chystají na jeho přímou kontrolu, ať už prostřednictvím loutkové vlády v Iráku poskytující dostatek vlivu Spojeným státům, aby diktoval zbytku Středního Východu, nebo skutečnou přímou americkou kontrolou jiných částí Středního Východu stejně jako Iráku. Taková situace by pravděpodobně zajistila větší bezpečnost pro tok ropy než za současné situace, kdy klientské státy mají určitou míru autonomie a čelí možnosti, že budou ovládnuty protiamerickými silami. Neokonservativec Robert Kagan říká, 'Když máme ekonomické problémy, je to způsobeno poruchami v dodávkách ropy. Kdybychom měli vojsko v Iráku, nenastanou žádné poruchy v dodávce ropy.' [89]

Neokonservativci se často pokouší zakrývat takto projektovaný americký kolonialismus tvrzením, že Spojené státy budou jednoduše šířit demokracii. Vyvozují, že 'demokratické' vlády na Středním Východě budou podporovat americkou politiku, včetně podpory Izraele a ropnou politiku orientovanou na blahobyt Spojených států. Ovšem, vzhledem k populárním antisionistickým a antiamerickým názorům v regionu, zdá se velmi nepravděpodobné, že vlády budou representativní nebo populární pokud jen budou pokračovat v takové politice. Pouze nerepresentativní diktatura [vi] by mohla být proamerická a proizraelská. Prosionistický americký kongresman Tom Lantos to otevřeně vyjádřil při uklidňování námitek izraelského člena Knessetu: 'Vy nemůžete mít žádný problém se Saddamem. My se již tohoto bastarda brzy nějak zbavíme. A na jeho místo nainstalujeme prozápadního diktátora, který bude dobrý jak pro nás, tak pro vás.' [90]

Kontrola nad středovýchodní ropou by samozřejmě posílila dominanci Spojených států ve světě. Ovšem, jak musí být poznamenáno americkými imperialisty ne způsobem nalinkovaným pro-Likudskou pozicí k Izraeli - takoví jako jsou Zbigniew Brzezinski a Brendt Scowcroft - jsou chladní k takové středovýchodní válce. [91] Pokud by taková politika byla takovou výhodou pro americký imperialismus, tak proč není zaníceně podporována vedoucími americkými imperialisty?

Je zřejmé, že přímá koloniální kontrola nad vnitřními záležitostmi země by byl významným zlomem v americké politice za poslední polovinu století. Amerika by mohla mít klientské státy a neformální impérium, ale přímý imperialismus umožněný okupací Středního Východu by byl, jak píše Mark Danner ve svém článku v New York Times 'zcela cizím zdrženlivosti v použití politiky s pozice síly, ideologie ponechání stávající moci, která je ve středu americké strategie celou polovinu století.' [92]

Kromě toho, základním hlediskem americké globální politiky bylo udržování míru a stability ve světě. Spojené státy káží čestnost a brání jiným státům v užití síly. A teď  pro Spojené státy vede spuštění preventivního úderu na jinou zemi nepochybně k oslabení jejich schopnosti omezit jiné státy, které by též viděly možnost spustit preventivní útok na své nepřátele. Stručně řečeno, spuštění preventivního útoku by způsobilo destabilizaci celého světového pořádku, který Spojené státy údajně chtějí chránit ve své 'válce proti terorismu'. [vii] Ve skutečnosti se světová stabilita zdá jako ústřední pro celkovou ekonomickou vzájemnou závislost a je klíčem k americké prosperitě. [93]

Hegemonie - nebezpečí pro USA

Jelikož Amerika již užila značnou moc v ropu produkujícím Perském zálivu prostřednictvím svých klientských států - Saudské Arábie a Arabských emirátů v zálivu - bylo by obtížné pochopit proč by američtí imperialisté měli dělat radikální změny ve své stávající politice. Převážily by výhody získané z přímé kontroly regionu jeho možná rizika? Válka muže spustit zhoubné antiamerické síly, které by destabilizovaly americký středovýchodní klientské státy a způsobily teroristické útoky na americké území? Navíc americká vojenská okupace Iráku, nemluvě o jiných středovýchodních státech, by znamenala další zátěž na americkou vládu a lid.  [94] Byla by taková zátěž přijatelná pro americký lid? Podpořili by brutální politiku, která by byla nutná k potlačení každé opozice? Jistě, Francouzský lid by nepodpořil koloniální impérium v Alžírsku. A dokonce v totalitním Sovětském svazu veřejné mínění si vynutilo zanechání jeho imperialistického hazardu v Afganistanu, který přispěl k pádu sovětského impéria. Stručně řečeno, přechod z nepřímé na přímou kontrolu na Středním Východě by se zdálo vážným rizikem pro ty jedince, kteří mají zájem o rozšíření americké imperiální síly, protože by mohl podminovat celý americký imperiální projekt.

Nejen že by americká přímá kontrola Středního Východu byla tíživá pro americký lid, ale nepochybně by ohrozila podnícením odporu z ostatních zemí světa. To se zdá být téměř zákonem v mezinárodních vztazích - rovnováhu politiky síly lze vysledovat přinejmenším od dob Peloponézské války. Jak zdůraznil Christopher Layne:

Historická zkušenost ukazuje, že v reálném světě hegemonie ještě nikdy nevyhrála ve velké strategii. Důvod je prostý: Prvotním cílem států v mezinárodní politice je přežití a zachování jejich suverenity. A když se jeden stát stane příliš silným - stane se hegemonem - nerovnováha sil v jeho prospěch je hrozbou bezpečnosti všech ostatních států. A tak prostřednictvím moderní mezinárodní politické historie, růst možného politického hegemona vždy vyvolá zformování protihegemonistického spojenectví ostatních zemí.' [95]

Britské impérium, které se může zdát výjimkou z tohoto pravidla nevyhnutelného pádu hegemonů, dosáhlo svého úspěchu díky své opatrnosti. Owen Harries, redaktor časopisu National Interests, zdůraznil, že anglický imperiální úspěch pochází s její spíše opatrného přístupu. 'Anglie,' jak pozoroval Harries v jarním čísle National Interests, 'byla jediným hegemonem, který nevzbudil nepřátelskou koalici proti sobě. Vyloučila takovou zkázu, když projevila velkou zdrženlivost, prozíravost a omezování při použití své moci v hlavních politických arénách tím, že obecně stáli stranou a omezovali svou roli na rozhodovací instanci posledního odvolání. Když to tak dělala, stálo za zřetel varování, která jí adresoval Edmund Burke, když její éra nadřazenosti začínala: 'Mám strach z naší vlastní moci a našich vlastních ambicí. A mám strach mít tak moc strachu.' Haries poznamenává: 'Věřím že Spojené státy nyní naléhavě potřebují takové varování.' [96] Zřejmě to že by se Američané zmocnili všech hlavních ropných polí světa by nebylo nic jiného než nebezpečná změna. Bylo by to možno charakterizovat jako klasický příklad toho, co historik Paul Kennedy nazývá 'imperiálním přepětím'. Tím, že by se vázaly na Středním Východě by bylo pro Spojené Státy mnohem těžší čelit hrozbám své moci v jiných oblastech světa. I dnes je otázka, zda je americká armáda schopna bojovat celé dva roky, problém který vyvstává v souvislosti s bojovností Severní Koreje.  [97] V podstatě se nezdá být možné, že by inteligentní američtí imperialisté, kteří mají zájem výhradně na mocenských pozicích Spojených států, které hrají hlavní roli v současném světovém pořádku, chtěli riskovat válku na Středním Východě nebo jeho okupaci.

Právě uvedená informace vede k závěrům, že nejen že jsou neokonservativci obvykle v přední linii proválečné propagandy, ale že proizraelské Likudské motivy se zdají být nejlogičtějšími a pravděpodobně jedinými logickými důvody pro válku. Jak zdůraznil tento článek, Likudisté se vždy zabývali hledáním radikálního způsobu řešení problému Palestinců na okupovaných územích - - problém, který se zhoršil, z jejich pohledu, jako důsledek demografického vývoje. A válka Spojených států na Středním Východě by v současnosti otevřela možnost ke konečnému řešení tohoto problému a zvýšila Izraelskou dominanci v regionu. Existující nebezpečná situace, jak ji vidí zastánci Likudu, by oprávnila přijetí značných rizik. A pohled do historie ukazuje, že jsou země, jejíž představitelé věří že jsou vystaveni tak vážným problémům, které opravňují politická rizika, jako to udělalo Japonsko v roce 1941. [98] Naopak, žádná taková strašná nebezpečí nehrozí Spojeným státům. Američtí imperialisté by měli být relativně spokojeni s stávající situací a odmítat převzít rizika, který by ji mohla ohrozit.

Shrnutí

Nakonec jasně stručně shrnu co jsem napsal. Závěry nastíněné v článku by se zdály zcela běžné, ale jsou zřídka slyšet na veřejnosti, protože zmínka o moci židů je tabu. Jak to napsal neohrožený Joseph Sobran: 'Je povoleno diskutovat o kterékoliv jiné skupině, od černých muslimů až po křesťanskou pravici, ale mnohem větší moc židovského režimu je za povolenou hranicí.' [99]

A tak si pro ověření 'nenávisti' nebo 'antisemitismu' zopakujme hlavní body této práce. Za prvé, myšlenka zahájení války na Středním Východě k řešení bezpečnostních problémů Izraele existovala již dlouho doby mezi izraelskými pravicovými Likudisty. Dále pro-Likudsky orientovaní neokozervativci prosazovali americkou účast v takové válce ještě před hrůzami 11. září 2001. A po 11. září, neokonservativci převzali vedení v obhajobě takové války a získali vlivné pozice v Bushově administrativě, pokud jde o zahraniční politiku a otázky národní bezpečnosti.

Pokud by v tom nefigurovali židé a Izrael, nebylo by na těchto závěrech nic zvláštního. V historii zahraniční politiky je často zmiňováno, že  různé vůdčí osobnosti byly motivovány svou vazbou na obchod, ideologii nebo podporu cizí země. Ve své 'Výzvě na odchodnou' (Farewell address) Gerge Washington vyjádřil názor, že největším nebezpečím pro americké zahraniční vztahy byla 'vášnivá náklonnost' vlivných Američanů některé cizí zemi, kteří by orientovali zahraniční politiku Spojených států ve prospěch cizí země na úkor Spojených států. A právě taková situace nyní existuje. A můžeme se dívat s obavami na blízkou budoucnost, když podle osudových slov britského novináře Roberta Fiska, 'Ohnivá bouře přichází'. [100]

Stephen J. Sniegoski (*), USA

Poznámky

[1] Paul W. Schroeder, 'Iraq: The Case Against Preemptive,' The American Conservative, October, 21, 2002, http://www.amconmag.com/10_21/iraq.html (Irák: Pře proti předběžné válce) 

To, že mocný národ byl řízen slabším státem bylo již v minulosti pozorováno. Velký revizní historik diplomacie Charles C. Tansill si všiml, že: 'Hlavním cílem americké zahraniční politiky od roku 1900 bylo udržení Britského impéria.' (Back Door to War, (Chicago: Chicago University Press, 1952), str. 3.(Zadní dvířka k válce))

Británie byla schopna dosáhnout tohoto cíle mediální propagandou a sympatizéry na nejvyšších místech ve Spojených státech. Viz: Nicholas John Cull, Selling War: The British Propaganda Campaign Against American 'Neutrality' in World War II (Oxford University Press, 1995) (Britská propagandistická kampaň proti americké 'neutralitě' ve Druhé světové válce) a Thomas E. Mahl, Desperate Deception: British Covert Operations in the United States, 1939-44 (Washington: Brassey's, 1998) (Zoufalý podvod: Britské skryté operace ve Spojených státech).

[2] Benjamin Ginsberg, The Fatal Embrace: Jews and the State (Chicago: University of Chicago Press, 1993), p. 231; (Osudné spojení: Židé a stát)

O propojení mezi židy, sionismem a neokonservativismem, viz: Paul Gottfried, The Conservative Movement (New York: Twayne Publishers, 1993)(Konservativní hnutí); J. J. Goldberg, Jewish Power: Inside the Jewish Establishment (Reading, Massachusetts: Addison Wesley Publishing Company, Inc., 1996), pp. 159-162(Židovská moc: Uvnitř židovského režimu); Peter Steinfels, The Neoconservatives : The Men Who Are Changing America's Politics (New York: Simon and Schuster, 1979)(Neokonservativci - Muži měnící americkou politiku); Gary Dorrien, The Neoconservative Mind: Politics, Culture, and the War of Ideology (Philadelphia: Temple University, 1993)(Neokonservativní myšlení: politika, kultura a válka ideologie); James Neuchterlein, ' This Time: Neoconservatism Redux,' First Things, 66 (October 1996), pp. 7-8, (Současnost: Neokonzervatismus) http://www.firstthings.com/ftissues/ft9610/opinion/neuchterlein.html .

[3] Joshua Micah Marshall, 'Bomb Sadddam? :

How the obsession of a few neocon hawks became the central goal of U.S. foreign policy,' Washington Monthly, June 2002, http://www.washingtonmonthly.com/features/2001/0206.marshall.html (Bombardovat Saddama? Jak se posedlost několika neokonservativních jestřábů stává ústředním cílem americké politiky); Kathleen and Bill Christison, 'A Rose By Another Other Name: The Bush Administration's Dual Loyalties,' CounterPunch, December 13, 2002, http://www.counterpunch.org/christison1213.html .(Růže jiným cizím jménem: dvojitá loajalita Bushovy administrativy)

Viz též Christopher Matthews, 'The road to Baghdad,' San Francisco Chronicle, March 24, 2002, http://www.sfgate.com/cgi-bin/article.cgi?f=/chronicle/archive/2002/03/24/IN164155.DTL (Cesta do Bagdádu); Justin Raimondo, 'Our Hijacked Foreign Policy: Neoconservatives take Washington - Baghdad is next,' March 25, 2002, http://www.antiwar.com/justin/j032502.html (Naše uloupená zahraniční politika: Neokonservativci obsadili Washington - Bagdad je na řadě); Holger Jensen, 'Pre-Emption, Disarmament Or Regime Change? Part III,' October 7, 2002,    http://www.antiwar.com/orig/jensen1b.html (Předběžná válka, odzbrojení nebo změna režimu?); Scott McConnell, 'The Struggle Over War Aims: Bush Versus the Neo-Cons,' September 25, 2002, http://www.antiwar.com/mcconnell/mc092501.html (Bitka o cíle války: Bush versos neokonservativci) ; Jim Lobe, 'Neoconservatives Consolidate Control over U.S. Mideast Policy,' Foreign Policy in Focus, December 6, 2002, http://www.foreignpolicy-infocus.org/commentary/2002/0212abrams.html (Noekonservativci přebírají řízení nad US středovýchodní politikou)

Zbývá dodat, že jako obvykle mnoho materiálů těchto článků je dovozeno autory, kteří vyjadřují víru, že neokonservativci jsou vedoucí silou ve válce proti Iráku.

[4] Tom Segev, One Palestine, Complete: Jews and Arabs Under the British Mandate (New York: Metropolitan Books, 2000), pp.404-5; (Dovršená jednotná Palestina: Židé a Arabové pod britskou správou).

Pokud jde o historii sionistických myšlenek o vytlačení, viz: Nur Masalha, Expulsion of the Palestinians: The Concept of 'Transfer' in Zionist Political Thought, 1882-1948 (Washington: Institute of Palestine Studies, 1992) (Vypovězeni Palestinců: pojem odsunu v sionistickém politickém myšlení).

[5] Zdůrazněno v německém vydání: Norman Finkelstein, 'Image and Reality of the Israel-Palestine Conflict,' Introduction to German edition (10 July 2002), http://www.normanfinkelstein.com/id127.htm (Představa a realita Izraelsko-Palestinského konfliktu)

[6] Finkelstein, 'Image and Reality.'

[7] Ralph Schoenman, The Hidden History of Zionism, Chapter 12, 'Strategy for Conquest,' 1988, http://www.balkanunity.org/mideast/english/zionism/ch12.htm (Strategie výboje)

[8] Yehoshafat Harkabi, Israel's Fateful Hour (New York: Harper & Row, 1988), pp. 57-58. (Osudová hodina Izraele)

[9] Stephen R. Shalom, 'The United States and the Iran-Iraq War,' www.zmag.org/zmag/articles/ShalomIranIraq.html  (Spojené státy a Iránsko-Irácká válka); Jeremy Scahill, 'The Saddam in Rumsfeld's Closet,' Common Dreams, August 2, 2002, http://www.commondreams.org/views02/0802-01.htm   (Saddam v Rumsfeldově salónku) ; Robert Windrem, 'Rumsfeld key player in Iraq policy shift,' MSNBC, August 18, 2002, http://www.commondreams.org/views02/0802-01.htm  (Rumsfeldův klíčový hráč v Iráckém politickém posunu); Chris Bury, 'The U.S.-Iraq relationship was not always about confrontation ,' September 18, 2002, http://abcnews.go.com/sections/nightline/DailyNews/us_iraq_history_1_020917.html  (Americko - Irácké vztahy nejsou vždy konfrontační); Michael Dobbs, 'U.S. Had Key Role in Iraq Buildup,' Washington Post, December 30, 2002, p. A-1, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A52241-2002Dec29.html (USA mají klíčovou roli ve výstavbě Iráku)

[10] Benjamin Ginsberg, The Fatal Embrace: Jews and the State (Chicago: University of Chicago Press, 1993), p. 208. (Osudové spojení: Židé a stát)

[11] Christopher Layne, 'Why the Gulf War was Not in the National Interest,' The Atlantic, July 1991, http://www.theatlantic.com/issues/91jul/layne.htm (Proč válka v Zálivu nebyla národním zájmem)

[12] Arnold Beichman, 'How the divide over Iraq strategies began,' Washington Times, November 27, 2002, http://www.washtimes.com/commentary/beichman.htm (Jak začal rozkol kolem Irácké strategie)

[13] Warren Strobel, 'Bush won't back loan to Jewish state,' Washington Times, March 18, 1992, p. A-7 (Bush nevrací půjčku židovskému státu); Michael Hedge, 'Israeli lobby president resigns over promises,' Washington Times, November 4, 1992, p. A-3  ; 'Loan Guarantees for Israel,' Washington Times, September 11, 1992, p. F-2; Frank Gaffney, Jr., 'Neocon job that begs for answers,' October 13, 1992, p. F-1; Andrew Borowiec, 'Group counters Bush on Israel,' Washington Times, February 27, 1992, p. A-1; Benjamin Ginsberg, The Fatal Embrace: Jews and the State, (Chicago: University of Chicago Press, 1993), pp. 218-23.

Zajímavá postranní poznámka. J. J. Goldberg v Jewish Power pozoroval (str. 234) že 'V roce 1991, na vrcholu konfrontace Bushovy administrativy s Izraelem, ne méně než sedm s devatenácti pomocných tajemníků na Ministerstvu zahraničí byli židé.'

[14] Neokonservativní převzetí moci v hlavním konservativním intelektuálním hnutí je presentováno  Paulem Gottfriedem, The Conservative Movement.

[15] Brian Whitaker, 'US thinktanks give lessons in foreign policy,' The Guardian, August 19, 2002, http://www.guardian.co.uk/elsewhere/journalist/story/0,7792,777100,00.html (US myšlenkové rezervy vyučují zahraniční politice)

[16] Jason Vest, 'The Men From JINSA and CSP,' The Nation, September 2, 2002, http://www.thenation.com/doc.mhtml?i=20020902&s=vest&c=1 

[17] Ibid.

[18] Ibid.

[19] The Institute for Advanced Strategic and Political Studies' 'Study Group on a New Israeli Strategy Toward 2000,' 'A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm,' http://www.israeleconomy.org/strat1.htm 

[20] 'Open Letter to the President,' February 19, 1998, . http://www.iraqwatch.org/perspectives/rumsfeld-openletter.htm ; Frank Gaffney, 'End Saddam's Reign of Terror: Better late than never,' National Review Online, February 21, 2002, http://www.nationalreview.com/contributors/gaffney022101.shtml 

[21] Rumsfeld has a long record of being a close supporter of Israel. For example, Rumsfeld has spoken at 'Solidarity with Israel' dinners hosted by the 'International Fellowship of Christians and Jews.' Michael Gillespie, 'Bill Moyers, modernity, Islam,' Middle East Times, http://www.metimes.com/2K2/issue2002-30/opin/bill_moyers.htm 

[22] 'Open Letter to the President,' February 19, 1998, http://www.iraqwatch.org/perspectives/rumsfeld-openletter.htm ; Frank Gaffney, 'End Saddam's Reign of Terror: Better late than never,' 'National Review Online,' February 21, 2002, http://www.nationalreview.com/contributors/gaffney022101.shtml 

[23] Seymour Hersh, 'The Iraq Hawks,' New Yorker, December 20, 2001, http://www.globalpolicy.org/wtc/targets/1220hawks.htm 

[24] PNAC sám sebe charakterizuje takto: Založen na jaše 199, 'Projekt pro nové americké století' je non-profit organizace jehož hlavním cílem je podpora globálního amerického vůdcovství. Projekt je iniciativou projektu New Citizenship Project (501c3); jeho mluvčím je William Kristol a jeho presidentem Gary Schmitt.' http://www.newamericancentury.org/aboutpnac.htm 

[25] Neil Mackay, 'Bush planned Iraq 'regime change' before becoming President,' Scottish Sunday Herald, September 15, 2002, http://www.sundayherald.com/print27735 

[26] Ian Urbina, 'Rogues' Gallery, Who Advises Bush and Gore on the Middle East?,' Middle East Report 216, Fall 2000, http://www.merip.org/mer/mer216/216_urbina.html 

[27] Glenn Kessler and Peter Slevin, 'Cheney Is Fulcrum of Foreign Policy: In Interagency Fights, His Views Often Prevail,' Washington Post, October 13, 2002, A-1.

[28] Marshall, 'Bomb Saddam?'

[29] Eric Boehlert, 'The Armchair General,' Salon, September 5, 2002, http://www.salon.com/news/feature/2002/09/05/perle/ ; Sidney Blumenthal would write that Perle 'had done more to shape the administration's nuclear arms policy than perhaps any individual except Reagan himself.' 'Richard Perle, Disarmed but Undeterred,' Washington Post, November 23, 1987, p. B-1.

[30] Holger Jensen, 'Pre-Emption, Disarmament Or Regime Change? Part III,' October 7, 2002, http://www.antiwar.com/orig/jensen1b.html ; Vest, 'The men from JINSA and CSP;' Seymour M. Hersh, 'Kissinger and Nixon in the White House,' The Atlantic Monthly, 24:5 (May, 1982), http://www.theatlantic.com/issues/82may/hershwh2.htm 

[31] Eric Boehlert, 'The Armchair General,' Salon, September 5, 2002, http://www.salon.com/news/feature/2002/09/05/perle/ 

[32] Ronald Bleier, 'Sharon Routs Bush: Palestinians now vulnerable to expulsion,' August 2001, http://desip.igc.org/SharonRoutsBush.html ; Bleier, 'The Next Expulsion of the Palestinians,' January 2001, http://desip.igc.org/TheNextExpulsion.html 

[33] Tikva Honig-Parnass, 'Israel's Recent Conviction: Apartheid In Palestine Can Only be Preserved Through Force,' September 2001, Between the Lines, http://www.between-lines.org/archives/2001/sep/Tikva_Honig-Parnass.htm 

[34] Bleier, 'Sharon Gears Up for Expulsion,' January 2002, http://desip.igc.org/SharonRoutsBush.html 

[35] Tikvah Honig-Parnass, 'Louder Voices of War: Manufacturing Consent at its Peak,' Between the Lines, 1:8 (July 2001) quoted in Ronald Bleier, 'Sharon Routs Bush: Palestinians now vulnerable to expulsion,' August 2001, http://desip.igc.org/SharonRoutsBush.html 

[36] Jane's Foreign Report (July 12, 2001) quoted in Finkelstein, Image; Israelis Generals' Plan to 'Smash' Palestinians, July 12, 2002, Mid-East Realities, http://www.middleeast.org/premium/read.cgi?category=Magazine&standalone=&num=278&month=7&year=2001&function=text  ; Tanya Reinhart, 'The Second Half of 1948,' Mid-East Realities, June 20, 2001, http://www.middleeast.org/premium/read.cgi?category=Magazine&num=251&month=6&year=2001&function=text 

[37] Bleier, 'Sharon Routes Bush.'

[38] James Bennet, 'Spilled Blood Is Seen as Bond That Draws 2 Nations Closer,' New York Times, September 12, 2001, p. A22, http://www.nytimes.com/2001/09/12/international/12ISRA.html  ;

'Horrific tragedy, the media, Palestinian reaction,' Jerusalem Media & Communication Centre, http://www.jmcc.org/new/01/Sep/us.htm 

[39] William Safire, 'The Ultimate Enemy,' New York Times, September 24, 2001, http://www.embargos.de/irak/post1109/english/ultimate_enemy_nyt.htm 

[40]DoD News Briefing - Deputy Secretary Wolfowitz, September 13, 2001,

http://www.defenselink.mil/news/Sep2001/t09132001_t0913dsd.html 

[41] William Kristol & others, 'Toward a Comprehensive Strategy:A letter to the president,' September 20, 2001, http://www.nationalreview.com/document/document092101b.shtml ; 'Project for the New American Century,' http://www.newamericancentury.org/Bushletter.htm  .

[42] Robert Kagan and William Kristol, 'The Gathering Storm,' The Weekly Standard, 7:7 (October 29, 2001), http://theweeklystandard.com/Content/Public/Articles/000/000/000/384thhhq.asp 

[43] Eliot A. Cohen, 'World War IV,' The Wall Street Journal, November 20, 2001, http://www.opinionjournal.com/editorial/feature.html?id=95001493 

[44] Paleokonservativci jsou konservativními oponenty neokonservativců. Pokud jde o zahraniční politiku, mají tendenci podporovat neintervenci. Paleokonservativci jsou mnohem mocnější než neokonservativci. Téměř všechny 'reservoáry myšlenek' citovaní v mediích jako pravicoví patří k neokonservativcům.

[45] Scott McConnell, 'The Struggle Over War Aims: Bush Versus the Neo-Cons,' September 25, 2002, http://www.antiwar.com/mcconnell/mc092501.html 

[46] Ibid.

[47] Georgie Anne Geyer, 'Pro-Israeli, Anti-Arab Campaigns Could Isolate America,' October 25, 2001, http://www.uexpress.com/georgieannegeyer/index.cfm?uc_full_date=20011025&uc_comic=gg&uc_daction=X 

[48] Norman Podhoretz, 'In Praise of the Bush Doctrine,' Commentary (September 2002), http://www.ourjerusalem.com/opinion/story/opinion20020904a.html 

[49] Bob Woodward, Bush at War (New York: Simon & Schuster, 2002), p. 49.

[50] Woodward, p. 83.

[51] Woodward, p. 84.

[52] Patrick E. Tyler and Elaine Sciolino, 'Bush's Advisers Split on Scope Of Retaliation,' New York Times, September 20, 2002, http://www.stanford.edu/class/intnlrel193/readings/week4/split.html ; Julian Borger, 'Washington's hawk trains sights on Iraq,' October 15, 2001, http://www.guardian.co.uk/waronterror/story/0,1361,558276,00.html 

[53] Glenn Kessler, 'U.S. Decision on Iraq Has Puzzling Past,' Washington Post, January 12, 2002, p. A-1, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A43909-2003Jan11.html 

[54] 'Bush Promises Military All It Needs to Win Long Battle Ahead, President addressed the troops at Fort Campbell, KY,' November 21,2002, US Department of State, http://usinfo.state.gov/topical/pol/terror/01112113.htm 

[55] 'Bush Meets with Aid Workers Rescued from Afghanistan,' November 26, 2002, http://usinfo.state.gov/topical/pol/terror/01112607.htm 

[56] 'President Delivers State of the Union Address,' January 29, 2002, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/20020129-11.html 

[57] Matthew Engel, 'Proud wife turns 'axis of evil' speech into a resignation letter,' The Guardian, February 27, 2002, http://www.guardian.co.uk/bush/story/0,7369,658724,00.html 

[58] Woodward, p. 330.

[59] Glenn Kessler, 'U.S. Decision on Iraq Has Puzzling Past,' Washington Post, January 12, 2002, p. A-20,

[60] Justin Raimondo, 'War Party Stalled,' November 20, 2002, http://www.antiwar.com/justin/j112002.html 

[61] Robert Fisk, 'George Bush Crosses Rubicon - But What Lies Beyond?,' The Independent, November 9, 2002, http://www.commondreams.org/views02/1109-03.htm 

[62] Thomas F. Ricks, 'Some Top Military Brass Favor Status Quo in Iraq,' Washington Post, July 28, 2002, p. A-1, http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A10749-2002Jul27?.html 

[63] Richard Norton-Taylor, 'British military chiefs uneasy about attack plans,' The Age, July 31, 2002, http://www.theage.com.au/articles/2002/07/30/1027926884871.html 

[64] Justin Raimondo, 'Attack of the Chicken-Hawks,' August 2, 2002, http://www.antiwar.com/justin/pf/p-j080202.html ; Doug Thompson, 'Suddenly, the hawks are doves and the doves are hawks,' Capitol Hill Blue, http://chblue.com/artman/publish/article_165.shtml 

[65] Julian Borger, 'Pentagon build-up reaches unstoppable momentum,' The Guardian, December 31, 2002, http://www.guardian.co.uk/Iraq/Story/0,2763,866919,00.html 

[66] Thomas E. Ricks, ' Briefing Depicted Saudis as Enemies,' Washington Post, August 6, 2002, p. A-1, http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A47913-2002Aug5?language=printer  ;

Jack Shafer, 'The PowerPoint That Rocked the Pentagon:The LaRouchie defector who's advising the defense establishment on Saudi Arabia,' Slate, August 7, 2002, http://slate.msn.com//?id=2069119 

[67] Ibid.

[68] Ibid.

[69] Simon Henderson, 'The Coming Saudi Showdown,' The Weekly Standard, July 15, 2002, http://www.washingtoninstitute.org/media/henderson/henderson071502.htm ; Victor Davis Hanson, 'Our Enemies, the Saudis,' Commentary, July/August 2002; See also: Simon Henderson, 'The Saudi Way,' Wall Street Journal, August 12, 2002, http://www.opinionjournal.com/editorial/feature.html?id=110002116 and Claudia Rosett, 'Free Arabia,' Wall Street Journal, August 14, 2002, http://www.opinionjournal.com/columnists/cRosett/?id=110002126 

[70] Ronald Radosh, 'State Department Outrage: The Firing of Stephen Schwartz,' Front Page Magazine, July 2, 2002, http://www.frontpagemag.com/Articles/Printable.asp?ID=1610 ; Stephen Schwartz, 'Defeating Wahabbism,' Front Page Magazine, October 25, 2002, http://www.frontpagemag.com/Articles/Printable.asp?ID=4178  ; Stephen Schwartz, Two Faces of Islam: The House of Sa'ud from Tradition to Terror (New York: Doubleday & Co., 2002).

Z oblíbených Schwartzových názorů: William Kristol píše, že 'Nikdo neudělal více pro odhalení radikální Saudi-Wahhabi tváře islámu než Stephen Schwartz.' A vzpurný proválečný levičák Christopher Hichkens vyuzvání tamtéž 'Práce Stephena Schwartze je příkladná v osvětlování vnitro-muslimských doktrin, jak historických tak teologických; rozlišení první důležitosti pro zbytek světa, aby porozumněl. Je výmluvným nepřítelem islamofašismu.' http://www.randomhouse.com/doubleday/display.pperl?isbn=0385506929 

K tomu dodejme, že Schwartz presentuje islam jako mírumilovný a jenom jeho varieta Wahhabi je nebezpečná. Pokud by měl být tento argument použit k odstranění některých islámských zemí (jako Irák, Irán) se seznamu nepřátel, nezdáse, že by to fungovalo.

[71] Ricks, 'Briefing Depicted Saudis as Enemies.'

[72] Michael Isikoff and Evan Thomas, 'The Saudi Money Trail,' Newsweek, December 2, 2002, http://www.msnbc.com/news/839269.asp?0cv=KB10 ; Calvin Woodward, 'Saudi princess's largess may extend to terrorists,' The Associated Press, The News Tribune (Tacoma, Wash.), November 25, 2002, http://www.tribnet.com/news/story/2218751p-2286814c.html ; 

[73] Norman Podhoretz, 'How to Win World War IV,' Commentary, February 2002, http://www.counterpunch.org/pipermail/counterpunch-list/2002-February/018053.html 

[74] Podhoretz, 'In Praise of the Bush Doctrine.'

[75] Jacob A. Mundy, 'Palestine: 'Transfer' or Apartheid,' Eat The State, 7:6 (November 20, 2002), http://eatthestate.org/07-06/PalestineTransferApartheid.htm 

[76] 'Many Israelis content to see Palestinians go,' in Chicago Sun-Times (14 March 2002) (Jaffee poll). Ari Shavit, 'Waiting for the sign,' in Haaretz (22 March 2002). Tom Segev, 'A black flag hangs over the idea of transfer,' in Haaretz (5 April 2002) quoted in Finkelstein, Image and Reality.

[77] Martin van Creveld, 'Warning: Sharon's plan is to drive Palestinians across the Jordan,' Daily Telegraph, April 28, 2002, http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/04/28/wpal28.xml  ; http://www.seeingred.com/Copy/5.3_sharons_plan.html .

[78] 'Urgent Plea To Prevent Massive War Crimes Comes From Israeli Academics,' September 22, 2002, Mid-East Realities, http://www.middleeast.org/premium/read.cgi?category=Magazine&num=752&month=9&year=2002&function=text 

[79] Ibid.

[80] Aluf Benn, 'PM rejects Jordan's request to rule out 'transfer' in Iraq war,' Ha'aretz, November 29, 2002,

http://www.haaretzdaily.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=235416&contrassID=2&subContrassID=4&sbSubContrassID=0&listSrc=Y 

[81] See Stephen J. Sniegoski, 'September 11 and the Origins of the 'War on Terrorism': A Revisionist Account,' Current Concerns, No. 2, 2002, http://www.currentconcerns.ch/archive/20020214.php 

[82] Eric Margolis, 'Details of U.S. victory are a little premature,' Toronto Sun, December 22, 2002, http://www.canoe.ca/Columnists/margolis_dec22.html 

[83] For a review of Roosevelt's efforts to get the United States into the war, see Stephen J. Sniegoski, 'The Case for Pearl Harbor Revisionism,' The Occidental Quarterly, 1:2 ( Winter 2001), http://www.charlesmartelsociety.org/toq/vol1no2/ss-pearlharbor.html 

[84] Undersecretary of Commerce, Grant Aldonas, told a business forum that a war in Iraq 'would open up this spigot on Iraqi oil, which certainly would have a profound effect in terms of the performance of the world economy for those countries that are manufacturers and oil consumers.' Michael Moran and Alex Johnson, 'Oil after Saddam: All bets are in,' MSNBC News, November 7, 2002, http://www.msnbc.com/news/823985.asp?0sl=-10#BODY 

[85] Anthony Sampson, 'Oilmen don't want another Suez,' Guardian Unlimited, December 22, 2002,. http://www.observer.co.uk/international/story/0,6903,864336,00.html Anthony Sampson is the author of The Seven Sisters, New York: Bantam Books, 1976, which is about about oil companies and the Middle East. See also:

Dan Morgan and David B. Ottaway write: 'Officials of several major firms said they were taking care to avoiding playing any role in the debate in Washington over how to proceed on Iraq. 'There's no real upside for American oil companies to take a very aggressive stance at this stage. There'll be plenty of time in the future,' said James Lucier, an oil analyst with Prudential Securities.' 'In Iraqi War Scenario, Oil Is Key Issue,' Washington Post, September 15, 20002, p. A-1, http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn?pagename=article&node=&contentId=A18841-2002Sep14&notFound=true  ;

For MSNBC, John W. Schoen writes: 'So far, U.S. oil companies have been mum on the subject of the potential spoils of war.' 'Iraqi oil, American bonanza?,' November 11, 2002, http://www.msnbc.com/news/824407.asp?0bl=-0  .

[86] Daniel Yergin, 'A Crude View of the Crisis in Iraq,' Washington Post, December 8, 2002, Page B-1, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A21166-2002Dec6.html 

[87] William D. Nordhaus, 'Iraq: The Economic Consequences of War,' New York Review of Books, December 5, 2002, http://www.nybooks.com/articles/15850  ; See also a more extensive piece by Nordhaus, 'The Economic Consequences of a War with Iraq,' October 29, 2002, http://www.econ.yale.edu/~nordhaus/iraq.pdf  ; George L. Perry, 'The War on Terrorism, the World Oil Market and the U.S. Economy,' Analysis Paper #7, America's Response to Terrorism

Revised November 28, 2001, http://www.brookingsinstitution.org/dybdocroot/views/papers/perry/20011024.htm 

[88] Robert J. Samuelson, 'The Economic Impact of War,' Newsweek, December 2, 2002, http://www.msnbc.com/news/839098.asp 

[89] Quoted by Jay Bookman, 'The president's real goal in Iraq,' The Atlanta Journal-Constitution, September 29, 2002, http://www.accessatlanta.com/ajc/opinion/0902/29bookman.html . 

[90] Akiva Eldar, 'They're jumping in head first,' Ha'aretz, September 30, 2002, http://www.haaretzdaily.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=214159 

For a summary of some of the non-democratic solutions (including the installation of Jordanian Prince Hassan as king of Iraq) the U.S. government is contemplating for post-war Iraq, see: Conn Hallinan, 'Favored Post-Saddam Leaders Belie Bush's Democracy Rhetoric,' Foreign Policy in Focus, November 26, 2002, http://www.foreignpolicy-infocus.org/commentary/2002/0211invasion.html  ; Brian Whitaker, 'Jordan prince touted to succeed Saddam,' The Guardian, July 19, 2002, http://www.guardian.co.uk/Archive/Article/0,4273,4464346,00.html  ;

[91] Top Republicans Break With Bush on Iraq Strategy,'

Todd S. Purdum and Patrick E. Tyler, New York Times, August 16, 2002, http://www.rider.edu/users/phanc/courses/350-web/mideast/iraq/topGOPbreakwGWBreiraq.htm 

Zbigniew Brzezinski, 'If We Must Fight ... ,' Washington Post, August 18, 2002; Page B07

http://www.rider.edu/users/phanc/courses/350-web/mideast/iraq/brzezinski.htm 

[92] Mark Danner, 'The Struggles of Democracy and Empire,' New York Times, October 10, 2002, http://www.globalpolicy.org/globaliz/politics/1010empire.htm 

[93] Christopher Layne and Benjamin Schwarz, ' Making the World Safer for Business Instability and aggression are regarded as a threat to the global stability upon which U.S. markets depend,' Los Angeles Times, April 2, 1999, http://www.diaspora-net.org/food4thought/layneschwarz.htm 

[94] Stratfor, 'U.S. Could Become Mired in Iraq Occupation,' December 30, 2002, http://world-analysis.1accesshost.com/stratfor2.html 

[95] Christopher Layne, 'The Power Paradox: History teaches that holding a monopoly on might - as the United States now does - is likely to provoke a backlash,' Los Angeles Times, October 6, 2002, http://students.uwsp.edu/jwhit216/News%20Articles/LA%20Times%20Op-Ed_10-06-02_PowerParadox.htm 

[96] Owen Harries, 'The Anglosphere Illusion,' National Interest, 63 (Spring 2001).

[97] Rowan Scarborough, 'U.S. ability to fight two wars doubted,' Washington Times, December 25, 2002, A-1, A-9, http://www.washtimes.com/national/20021225-16818336.htm 

[98] Robert Smith Thompson, A Time for War: Franklin D. Roosevelt and the Path to Pearl Harbor (New York: Prentice Hall Press, 1991), p. 379; Bruce M. Russet, No Clear and Present Danger: A Skeptical View of the United States Entry into World War II (New York: Harper Torchbooks, 1972), pp. 53-54.

[99] Joseph Sobran, 'The Jewish Establishment, ' Sobran's, September, 1995, p. 4; Podobně, Philip Weiss, ve svém článku v New York Observer, zdůrazňuje : 'Nevidíte The Times psát opatrně, pokud jed o proticastrovkou lobby nebo National Rifle Association, dvě jiné mocné skupiny se speciálními zájmy. Když oni ovlivňují systém, čteme povědomě zlověstné vysvětlení z Arlingtonu, Virginia, hlavního stanu zbrojní loby a nijakého mimozemšťana Wayne LaPierre nebo histerický interview s nepřáteli Castra s Osmé ulice v Miami.' Ale 'jedna s obtíží je diskuse o této otázce [vliv židů] je v tom, že hlavní media jí odmítají otevřeně nazvat; pokládají to za příliš citlivé.' 'Svatí nebo nesvatí, Židé a pravice s spojili.' New York Observer, September 19, 2002, http://www.observer.com/pages/story.asp?ID=6336  .

Pokud jde o moc amerických židovských skupin v tiché kritice Izraele, viz: Alexander Cochburn, 'Israel and 'Anti-Semitism,''' Counterpunch, May 16, 2002, www.counterpunch.org/cockburn0516.html  .

[100] Robert Fisk, 'The Coming Firestorm,' May 27, 2002, http://www.counterpunch.org/fisk0527.html .

Poznámky překladatele

[i]    Konečné řešení není samozřejmě vynález sionistů, ale jsou velmi učenlivými žáky nacistů poté, co s nimi uzavřeli mír a rozdělili si svět mezi sebou.

[ii]   Naopak eurofašisté v Evropské unii, ideoví dědici velkoněmecké Třetí říše, jsou učenlivými žáky sionistů. Vrána vráně oči nevyklove.

[iii]    Oválná pracovna je pracovnou presidenta Spojených států v Bílém domě

[iv]    Opět jasný náznak, že Adolf Hitler a jeho nacističtí nadlidé byli pouhými břídily, tentokrát ve srovnání a americkými supermany.

[v]    A u nás po porážce komunismu, kdy jim nepáchly ani takové nehumánní 'osobnosti' jako Václav Havel a jeho kumpáni z Charty. Jejich humanita je snad srovnatelná jen s nelidskostí římskokatolických křížových výprav a svaté inkvizice. Zato "humanizace" nacistů přestala okamžitě, když je Američané potřebovali jako spojence ve studené válce. Prostě účel světí prostředky.

[vi]    Jak dobře jsme to poznali ve formě Havlovy fašistické diktatury!

[vii]    Pokud ho samozřejmě Spojené státy už nenarušily svým bezprecedentním narušením mezinárodního práva při svém fašistickém útoku na Jugoslávii

Přeložil Jiří Šoler